Časopis Naše řeč
en cz

O jazykovém slohu

Kvido Hodura

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Mezi nemnohými našimi pracovníky ve stylistice vyniká akademik František Trávníček nejen množstvím prací věnovaných slohu, nýbrž i šířkou svých stylistických zájmů. Vedle práce zaměřené pedagogicky (O vyučování slohu 1943) vydal studie o slohu uměleckém (Umělecká mluva 1947 a O jazyce naší nové prózy, Nový život 2, 1953, knižně 1954), a zvláště encyklopedicky stručný, ale výstižný výklad o slohu v Úvodě do českého jazyka (poslední vydání 1952), snad nejrozšířenější to práci Trávníčkově vůbec. Nyní pak (1953) vydal v Pedagogických aktualitách Státního podagogického nakladatelství studii O jazykovém slohu, pokoušející se osvětlit theoretické základy slohu i nauky o slohu hlavně podle Stalinových statí O marxismu v jazykovědě z r. 1950.

V Úvodě (3—9) odmítá T. idealistické názory Vosslerovy a Spitzerovy, kteří nesprávně soudí, že se jazyk udržuje individuální tvůrčí činností, kdežto — praví T. — jednotlivec je sice východiskem jazykového dění, ale vlastním nositelem i tvůrcem jazyka je lidská společnost, národ. Podobně odmítá T. i známou českou definici slohu: Styl je individualisační organisací jazykového strukturního celku, jakým je každý daný jazykový projev. Tato definice — praví T. — „nesprávně označuje sloh za organisaci, uspořádání, kterým vzniká z jazykového celku útvar individuální.“ A T. pokračuje: „… kdyby byla podstatou slohu individualisační organisace jazyka, nebylo by vůbec možné mluvit o nějakých obecných zásadách, zákonitostech slohu, protože by byly slohové rozdíly závislé jen na vůli mluvčího (pisatele), byly by nahodilé, nebylo [225]by možné je zobecnit“.[1] Snad tu jde u T. alespoň o částečné nedorozumění, neboť individualisační organisací nevznikají jen slohové rozdíly závislé na vůli mluvčího, nýbrž i rozdíly způsobené činiteli objektivními, jako je cíl projevu, prostředí atp. Kromě toho není tak naprosto nemožné zobecnit i slohové rozdíly závislé na vůli mluvčího (pisatele), neboť jejich individuálnost není naprostá.

Jen stručně se zabývá T. jednostranným názorem Ch. Ballyho, který omezuje styl i stylistiku na afektivní, citovou stránku jazyka. T. ukazuje na tuto jednostrannost a názor Ballyho právem odmítá. Stejně zavrhuje i názor Kořínkův, podle kterého je cíl projevu mimolinguistický a zkoumání o něm do linguistiky nepatří. Definici slohu J. V. Bečky pokládá T. za příliš širokou a tím nevýstižnou. Jedině správným základem pro opravdu vědecké chápání slohu a nauky o něm je marxistická theorie jazyka, kterou formuloval J. V. Stalin ve svých známých statích.

První kapitola „Český národní jazyk a jeho strukturní útvary“ (10—14) řeší otázku o poměru spisovného jazyka k lidovým nářečím, o povaze žargonů a jazyka hovorového. Dochází k názoru, že dialekty a jazyk spisovný jsou základní strukturní útvary národního jazyka (dialekty ovšem s omezenou působností místní). Žargony jsou útvary jen třídní, jsou „odnožemi“ (jak praví Stalin) společného národního jazyka. Jazyk hovorový vznikl tím, že v domácím prostředí bylo nářečí nahrazováno jazykem spisovným; je to strukturní útvar druhotný.

Druhá kapitola „Slohové rozdíly“ (15—21) ukazuje, jak nauka o slohu zkoumá konkretní projevy jazykové se zřením na to, jakým způsobem mluvčí nebo pisatelé hotových prostředků výrazových užívají, jak vytvářejí prostředky nové a jak staré i nové prostředky mluvnicky zpracovávají. Kdežto mluvnice a nauka o slovní zásobě se obírá vztahem jazykových prostředků k myšlenkovému obsahu, stylistika se zaměstnává tím, jak tyto prostředky slouží k vyjadřování myšlenek, ke vzájemnému dorozumívání v konkretních jazykových projevech se zřetelem k určité oblasti lidské činnosti, za které tyto projevy probíhají. Mluvnice i nauka o slovní zásobě napomáhají slohovědě, slohověda se opírá o mluvnici a slovník. Nauka o slohu není sice totožná s mluvnicí ani s naukou o slovní zásobě, ale tyto jazykozpytné nauky doplňuje, o ně se opírajíc, a tím poznání jazyka, jazykového dění prohlubuje.

[226]Třetí kapitola „Sloh jako jazykové dění“ (22—37) podává nejprve definici slohu, která vlastně vyplývá z toho, co bylo uvedeno v kapitole předešlé. „Sloh je výběr hotových výrazových prostředků nebo tvoření prostředků nových a mluvnické zpracování všech prostředků v jazykových projevech, sloužících dorozumění v jedné určité oblasti lidské činnosti, za které projevy probíhají“ (22). Tato definice má proti všem dosavadním, Trávníčkovu dřívější nevyjímajíc, tyto nové nebo nově zdůrazněné znaky: zahrnuje do slohu tvoření prostředků nových, mluví nově o mluvnickém zpracování jazykových prostředků a prohlubuje učení o objektivních slohotvorných činitelích tím, že konkretněji uvádí jednotlivé oblasti lidské činnosti, za níž konkretní jazykové projevy probíhají. V této souvislosti možno poznamenat, že T. na jiném místě (str. 39—40) uvádí názor V. V. Vinogradova, podle kterého stylistika je nauka o synonymitě výrazových prostředků. T. soudí, že tato definice je příliš úzká a že by výraz „synonymita výrazových prostředků“ mohl být termínem pro jeden sice důležitý, ale naprosto ne jediný oddíl stylistiky, stylistiky synonymické.

Z mnohých jiných myšlenek obsažených v této kapitole omezím se jen na některé, které pokládám za nejdůležitější. Je to především názor, že objektivní činitelé slohotvorní (cíl, zaměření, prostředí) a subjektivní (vykonavatel příslušné činnosti, jeho vztah k jazyku a jeho rozumový a citový vztah k obsahu projevu) nejsou samostatní, všichni se doplňují, třebaže se v konkretních případech neuplatňují všichni pospolu nebo všichni stejnou měrou. Dále praví T.: „Při rozboru jazyka některého autora zkoumáme zvláště prostředky slohové, všímáme si však i prostředků strukturních (mluvnických a lexikálních), zvláštností i nedostatků, zejména tehdy, žádáme-li od autora obecnou srozumitelnost.“ Je totiž nepochybné, že „jednou ze základních podmínek obecné srozumitelnosti je strukturní ústrojnost, jak v oblasti mluvnické, tak i slovníkové“. (28).

Závěr této kapitoly je věnován významu myšlenkového obsahu pro sloh. Myšlenkový obsah není a nemůže být základním činitelem slohotvorným. V nauce o slohu nejde na př. o pojmový obsah slov, nýbrž o to, jak tato slova hovějí potřebě mluvčího (pisatele) v konkretních jazykových projevech se zřením ke konkretní činnosti. Tato činnost je důležitá pro myšlení i jazyk, a je tedy základní činitelkou slohotvornou. Myšlenkový obsah není tím pomíjen, neboť se projevuje nutně v jazykové stránce projevů. Přihlížíme však k němu jinak než s hlediska strukturního. „Strukturní podoba jazykových projevů je základnou, z které nauka o slohu vychází“ (37).

Kapitola čtvrtá „Druhy slohů“ (38—44) řeší mimo jiné hlavně otázku slohu literárně uměleckého. Obírá se názorem V. V. Vinogradova, podle kterého nauka o slohu individuálně uměleckém je součástí poetiky a nikoli jazykovědy, „protože literárně umělecký sloh je prostředek k [227]vyjádření světového názoru“ (40). T. tento názor nepokládá za správný. Sám Vinogradov praví, že spisovatel silou svého uměleckého mistrovství vytváří jazykové hodnoty, které mohou hluboko vejít do pokladnice celonárodního jazyka. Z toho vyvozuje T. — a jistě správně —, že se jazykem umělce jazykověda a v ní zejména stylistika může a musí obírat. Krom toho T. soudí, že světový názor nemůže být slohotvorným činitelem základním, neboť myšlenkový obsah, jak už T. dříve vyložil, nemůže být sám o sobě základním slohotvorným činitelem. Ovšem, důvod, který proti tomu T. dále uvádí, že totiž sovětští spisovatelé mají stejný světový názor, a přece se od sebe slohově liší, není zcela přesný. Světový názor — a to platí i o marxismu — je při vší vnitřní jednotě do té míry mnohotvárný a rozmanitý, že nevylučuje slohové rozdíly mezi jednotlivými spisovateli. Ale jisté je, jak správně T. ukazuje, že nelze jazyk umělecký vylučovat z jazykovědného bádání, třebaže jsou v něm oblasti, které už rámec jazykovědy přesahují. Význam tohoto zjištění Trávníčkova je tím větší, že Vinogradov není se svým názorem osamocen. Přijímá jej, jak T. ukazuje, A. I. Jefimov ve stati O úkolech studia jazyka a stylu uměleckých děl (1951) a také E. G. Rizelová v časopise Inostrannyje jazyki v škole 2, 1952 str. 19 soudí podobně.

Důležitá je dále (str. 43) poznámka, že mluvy rybářská, myslivecká, studentská a p. nejsou útvary strukturní, a že tedy nelze mluvit o zvláštním slohu rybářském, studentském a pod. Jejich neslohovost je už v tom, že se v nich obráží jen citový vztah mluvčího k jevům a věcem, který není pro dorozumívací úkon podstatný. A také v tom, že se tytéž jazykové zvláštnosti (na př. výrazy běhy, slechy z mluvy myslivecké) vyskytují nejen v podobě spisovné, nýbrž i dialektické (hanácky běhe, sleche).

V oddíle „Nářeční slohy“ (str. 43—44) ukazuje T. na to, že menší rozmanitost v práci vytváří i menší množství slohových rozdílů, a dále na to, že slohotvorní činitelé jsou jiní v lidových nářečích než v jazyce spisovném. Nejde tu ani o bohatý výběr synonymických výrazů, ani o zvláštní tvoření výrazů nových, ani o osobité mluvnické zpracování, nýbrž jen o podrobnější, širší a hlubší zpracování nářečních prostředků, závislé na větší nebo menší zběhlosti ve vypravování, hlubších vědomostech v některých oborech (na př. v léčivém bylinářství) a pod.

Kapitola pátá „Spisovné slohy“ (45—56) rozvádí podrobněji látku zpracovanou už dříve v jiných Trávníčkových pracích, na př. v Úvodě do českého jazyka a j. Dělí tu spisovné slohy (odborný, novinářský, řečnický, úřední, společenský a umělecký), podrobněji popisuje vlastnosti slohu uměleckého (je silně osobitý, bohatě rozvitý, přibírá prostředky z dialektů, žargonů a mluvy hovorové a je bohatě individuálně rozrůzněný). Už od dřívějška je známá Trávníčkova charakteristika slohu živého, knižního a klasického.

[228]Závěrečná kapitola šestá „Sloh na jednotné škole“ (57—61) obsahuje pokyny pro vyučování slohu a radí zejména sepnout výuku s dnešním životem, s naším socialistickým budováním.

Práce Trávníčkova přináší do theorie stylistiky mimo jednotlivé cenné postřehy hlavně dva významné doplňky. Rozšiřuje pojem slohu o dva nové znaky, totiž o tvoření nových výrazů a o mluvnické zpracování jazykových prostředků. Za druhé obhajuje úspěšně názor, že jazyk uměleckého díla podléhá zkoumání jazykozpytnému a že není výhradní doménou poetiky a vědy literární.

T. pokládá svou práci za příspěvek k diskusi, zvláště o tom, jak má slohověda využít Stalinových statí O marxismu v jazykovědě. Je to jistě dobrý začátek a bylo by si přáti, aby naši slohoví odborníci přinesli jednak svoje další příspěvky do diskuse, jednak aby zaujali stanovisko k názorům Trávníčkovým.


[1] V mé výše citované definici „individualisační organisace“ neznamená ovšem organisaci individuální, jak soudí akad. Trávníček; upozorňoval jsem častěji, že takto zde výraz „individualisační“ myšlen není, jde o singularisaci, lépe ještě o „konkretisaci“. I uváděný „výběr hotových výrazových prostředků“ v definici Trávníčkově nelze si představit jinak než jako výběr v konkretním projevu. — Nehájím svou definici za každou cenu, ale musím ji hájit proti nesprávnému výkladu, aby její kritika mohla vycházet z toho, co v kritisované formulaci je. B. Havránek

Naše řeč, volume 37 (1954), issue 7-8, pp. 224-228

Previous Jaromír Bělič: Moderní klasik o jazyku

Next Milan Romportl: Nad slovenskou příručkou jevištní výslovnosti