K předmětovému infinitivu

František Trávníček

[Articles]

(pdf)

-

V nové spisovné češtině vyskytuje se předmětový infinitiv velmi často; na př.: začnu, přestanu psát, číst, kouřit…; chci jíst, pít…; chystám se odejít, odejet…; pokusím se ho přesvědčit…; mám ho navštívit…; snažím se mu vyhovět; umím, učím se mu vyhovět; umím, učím se hrát, řídit auto… Infinitiv tu má povahu podstatného jména, arciť nesklonného: chci jíst = chci jídlo; chystám se odejít = k odchodu; mám ho navštívit = mám za úkol návštěvu u něho; učím se hrát = hře atpod.

Leckdy však v obdobných případech infinitiv možný není; na př.: žádám vás, prosím vás vrátit mi půjčenou knihu; vyzývám vás přijít [72]tam a tam; napomínal ho jezdit opatrně. U Olbrachta čteme: aby svatého poustevníka přemluvili přijít na hrad. Tu všude se běžně užívá vedlejších vět s aby: žádám vás, abyste mi vrátil atd. Olbracht užil neobvyklého infinitivu beze vší pochyby proto, aby nešly za sebou dvě věty s aby: aby přemluvili, aby přišel.

Je zajímavé, že ruština proti češtině předmětový infinitiv někdy má; na př. прошу не беспокоиться = [doslova:] prosím (vás) neznepokojovat se, nestarat se. Na druhé straně pak neklade ruština infinitiv tam, kde je možný v češtině, na př. v těchto větách: slyšel jsem tě mluvit, viděl jsem tě vcházet do obchodu.

V „Mluvnici spisovné češtiny“ II (1951), 1415 upozorňuji na to, že je předmětové pojetí infinitivu druhotné, neboť infinitiv bylo původně slovesné příslovce, které předmět vyjadřovat nemohlo. To znamená, že spojení infinitivu s určitým slovesem mělo původně jiný význam, jinou platnost. Na př. chystám se odejet znamenalo „chystám se k odjezdu, dělám přípravy za účelem odjezdu“; odejet bylo tu příslovce účelu a tato platnost proniká ještě dnes. Nebo učím se hrát znamenalo „učím se, abych hrál, uměl hrát“. Příslovečná platnost infinitivu záležela v tom, že infinitiv vyjadřoval jisté okolnosti, za kterých děj vyjádřený určitým slovesem (chystám se, učím se…) probíhal, neboť to je základní platnost příslovcí, příslovečného určení. Časem se však začal infinitiv chápat za určení vyjadřující to, nač se děj určitého slovesa vztahuje, neboli za předmět. Zůstal tu starý způsob vyjádření, zůstala tu stará forma, avšak nabyla nové platnosti, jak vyložil Stalin ve svých slavných statích „Marxismus a otázky jazykovědy“ a doplnil to v „Ekonomických problémech socialismu v SSSR“ (s. 53 — 54) výkladem, který plně platí i o jazyce.

Když v řadě případů nabyl původní příslovečný infinitiv platnosti předmětové, začalo se ho užívat v této nové platnosti též po takových slovesech, po kterých se v platnosti příslovečné vůbec nekladl, protože o tuto platnost jít nemohlo. Jsou to především případy typu viděl jsem tě vcházet (do obchodu). Tomu jasně nasvědčuje ta okolnost, že se tu v nejstarším jazyce klade nikoli infinitiv, nýbrž přechodník. Na př.: vizu (= vidím) tě ležiec, slyšu (= slyším) tě řkúc. Velmi hojné doklady uvádí Gebauer v Historické mluvnici jazyka českého IV, Skladba, s. 600. Smysl těchto staročeských vazeb lze vyjádřit novočesky takto: vidím tě ležícího, slyším tě zpívajícího. Také připomenutá nemožnost užít zde infinitivu v ruštině dokazuje, že tu infinitiv původně nebýval.

Dále nebýval infinitiv v případech typu (ne)přestanu tlouci, jak svědčí staročeské vazby s přechodníkem, (ne)přěstanu, ustanu… tluka, hojně doloženého u Gebauera IV, s. 595 — 596.

[73]Tyto dvojí případy dosvědčují, že se v historické době ujímá infinitiv nad svůj původní rozsah a že to souvisí s vývojem v jeho pojetí. Tak si vysvětlíme též okolnost připomenutou na začátku tohoto článku, že se totiž neklade dnes v případech typu žádám vás vrátit mi knihu. Jsou to případy, kde se infinitiv nekladl původně, dokud měl platnost příslovečnou, protože zde o tuto platnost jít nemohlo. Když pak infinitiv nabyl platnosti nové a začalo se ho užívat i po jiných slovesech, v případech typu žádám vás prostě se neujal.

Že tu infinitiv původně nebýval, na to ukazuje stará čeština, kde se užívá dílem kondicionálu s a nebo s ať, dílem indikativu s ať. Na př.: tebe proši, aby za mne boha prosil Alb.; pros boha, ať by to, coť dáno, nepohynulo ŠtítŘ.; pros boha, ať nás utěší OtcB.; prosmež milého boha, ať nám to ráčí dáti RokycPost. Tyto věty s kondicionálem nebo s indikativem vyjadřují to, co se vyjadřuje ve větách samostatných imperativem: pros za mne boha, ať to nepohyne, ať nás utěší, ať nám ráčí dáti. To znamená, že tyto věty vyjadřují od původu obsah věty řídící tebe proši, pros boha atd., obsah prosby. Z toho plyne, že tu nešlo ani nejde o význam příslovečný, o vyjádření nějakých okolností děje vyjádřeného určitým slovesem. A proto zde infinitiv, dokud měl platnost příslovečnou, ani bývat nemohl. Neujal se zde ani později, kdy už platnost příslovečnou ve mnohých případech ztratil. V ruštině se však proti češtině ujal i zde. Naopak se v ruštině infinitiv nerozšířil do případů typu slyším tě chodit. To je zcela přirozený rozdíl v rozsahu jevu, který je svou podstatou oběma jazykům společný. Zároveň se tu ukazuje, jak je prospěšné jednak srovnávání českých jevů zdánlivě zcela běžných pro jejich správné chápání, jednak zcela nezbytné studium jejich vývoje. Obecně bych k tomu dodal, že naše případy jasně ukazují potřebu důkladného historického zkoumání infinitivu, slovesného tvaru, který se velmi živě a rozmanitě vyvíjel po stránce úkonné, a to v takové míře jako žádný jiný slovesný tvar.

Naše řeč, volume 37 (1954), issue 3-6, pp. 71-73

Previous František Ryšánek: O domněle staročeském tahu - tieci, otahu - otieci

Next Alois Jedlička: K jazykové a slohové stránce Tylových divadelních her