Dlouhohrající desky

-cl (= Miloš Helcl)

[Short articles]

(pdf)

-

Když se pracovníkům našeho gramofonového průmyslu podařilo vyrobit desku, z které lze reprodukovat bez stálého obracení a vyměňování desek i rozsáhlá hudební díla, byli postaveni před úkol tento svůj nový výrobek také pojmenovat. Zvolili k tomu sousloví, které bylo nejvíce nasnadě, totiž dlouhohrající deska. Jeho základním členem je podstatné jméno deska a to je ještě blíže určeno, specifikováno složeným přídavným jménem dlouhohrající jako členem rozlišujícím, specifikujícím. Při užití tohoto zase dvojčlenného pojmenování vznikla nejistota o způsobu psaní slov dlouho a hrající, zda v tomto spojení zůstávají dvěma slovy a píší se zvlášť, nebo zda jsou slovem složeným a píší se dohromady, jako slovo jedno. Tyto pochybnosti pramení z toho, že přídavná jména typu hrající jsou vlastně jen zpřídavnělým tvarem slovesným, že jsou utvořena z přechodníku přítomného (hraje, hrajíc) příponou -í. Pokud se slovo hrající více cítí jako tvar slovesný, nemůže být psáno dohromady s příslovcem dlouho, protože se v našem jazyce nevyvinul typ skládání slovesa s příslovcem a neexistují slovesa dlouhohráti, dlouhotrvati.[1] V takovém případě není ustálen pořádek členů, takže se užívá i pořádku slovesné přídavné jméno — příslovce, tedy deska hrající dlouho. Tento způsob uplatňovaly — pokud víme — na příklad Literární noviny. Při něm se ovšem výrazně zachovává přisuzovací (predikativní) úloha slovesného prvku a celé spojení ztrácí charakter několikačlenného pojmenování bez predikace, není pravým terminologickým souslovím, nýbrž proniká v něm do popředí význam vedlejší přívlastkové věty vztažné (která dlouho hraje) s přisuzováním ad hoc, pro jednotlivý případ. U termínu však naopak potřebujeme, aby měl platnost obecnou, vztahoval se na všechny případy téhož druhu. K tomu se ovšem hodí jen skladebný vztah určování, determinace. Jeho nejobvyklejším vyjadřovacím prostředkem je shodný [253]přívlastek vyjádřený přídavným jménem. Je tedy třeba potlačit slovesný (dějový) ráz tvaru hrající a toho dosáhneme mnohem více jeho stálým a těsným spojením s příslovcem dlouho. Adjektiva na -cí utvořená z přechodníku přítomného totiž v některých případech ztrácejí svou dějovost a mohou se stát i substantivy, na př. vynikající, pracující, kupující, cestující, platící, sloužící a j. Převládl-li pak u nich již úplně jmenný charakter, mohou se skládat se jmennými základy, jak nám dosvědčuje na př. složené slovo délesloužící. Nemůžeme tedy odmítat přídavné jméno dlouhohrající a odůvodňovat to tvrzením, že neexistuje sloveso dlouhráti, neboť do skládacího procesu zde již vstupuje ne slovesný tvar, nýbrž přídavné jméno hrající.

Všimněme si však ještě pojmenovávací stránky nového termínu dlouhohrající deska a zhodnoťme jej se stanoviska volby rozlišujícího znaku pro tvorbu pojmenování. Lze říci, že termín dlouhohrající deska vyhovuje svou snadnou srozumitelností s hlediska obchodního, ale že volba rozlišujícího členu pojmenování nebyla šťastná s hlediska odborného, technického a výrobního, neboť znak, že deska hraje, nemá žádnou rozlišovací hodnotu. A znak, že deska hraje dlouho (vlastně jen déle než deska dosud běžná), je snad v popředí zájmu dnes, kdy jde o novinku, ale přestane jím být za čas, protože není podstatnou vlastností nového výrobku, nýbrž jen odvozenou. Aby se pak na ni dalo zaznamenat (a ovšem též reprodukovat) co nejvíce, k tomu musela být dříve vyřešena základní otázka výroby této desky a zaznamenávací techniky: jak to zařídit, aby se při nezvětšené ploše desky daly na ni nahrát a pak ovšem z ní reprodukovat i velké hudební nebo literární celky. K tomu cíli vedla jediná cesta: zvýšení počtu vrytých zvukových drážek a zpomalení chodu přístroje. Zvýšení počtu drážek při nezměněné ploše mohlo být dosaženo jen tím, že se staly jemnějšími než na deskách starého typu. A tato nová, důležitá vlastnost nové desky, její jemné zvukové drážky, byla techniky vzata za podklad jejího pojmenování, nikoli ona vlastnost odvozená, i když ovšem s hlediska uživatelů (spotřebitelů) důležitá.

Složené přídavné jméno jemnodrážkový, jehož technikové před zásahem prodejní složky pro nový výrobek, jemnodrážkové desky, užívali, je tvořeno zcela ústrojně po stránce jazykové a nebudí pochybnosti po stránce pravopisné jako dějové přídavné jméno hrající odvozené z přítomného přechodníku a blíže určené příslovcem dlouho. Zapadá také lépe do systému našeho odborného názvosloví, které v terminologických souslovích běžně užívá přídavných jmen utvořených složením základu přídavného jména (jemný) se jménem podstatným (drážka). Naproti tomu nejsou v něm obvyklá přídavná jména dějová odvozená od přechodníku přítomného (hrající) a ještě nějak blíže určená, ať příslovcem, jako zde (dlouho), nebo podstatným jménem, jako v odmít[254]nutém názvu dřevozpracující[2], protože nelze udávat jako podstatný, rozlišující znak u odborného názvu vlastnost vyplývající z děje (činnosti). Uveďme ještě, že pro nový druh desek byl vytvořen také pracovní (slangový) název mikrodeska. I když má výhodu jednoslovnosti a je založen na vyjádření podstatného rozlišujícího znaku, nemůžeme jej pokládat za vhodný pro spisovný jazyk ze dvou důvodů: předně odporuje zákonitostem našeho skládání slov,[3] za druhé nevyhovuje významově, protože ve složených slovech s prvním členem mikro- se tohoto základu užívá s významem ‚drobný‘ nebo ‚drobnohledný‘ (mikroorganismus, mikrokosmos), takže by se mikrodeska vlastně snadno chápala jako ‚drobná, malá deska‘, a to o této desce říci nelze.

---

[1] Slovesa dobrořečiti a zlořečiti jsou jen staré doslovné překlady latinských sloves benedicere a maledicere.

[2] Před vchodem do průchodu u Státní banky Na příkopě se přesto doporučuje prohlídka výrobků průmyslu papír zpracujícího (!) ještě dnes.

[3] Viz Naše řeč 36, 1953, s. 34—43.

Naše řeč, volume 37 (1954), issue 7-8, pp. 252-254

Previous Josef Jejkal: Čermná

Next vh (= František Váhala): Trhosvinenský, či trhovosvinenský?