Časopis Naše řeč
en cz

Má tvarové rozlišování přídavných jmen určitých a neurčitých v přísudku význam stylistický nebo mluvnický?

František Kopečný

[Articles]

(pdf)

-

V češtině jsou, jak známo, u části přídavných jmen možny v přísudku buď t. zv. tvary určité neboli složené, nebo neurčité neboli jmenné. Je tedy na př. možno říci je vesel (zřídka) nebo je veselý, je hladový jako vlk nebo zřídka je hladov jako vlk. Nás tu bude zajímat otázka, zdali je nějaký významový rozdíl mezi oběma těmito řadami tvarů a jaký mezi nimi je rozdíl, jaké zřetele určují volbu toho neb onoho tvaru.

Napřed, co říkají naše nejnovější mluvnice:

[166]Podle Trávníčkovy Mluvnice spisovné češtiny (II. díl, 477; — dále budu udávat jen strany tohoto druhého dílu) má dvojitost (paralelnost) tvarová u adjektiv z menší části funkci stylistickou z větší části syntaktickou: určité tvary stojí totiž v přívlastku, kdežto v přísudku (nebo doplňku) mohou stát i tvary neurčité, ovšem často vedle určitých. Nás zde zajímá právě tato druhá oblast, oblast přísudku (doplňku). Je i tu funkce této tvarové dvojitosti syntaktická, a tedy mluvnická?

Odporuje tomu Trávníčkovo zjištění, že některé jmenné tvary jsou knižní, že v hovorovém jazyce užijeme raději tvarů složených: vrátil se hladov // hladový, mrzut // mrzutý, je chudý jako kostelní myš (silně archaické by bylo chud); ale v umělecké mluvě (479) — tedy zase zřetel stylistický — se vyskytují krátké tvary nad běžný zvyk: čist, něm, slep, tich, důvěřiv.

Trávníček dále zaznamenává (s. 479) tradiční omezování užití jmenných nemaskulinových tvarů, není-li možný nominativ singuláru maskulina, a zmiňuje se o výjimkách, zejména o užívání tvaru středního rodu.[2] Mimo případy, kde jde o příslovce modální (je nutno říci a pod.) nebo stavová (je tam hlučno a pod.), uvádí i skutečné adjektivní tvary nejen typu je jisto, že …, je zdrávo // zdravé se otužovat (tyto případy se ještě přimykají k okruhu modálních příslovcí), ale i nic mu není svato — snad by se hodilo přidat i silně archaické všechno jim bylo společno.

Pak tu máme důležité zjištění Trávníčkovo (s. 480) i Šmilauerovo (Novočeská skladba, s. 160), že jmenné tvary určují často osoby, jinak se vyskytují tvary složené. Trávníček uvádí řadu případů jednak typu jsem si tím jist proti výsledek je jistý, jednak jsem chud proti kraj je chudý. Jak uvidíme níže, je třeba tyto dva typy oddělovat. Z jiných příkladů Trávníčkových stejně totiž vyplývá, že u prvního typu (jsem si tím jist) jsou někdy možné jmenné tvary, i když se vztahují k substantivům neživotným (kraj je bohat na kovy), a Šmilauer (s. 160) uvádí, že adjektiv pln, hotov, prost, znám lze užít i o věcech. A dále v jazyce spisovném nelze ani říci se složeným tvarem jsem si tím jistý nebo jsem toho daleký, prostý a pod., kdežto na druhé straně právě naopak i v jazyce spisovném řekneme raději jsem silný, chudý (silen a chud najdeme jako silně archaické jen v řeči psané).

[167]Konečně přichází (s. 481) tradiční tvrzení, že se neurčitého tvaru užívá na označení vlastnosti dočasné, přechodné, kdežto vlastnost stálá nebo obecně pojatá se vyznačuje tvarem určitým. Opět jsou tu jak případy typu být schopen čeho, být blízek smrti (proti je schopný, je velmi blízký), tak příklady typu je živ proti je (velmi) živý, být hoden čeho proti býti hodný, u nichž Trávníček už dříve upozornil (s. 478), že zde byla tvarová dvojitost lexikalisována (je tu tvarová dvojitost při dvojím významu slovním).

Nebudeme si v dalším výkladu všímat ani silně archaických tvarů dativních (radím ti býti opatrnu, nelze mi býti veselu — Trávníček, s. 484), ani doplňkových akusativů typu otce našli zdráva // zdravého. Vyplyne pro tento poslední typ totéž, co pro příslušné nominativy, že totiž tu má rozlišování dvojích tvarů, pokud ještě je vůbec možné, význam stylistický. Tvary jmenné jsou tu silně archaické, mimo příčestí (k těm viz pozn. 4).

Šmilauerova Novočeská skladba přináší k naší otázce materiál ještě obšírnější (s. 155—160). V otázce po významovém, po př. stylistickém rozlišení obou tvarových řad a v podání jejich rozsahu se v podstatě úplně kryje s Mluvnicí Trávníčkovou.

Je třeba ještě poznamenat, že oba autoři novočeských skladeb upozorňují i na tendenci po tvarové harmonii, jakožto na jednoho z činitelů určujících rozsah užívání krátkých tvarů (Trávníček s. 482, Šmilauer s. 160).

Podívejme se po této stručné retrospektivě, čím je motivováno užití jmenného tvaru v přísudku (doplňku), abychom mohli odpovědět na otázku, jaký význam tvarová dvojitost u adjektiv v této oblasti má:

1. Nejobjektivnější důvod k užití (motivace) jmenného tvaru máme tehdy, je-li adjektiva užito jako spojovacího (transitivního) článku, na př. mezi podmětem a předmětem (má-li tedy podobnou funkci jako sloveso):

být dalek čeho, blízek čeho // čemu, hoden čeho, prost čeho, pln čeho, syt čeho, schopen čeho a pod., roven komu, nápomocen komu, dlužen komu co, vděčen komu zač, vinen čím na čem, jist si čím, zvědav nač, spokojen s čím a pod.

Když však je adjektivum konečným, posledním určením, ne tedy jen spojovacím článkem, pak musí být u převážné většiny těchto adjektiv ve tvaru složeném:

to je cesta příliš daleká, jeho konec je blízký (nebo i on je mi velmi blízký mi není předmětem!), jeho životospráva je prostá, sklenice je už plná, ta barva je málo sytá, moc schopný není, výsledek máme jistý, taková práce je vděčná, ta cesta není rovná, ten hoch je tuze zvědavý a pod. (o jsem spokojen viz ještě dále pod 2).

[168]Některé tyto rozdíly jsou dnes už lexikalisovány: ten chlapec je hodný — není toho hoden; obě adjektiva mají jiný slovníkový význam, jak by bylo lehko zjistit i při překladu do cizího jazyka. Patří sem i dvojice prost čeho — prostý, jsou na cestě k takovému lexikálnímu rozlišení do jisté míry všechna adjektiva z této oblasti, srovnej zejména ještě aspoň barva je sytá — jsem toho syt (o něm ještě níže), je mu roven — je rovný; o případu jsem si tím jist proti výsledek je jistý viz také ještě níže, v závěru. Ve všech takovýchto případech nemůžeme k příslušným určitým adjektivům neurčité tvary v přísudku pro stejný slovníkový význam ani utvořit (nelze říci ten člověk je prost, jeho úspěch je jist).

Někdy zase je k jmennému tvaru adjektiva v přísudku prakticky nemožný tvar složený: neříkáme dlužný, vinný (proti přísudkovému vinen máme přívlastkové provinilý).

Je až s podivem, jak málo je vlastně adjektiv, která při dalším určení předmětem jmenné tvary nemají. Nehledíme-li na typy, kde jsou jmenné tvary nemožné pro hrozící homonymii, souzvučnost (typy dbalý, slavný — slaven by kolidovalo s trpným příčestím, dbal s 3. os. minulého času) a na typ nepřátelský (adjektiva na -ský mají od historických počátků češtiny jen tvary dlouhé), zbývají tu adjektiva chtivý a pak s vazbou dativní (nejméně předmětovou) příjemný, příslušný, příbuzný, jasný, drahý, milý, vzácný.

V této oblasti adjektiv se dále vyskytují jmenné tvary nad rozsah tvarů mužských, považovaný všemi mluvnicemi napořád za maximální: srovnej tvary středního rodu společno, svato a hlavně ženské a další nemužské tvary zřejma, zjevna, potřebna, platna (tady ovšem existuje i archaický tvar mužský platen), archaické a řídké příjemna, odporna, obtížna — a celý typ srozumitelna, pochopitelna, myslitelna, zjistitelna. — Uvidíme, že teprve vzhledem k další skupině adjektiv platí plně omezení pro nemaskulinové tvary.

2. Dalším, daleko méně závažným důvodem k užití jmenného tvaru je pouhá jeho platnost přísudková. Tu, jak bylo právě řečeno, má opravdu největší frekvenci tvar mužský, příslušné tvary ženské často ani nejsou možné:

Srovnej: jak jste stár? — ale nelze říci jak jste stára, jak je to dítě stáro, jak jsou stáři; je ještě mlád — ale je nemožné říci o ženě jste ještě mláda nebo dítě je ještě mládo atd. Podobně je v mužském rodě v jazyce spisovném posud dosti běžné je dosud sláb, je vesel, ale ženské tvary jsou tu sotva možné (zejména ne je vesela), a také u jiných adjektiv s jmennými tvary v přísudku jsou ženské a ostatní tvary méně běžné nežli mužské: jistě je takové jste příliš zvědava, [169]je dosud churava méně běžné než v mužském rodě je příliš zvědav, je churav.

Jen zřídka je naopak možný tu a tam tvar jiný než rodu mužského, i když tvar mužský neexistuje. Tak se na př. ojediněle vyskytne ženský tvar pyšna (obyčejně ovšem z důvodů podle 1: pyšna nač) nebo skromna, případy jako takové scény bývají nechutny, dále (ne)možna atd. a nutna atd., kde jde o adjektiva modalitní anebo o případy typu jsou nemožni (= nemožně se chovají) a tak pod.

Adjektiva patřící do této skupiny jsou: mlád - stár, silen - sláb, zdráv - nemocen, churav; šťasten, vesel, laskav, spokojen[3]smuten, mrzut, bled, syt - hladov, lačen, střízliv, žízniv; bohat - chud; bos; ženat (ale proti svobodný, viz níže) a některá méně častá jiná.

Normální malou frekvenci jmenných tvarů jiných než mužského rodu lze si snad v této oblasti slabé motivace[4] vysvětlit tím, že jmenné tvary jsou tu složeným příliš podobné, a přece zase od nich rozdílné. Napětí mezi oběma řadami tvarů je tu malé, mimoto krátké tvary jsou málo funkčně zatíženy (slabě motivovány); proto rozlišování zrušeno.

Hlavně pro tuto skupinu adjektiv je platné zjištění Trávníčkovo (s. 480—81) a Šmilauerovo (s. 160), že určují-li tato adjektiva osoby, jsou krátké tvary častější nebo jedině možné: chlapec je zdráv — zub je zdravý, jak je stár / starý ten chlapec? — jak je ten hrad starý (sotva stár)?, pokoj je veselý — je vesel.

V případech, kde je důvodem k užití jmenného tvaru jeho spojovací (transitivní) funkce, je tento zřetel jen na pohled závažný. Fakt, že nejčastěji bývají jmenné tvary i tu u adjektiv určujících osoby, plyne z lexikálního poměru mezi adjektivem a substantivem. Jen živá bytost, a zejména osoba dovede být vděčna zač, pamětliva čeho, poslušna zákonů, přístupna dojmům, nápomocna nebo oddána někomu, zvědava nač, jista si čím atd. Ale i Šmilauer konstatuje, že některá adjektiva (pln, prost, znám, hotov) mohou být určením i u substantiv neživotných, a Trávníček uvádí přímo příklad kraj je bohat na kovy. Je tedy takových adjektiv víc, jmenné tvary mohou mít obecně všechna, když to slovní význam v daném spojení nějak připouští: ten kámen byl tím vinen, že jsem si roztrhl koleno; les byl nápomocen partyzánům a pod.

Přesto ovšem právě vlivem převahy jmenných tvarů při určování osob lze říci s daleko větší jistotou byla plna ochoty nežli taška byla plna různých hraček. — Je konečně třeba ještě upozornit i na to, že dostatečným důvodem k užití jmenného tvaru je jenom skutečné, aktualisované určení, a nikoli určení takové, které je už v daném spojení vlastně obsaženo (určení impli[170]citní). Řekneme na př. jedině sklenice byla plná vody (piva, vína…), tedy s tvarem složeným, protože u sklenice je adjektivum plný přímo sdruženo s představou nápoje, přímo předurčeno pro doplnění tímto směrem; udání nápoje není pak tedy ani vlastním určením, je jaksi zahrnuto (implicitně obsaženo) nebo — lépe — předem určeno ve významu adjektiva plný. Naproti tomu sklenice byla plna barevných kuliček, plna růží (i zahrada byla plna růží) je už s jmenným tvarem možné.

3. Sama vázanost na čas, vyjadřování přechodnosti splývá s některým z výše uvedených důvodů, zejména pod 1, přesněji řečeno, lze ji jakoby z těchto případů též vyčíst[5], na př. ve větě jsem ochoten k něčemu nebo jsem ochoten to udělat, ač jmenného tvaru je tu užito proto, že má funkci spojovací (transitivní). Proto v oblasti 2, slabě motivované, nelze obyčejně ani přechodnost znaku za zvláštní důvod u vlastních adjektiv pokládat. — Mezi vyjádřením děti byly hladovy a děti byly hladové je — řekněme to už napřed — rozdíl stylistický, jmenné tvary působí knižněji a archaičtěji, složené hovorově a přirozeněji. Lze říci v této knižněji zaměřené stylisaci naopak je stále zdráv, tedy jmenný tvar i při vyjádření vlastnosti stálé,[6] i je právě velmi churavý, složený tvar při vyjádření vlastnosti přechodné, ovšem při zaměření méně knižním. Stylistické odstíny obou tvarových řad bývají však obyčejně slabé, na př. obě uvedené věty (je stále zdráv jako ryba i je právě velmi churavý) by se konec konců snesly i v jedné stylové rovině. Věta je ženat a má tři děti vyjadřuje zrovna tak (subjektivně) trvalý stav jako je svobodný a žije u matky. — Co se týče oblasti 1, kde je důvod k užití jmenného tvaru dán jeho transitivností, tam tedy je, jak už jsme naznačili, zřetel na trvalost nebo stálost vlastnosti nezávažný: je stále ochoten vyjednávat — je teď tak ochotný (složený tvar, protože tendence užít tvaru jmenného plynoucí jen z postavení v přísudku je mimo příčestí slaboučká).

Důležité jsou však z tohoto důvodu vzniklé případy lexikalisované: je ještě živ proti je živý (= živé povahy), je mrtev proti váš chlapec je takový mrtvý — a patří patrně do této oblasti i rozlišení dvojic už je syt // sytý — barva je sytá a přísudkové hotov proti jen přívlastkovému typu hotový blázen.

4. Posledním důvodem pro užití jmenného nebo zde spíše naopak pro užití složeného tvaru je konečně tendence po t. zv. tvarové harmonii. Protože v oblasti 2 je důvod k užití jmenných tvarů [171]slabý a jejich střídání s tvary složenými má povahu stylistickou, proto dochází — přes silné tendence k rozlišení, trvající v oblasti 1, kde ovšem přesto všechna adjektiva krátké tvary mít nemohou — k jisté funkční synonymii obou tvarových řad. A právě pro toto mizení, respektive zmizení gramaticky funkční odlišnosti obojích tvarů dochází někdy k uplatnění tvarové harmonie. Ta ovšem je důležitá nejen po stránce negativní, t. j. že potlačuje možný tvar jmenný, když by se měl octnout v sousedství dlouhého: celý zarmoucen se mění v celý zarmoucený; podobně řekneme byl mladý a nezkušený, byl už starý a sešlý (Šmilauer s. 160); je důležitá právě i po stránce positivní. Vede někdy k užití jmenného tvaru, který by se bez ní neobjevil. Patří sem Trávníčkem i Šmilauerem uváděné kladení jinak málo obvyklých krátkých tvarů po všecek, i když toto slovo tvaroslovně není adjektivum, nýbrž zájmeno, dále Šmilauerem tamtéž uváděný příklad příliš hrdi, příliš tvrdi jsme dosud.

Po tomto přehledu můžeme nyní odpovědět na otázku, zda má tvarová dvojitost adjektiv v přísudku (doplňku) význam stylistický či jiný.

Jasně stylistické povahy je rozlišování dvojích tvarů pod 2 a 4.

Rozlišování dvojích tvarů pod 3 je lexikalisováno, vypadá z naší úvahy: tvary živ a živý ve větách chlapec je živ a chlapec je živý (= živé povahy) jsou nesouměřitelné.

Zbývá oblast 1. Rozdíly typu jsem si jist, že vyhraje — jeho úspěch je jistý.

Ve všech případech podobných je výraz „býti + jmenný tvar“ roven funkčně slovesu: jsem si jist = věřím, jsem ochoten = chci, jsem schopen = dovedu, býti pln ochoty = překypovat ochotou atd. (Srov. i Trávníčkovy příklady na s. 481—482). Volba vazby slovesné nebo adjektivní je věc stylistická. Naproti tomu, upozorňujeme znovu, není ve stejné stylové vrstvě jazyka spisovného někdy možná volba mezi dvojími tvary v příslušné vazbě adjektivní. Je možné na př. jen jsem si tím jist, nikoli jistý (a sice zde, v tomto případě, je tomu tak ve všech stylových vrstvách spisovného jazyka, dokonce i v jazyce hovorovém, t. j. podoba jsem si tím jistý by už byla přímý dialektismus). Tedy uvnitř výrazu „býti + jmenný tvar“ není v oblasti 1 obyčejně možno vystřídat jmenný tvar složeným, abychom mohli mluvit o nějakém rozdílu mezi nimi. Kde to přece jen možné je, má toto střídání jako pod 2 povahu stylistickou: já už jsem toho všeho syt // sytý. Kde střídání možné není, setkáváme se s příslušným složeným tvarem až v naprosto jiné oblasti, oba tvary jsou pak tedy nesouměřitelné. Jde tu o jakýsi podobný rozdíl lexikální jako v případě chlapec je živ — je příliš živý.

[172]Proto můžeme souhrnně říci, že tvarová dvojitost českých adjektiv v přísudku (doplňku) má dnes povahu stylistickou, pokud není lexikalisována. Protože i výběr mezi vazbou slovesnou (věřím) a „adjektivní“ (jsem si jist) má povahu stylistickou, jsme vedeni k názoru, že valnou většinou jde při použití jmenných tvarů adjektivních o věc stylistickou. Bylo ovšem upozorněno, že dvojitosti typu jsem si tím jist a jeho úspěch je jistý jsou nesouměřitelné, jsou lexikalisovány. Lze to opět lehce zjistit při překladech do cizích jazyků, kde nutno volit jiná slova pro každý takový tvar. Srovnej na př. pro tento případ (jist proti jistý) ruské ja uveren proti přívlastkovému opredelennyj nebo (opět v jiném významu) položítel’nyj — nebo jinde třeba německé ich bin dazu bereit nebo ich bin gewillt (jsem k tomu ochoten) proti das ist ein bereitwilliger Mensch (to je ochotný člověk).

Je tedy sice třeba hodnotit použití jmenných tvarů v typu jsem si tím jist také stylisticky, ale bez přímého poměru k příslušným tvarům složeným v typu jeho úspěch je jistý: jde tu o stylové rozlišení v oblasti slovní zásoby — kdežto v případě děti byly hladovy // hladové zůstává stylové rozlišení v oblasti tvaroslovné.


[2] Podobné omezení zaznamenávají tradičně všechny gramatiky, především školské, na př. Učebnice jazyka českého pro 1. tř. gymnasia (s. 259) nebo Havránek-Jedlička, Stručná mluvnice česká pro střední školy 1950 (s. 58 a 122) i Havránek-Jedlička Česká mluvnice, základní jazyková příručka, 1952 (s. 97).

[3] Tu se jmenný tvar cítí za příčestí, a proto ani nekonkuruje s tvarem složeným; srov. další pozn. 4.

[4] Jedině u trpných příčestí jsou jmenné tvary zcela běžné; jsou dobře odůvodněny jejich slovesnou povahou, ale patří proto spíš do skupiny další (3).

[5] Šmilauer formuluje (s. 160) s opačného hlediska: „Proto bývají adjektiva ve jmenném tvaru často rozvita“.

[6] I když tu „stálost“ možno někdy chápat za jisté prodloužení (lexikálně udané příslovcem stále) aktuálních časových disposic.

Naše řeč, volume 37 (1954), issue 3-6, pp. 165-172

Previous Jaroslav Zima: K stylistice mluveného projevu

Next Františka Havlová: O jazyce knih pro mládež