Časopis Naše řeč
en cz

Míti všech pět p

Otto F. Babler (Svatý Kopeček)

[Articles]

(pdf)

-

Toto rčení je v různých obměnách dosti známo. „Míti všechna p“, „míti všech pět (nebo také: sedm) p“ znamená tolik co: míti všechny dobré vlastnosti, všechny dobré předpoklady. Užívá se tohoto rčení zejména o nevěstách („Má všechna p pohromadě“), a Příruční slovník jazyka českého podává tento příklad z Besedníku: „Chtělť by každý taký ptáček žínku míti, o jakouž je v světě zle, aby totiž měla plných sedm P, aby byla pěkná, poctivá a pokorná, poslušná a pilná, pobožná a pak aby hodně peněžitá byla.“ Jiné obměny ve výpočtu těchto žádoucích vlastností nevěstiných bývají: pracovitá, přívětivá, přítulná, přičinlivá, prachatá atd.

Je zajímavé, že také v angličtině je možno doložiti takovéto číselné označování a kupení slov počínajících stejnou hláskou, a to rovněž hláskou p. The five P’s, tedy „Pět p“, byla přezdívka, jejímž nositelem byl William Oxberry (1784—1824); dostalo se mu jí proto, že zastával v jediné osobě pět povolání, jejichž názvy počínaly hláskou p: byl to „printer, poet, publisher, publican and player“ — tedy: knihtiskař, básník, nakladatel, krčmář a herec, t. j. podivný mnohoobročník, kterému ona jeho přezdívka jistě znamenitě slušela.

Ale v anglické literatuře se již mnohem dříve objevilo takovéto užití hlásky p přímo v názvu divadelní hry. Dramatik a epigramatik John Heywood (1497—1580?), důvěrný přítel kancléře, autora Utopie, pozdějšího mučedníka a světce Tomáše Mora, napsal totiž někdy kolem roku 1540 „veselou mezihru“, jejíž obšírný titul zní „The Playe called the foure PP; a newe and a very mery interlude of a palmer, a pardoner, a potycary, a pedler“, tedy asi: „Hra zvaná Čtyři p; nová a velmi veselá mezihra o poutníku, knězi, lékárníkovi a podomním obchodníku“. Je to žertovná hra o sázce lhářů, kterou vyhrává poutník, když řekne, že nikdy neviděl netrpělivou ženu. Všechny čtyři osoby mají zaměstnání, [162]jejichž název začíná hláskou p, kromě onoho lékárníka či apotekáře, jehož p se uměle a násilně dostalo na první místo tím, že počáteční a bylo od slova odloučeno a nabylo tím charakteru neurčitého členu, který v onom titulu sám také má jakousi parodistickou funkci.

V této souvislosti by bylo možno zmíniti se ještě o jiné kuriosní kumulaci slov počínajících hláskou p: Dominikánský řeholník Placentius napsal někdy v 16. století báseň Pugna porcorum a tato báseň se skládá z 253 hexametrů, jejichž každé slovo začíná hláskou p. První verš této věru podivné básnické skladby zní:

Plaudite, Porcelli, porcorum pigra propago.

Bylo by lze přeložiti jej při zachování základní zásady volně asi takto:

Příkladné plodnosti Petrových prasátek pochvalu pějme…

Ve všech těchto případech má hromadění a číselné označování hlásky p význam satirický. Nyní ještě příklad, kde je výrazu „sedm P“ užito ve významu náboženském ba mystickém: Dante Alighieri líčí v devátém zpěvu Očistce (verše 112—114), jak mu Anděl u brány Očistce hrotem meče na čelo napíše sedm P:

Sette P ne la fronte mi descrisse
col punton de la spada, e „Fa’che lavi,
quando se’ dentro, queste piaghe!“ disse.

Sedmero P mi napsal hrotem meče
na čelo, řka mi: „Hleď, ať tyto rány
si smyješ vodou, která uvnitř teče!“

Těchto sedm P znamená sedmero hlavních hříchů (Peccata capitalia), při tom je písmeno P ovšem zkratkou slova Peccato. Kajícný poutník záhrobím je má na své cestě sedmi kruhy Očistce postupně smazat. O tom, jak toto smazávání jednotlivých P pokračovalo, píše Dante v dvanáctém zpěvu Očistce (verše 121—126). Cítí se jaksi lehčí, než když procházel prvním kruhem, a když se otáže Vergilia po příčině, jeho průvodce mu odpovídá:

Rispuose: „Quando i P che son rimasi
ancor nel volto tuo presso che stinti,
saranno, come 1’un, del tutto rasi,
fien li tuoi piè dal buon voler sí vinti,
che non pur non fatica sentiranno,
ma fia diletto loro esser sospinti.“

[163]Odvětil: „Značky P až s tvého čela,
jež zbyly ti tam téměř vymazány,
jak jedna, budou zahlazeny zcela,
tvé nohy budou vůlí překonány,
že únavy už vůbec nepocítí,
však slastí bude jim být vzhůru hnány.

Po těchto slovech si Dante, který si neuvědomil, že už mu na čele ubylo jedno P, sáhne na čelo a pozná, že jich tam má už jenom šest. Vergilius se tomu usměje, blahopřeje takřka Dantovi, že se zhostil hříchu, který v něm převládal, totiž pýchy.

Naše řeč, volume 31 (1947), issue 9-10, pp. 161-163

Previous Vynalezectví

Next Emanuel Pavelka (Dvůr Králové): Zdrobněliny lichotné a mazlivé