Anglo-francouzské kolonie?

-cl (= Miloš Helcl)

[Short articles]

(pdf)

-

V překladu Stalinovy důležité práce o ekonomických problémech socialismu čteme dvakrát složené přídavné jméno anglo-francouzský, jednou ve spojení s podstatným jménem kolonie, po druhé s podstatným jménem kapitalisté (ve vydání v Malé knihovně marxismu-leninismu, sv. 51, s. 34, ve vydání ÚV KSČ, s. 23). Je v oněch spojeních složené přídavné jméno anglo-francouzský místo dvou přídavných jmen jednoduchých, spojených spojkou slučovací (anglický a francouzský), na místě? Ukážeme hned, že v češtině nikoli, protože se v ní vyvinulo významové rozlišování a vůbec užívání složených přídavných jmen jinak než v ruštině; ruština prošla totiž nesrovnatelně delším obdobím vlivu církevní slovanštiny s jejím bohatstvím složenin, tvořených za silného působení řečtiny, jazyka to s bohatě vyvinutým a produktivním skládáním slov.

Složená přídavná jména vznikají v našem jazyce ze spojení přídavného jména s podstatným, je-li takové spojení jediným pojmenováním a musí-li se z pojmenování podstaty změnit v pojmenování vlastnosti odvozováním (na př. hnědouhelný ze sousloví hnědé uhlí), nebo jde-li o vyjádření vlastností na základě výrazného znaku blíže určeného (černovlasý ze spojení černé vlasy, tvrdohlavý z tvrdá hlava a s významem ‚mající černé vlasy, tvrdou hlavu‘). Jindy vznikají ze spojení závislého podstatného a řídícího jména přídavného, na př. obdivuhodný, pravděpodobný, hrůzyplný, ohnivzdorný, masožravý a j. Hojně vznikají složená přídavná jména ze spojení dvou přídavných jmen, z nichž první blíže určuje druhé, ať příslovečně, na př. tmavohnědý, žlutozelený, ať doplňkově, na př. samostatný, prvorozený, ať stejnorodě[1], na př. staročeský (ze starý český [jazyk]), také však ze dvou přídavných jmen, která pojmenovávají dvě na stejné rovině jsoucí samostatné vlastnosti jednoho a téhož předmětu, která mají stejnou platnost a byla by větoslovně souřadná (na př. červenobílý [prapor]). Typy hnědouhelný, tmavovlasý, tmavohnědý, málomluvný, samostatný zařazujeme mezi t. zv. složeniny určovací (první člen blíže určuje druhý), typy [250]obdivuhodný, masožravý mezi t. zv. složeniny vazebné (první člen by byl ve větě předmětem druhého), u typu červenobílý jde o složeniny slučovací (oba členy jsou souřadné). Mezi nimi pak tvoří samostatnou skupinu t. zv. složeniny reciproční (na př. česko-slovensko-sovětský); vztah vzájemnosti mezi oběma členy naznačujeme v písmě spojovací čárkou (tiretem).

Ve všech těchto případech ovšem jde o pojmenování vlastnosti nebo vlastností vyskytujících se u jednoho a téhož předmětu. V našem jazyce však — na rozdíl od ruštiny — není možno vyjádřit složeným adjektivem dvě různé vlastnosti, z nichž každá se vztahuje k jinému předmětu téhož druhu. Slovem červenobílý vyjadřujeme jen dvě barvy jednoho a téhož praporu, nikoli dvě barvy dvou praporů různých barev, neboli: spojení červenobílé prapory nikdy v češtině neznamená jednak prapory bílé, jednak červené, nýbrž vždy jen takové, z nichž každý je zároveň červený a bílý, který má pruhy červené a bílé barvy. Nemůžeme proto užít složeného přídavného jména anglo-francouzský tam, kde nám jde jednak o kolonie francouzské, jednak o anglické. Spojením anglo-francouzské kolonie můžeme podle zákonitostí, které se při skládání slov v českém jazyce vyvinuly, označit jen ty kolonie, které jsou zároveň anglické i francouzské. Taková existuje — pokud je nám známo — jen jedna, kondominium Nové Hebridy. Ale to jistě není míněno v práci Stalinově, tam, jak ještě uvidíme, opravdu běží o kolonie anglické a o kolonie francouzské.

Správnost našeho výkladu o nevhodnosti užít v češtině složeného přídavného jména ke shrnujícímu vyjádření dvou vlastností, z nichž každá náleží k jinému předmětu, byť i téhož druhu, potvrzuje na př. překlad názvu slavného Stalinova spisu Marxismus a národnostní a koloniální otázka. Zde si překladatel správně uvědomil jak podstatu věci, tak podstatu užívání složenin v češtině i v ruštině a neužil složeného přídavného jména národně-koloniální, ačkoli předlohu pro to v ruském originále měl (nacional’no-kolonial’nyj). Nepřekládal totiž mechanicky a věděl, že mezi češtinou a ruštinou jsou vedle shod také rozdíly v užívání složenin vůbec a jednotlivých jejich typů zvlášť.

Svědectvím toho, že přídavného jména anglo-francouzský je v našem případě užito jen zcela mechanicky, je i skutečnost, že v citovaném překladu Stalinovy práce o ekonomii najdeme o několik řádek výše než „anglo-francouzské kolonie“ správné spojení „anglické a francouzské hospodářství“. To však není zásluhou překladatelovou, nýbrž je to dáno vyjádřením ruské předlohy, jež na tomto místě nemá přídavné jméno, nýbrž obrat „v ekonomiku Anglii i Francii“ (Bol’ševik 1952, č. 18, s. 18).

Jiný příklad nutné náhrady ruské adjektivní složeniny dvěma přídavnými jmény v češtině je ve spojení strojní a traktorová stanice za ruské [251]mašino-traktornaja, původně u nás rovněž nevhodně překládané zněním strojně-traktorová. A stejně tak není vhodné užívat složených přídavných jmen v případech jako materiálně technické podmínky, výrobně finanční plán, hudebně lidopisná studie, duševně mozková sféra. Odůvodňujeme to především tím, co již bylo uvedeno výše, že jde o jednu vlastnost, ovšem po každé jinou, u dvou předmětů téhož druhu (jednak sféra mozková, jednak duševní), za druhé tím, že nemůžeme souhlasit se zcela mechanickým, v překladech až automatickým užíváním složenin a se všeobecným nahrazováním dvou přídavných jmen jedním přídavným jménem složeným, ať jde o přídavná jména původně souřadná jako strojní a traktorová, nebo o adjektiva původně jedno druhé blíže určující jako v typu staročeský (český, a to jen starý), ať o přídavná jména původně souřadná se vztahem vzájemnosti jako v typu česko-polský (Čechů s Poláky), nebo o přídavná jména neurčující jeden a týž předmět, jako tomu je v našem nadpise.

Nepromyšlené užívání složených přídavných jmen stírá všechny tyto jasné, byť jemné významové odstíny a ochuzuje tím zbytečně naše vyjadřovací prostředky a možnosti. Nejasnost, ba nesrozumitelnost, k níž nakonec vede, lze prokázat na výraze technicko-průmyslový a finanční plán, jímž se nahrazuje starší ruské zkratkové slovo techpromfin-plan, pro češtinu neúnosné. Jde tu přece o jeden plán, blíže určovaný třemi přídavnými jmény, která jsou na stejné významové rovině, ale zde jsou mluvnicky vyjádřena různě. Čtenář pak neví, zda tu nejde o dva plány, jeden technicko-průmyslový a druhý finanční. Je proto opravdu s podivem, že se takovýchto nejasných, významové vztahy nepřesně vyjadřujících složených přídavných jmen tak hojně užívá v odborném vyjadřování, ačkoli to má být právě co nejpřesnější.

---

[1] Srov. Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny I, s. 427.

Naše řeč, volume 37 (1954), issue 7-8, pp. 249-251

Previous Zdeněk Tyl: Z knih, časopisů a novin

Next Josef Jejkal: Čermná