Nouze naučila Dalibora housti

Vlad. J. Sedlák

[Articles]

(pdf)

-

Když v letošním Smetanově jubilejním roce častěji než kdy jindy zazníval podmanivý motiv z „Dalibora“, tu také opět a opět ožívala vzpomínka na historické události, které jsou zidealisovány v ději Smetanovy opery. V červenci r. 1496 se vojensky zdvihli poddaní lidé na statku Ploskovicích, protože již déle nemohli nésti nepravé a vymyšlené roboty na ně uvalované. Mocí vzali tvrz Ploskovice jejímu majiteli Adamovi Ploskovskému z Drahonic, a tomu nezbývalo, než aby se svými lidmi učinil smlouvu. Tato smlouva byla potom dokonána v Leitmeritz; tam se Adam svým lidem zapsal a lidé se, jsouce od něho listem propuštěni, poddali se vším ploskovským zbožím přítomnému Daliborovi z Kozojed. Tento mladý rytíř, jenž nedávno předtím dostal od otce Alše z Kozojed (na Lounsku) za svůj díl ves Mneteš pod Řípem, ujal se správy nabytého statku, kdežto Adam Ploskovský se utekl o pomoc k zemskému soudu.

Zemský soud nalezl někdy v letních měsících r. 1497 za právo, že kdokoli by přijal v obranu poddané, kteří se svému pánu zprotivili a jeho statek mu odňali, takový jest hrdlo propadl a statek jím ujatý má býti navrácen původnímu majiteli. Patrně na podkladě tohoto nálezu byl Dalibor jat a vsazen do okrouhlé věže na konci pražského hradu nad údolím Brusnice; ta věž byla krátce předtím znovu vystavěna na starých základech z doby Přemysla Otakara II. Ploskovští poddaní byli donuceni, [181]aby vrátili propouštěcí list, a když jej měl Adam Ploskovský v ruce, obžaloval Dalibora z Kozojed na zemském soudě, že přijal v této mírné a pokojné zemi proti řádu a právu jeho statek, kterýž byl jemu od jeho lidí mocí vzat. Marně se Dalibor omlouval, že neukázal žádné moci a že se ploskovští poddaní jemu dobrovolně poddali. Páni a vladykové rozhodli na plném soudu dne 13. března 1498, aby Ploskovice byly postoupeny původnímu majiteli a Dalibor aby byl na hrdle potrestán, neboť přijal k sobě statek nepravě vzatý. Podle svědectví kronikáře Hájka z Libočan byl potom ortel na Daliborovi také vykonán.

Pře mezi Adamem Ploskovským z Drahonic a Daliborem z Kozojed vzbudila značný rozruch po všem království a vzpomínka na ni zůstala dlouho v paměti jak právníků, pro něž byla první pří toho druhu a zároveň hojně opisovaným vzorem pro podobné případy v budoucnosti, tak i prostého lidu. Lid ovšem nezaujal násilný utlačovatel sedláků Adam z Drahonic, který, když se octl v tísni, propustil poddané, jen aby zachoval své hrdlo a mohl se dostaviti na zemský soud s žádostí o pomoc. Tím sice jednal podle zemských zákonů, neboť nebránil zlu a vyčkal práva i soudu, avšak zároveň ukázal zbabělou povahu. Lidu musil býti milejší ten, který s mužnou odhodlaností přijal pod svou ochranu vzbouřené poddané a postavil se tím proti ostatní šlechtě, jež právě tehdy provedla ujařmení sedláků. A snad právě to způsobilo, že vypravování o Daliborovi bylo tak dlouho přenášeno s pokolení na pokolení u Pražanů, kteří vedli okolo r. 1500 se šlechtou těžký a nerovný boj o uznání nebývalých svobod a práv, získaných v době bezkráloví za husitských válek. Snad také Pražané znali Dalibora z Kozojed z dřívějších let, neboť někteří členové jeho rodu žili v XV. stol. na Novém Městě ve vlastních domech.

Daliborův osud tak zapůsobil na duši pražského lidu, že lid bezejmennou dotud hradební věž za purkrabským palácem na pražském hradě, v níž byl Dalibor vězněn, na věčnou paměť nazval Daliborkou, kterýžto název je doložen již r. 1526 v listě nejvyššího purkrabí pražského Zdeňka Lva z Rožmitála Václavovi Trčkovi z Vitěnce, aby kterýs vězeň byl vsazen do Daliborky. Kromě toho si pražský lid po staletí vypravovával, že Dalibor hrál ve vězení na housle. Podle vypravování kronikáře Beckovského si Dalibor ve vězení koupil housle, aby se povyrazil v tesknosti, a ačkoliv je nikdy před tím neměl v rukou, tak znamenitě se vycvičil, že se mu nikdo v Praze toho času nemohl ve hře na housle vyrovnati. Každodenně se scházívalo mnoho lidu u Daliborky, která byla tehdy o dvě patra vyšší [182]a vynikala nad dvůr purkrabství, jen aby slyšeli jeho hru. A když Dalibor žádal od posluchačů almužnu, z níž by zaplatil podle tehdejšího zvyku své žalařování, tak hojně mu ji udělovali, že po čas věznění nouzi netrpěl. Odtud vzniklo přísloví, že „nouze naučila Dalibora housti“.

Beckovského vypravování, jež nově zpracoval Al. Jirásek v „Starých pověstech českých“ a Ad. Wenig v „Starých pověstech pražských“, bylo dosud pokládáno za pověst, která vznikla později u lidu, aby bylo vysvětleno přísloví o Daliboru. Proto se daly rozličné pokusy, aby uvedená pověst byla vysvětlena jiným způsobem, přesvědčivějším a výstižnějším. Tak na př. známý spisovatel historických románů Jos. Svátek byl přesvědčen, že Dalibor byl ve vězení mučen na skřipci, zvaném též housle (v. Jungmannův Slovník). Na tomto mučicím skřipci, jímž byl v podstatě žebřík opatřený provazy neboli strunami k napínání zločince vyslýchaného útrpným právem, vedl prý Dalibor „nářek tak divý, že zoufalý jeho křik bylo okny mučírny ven slyšeti, a to přivábilo kolemjdoucí lid, jenž pak posměšně pravil o vinníkovi tomto, který dříve nechtěl k své vině se znáti, kterak jej nouze, totiž bolest, naučila na houslích hráti, čili jinými slovy pravdu o zločinu mu přičítaném vypovídati“. Svátkovo mínění nebylo bez podstaty, neboť nasvědčovala mu i druhá podoba přísloví o Daliboru: „Mistr Nouze naučil Dalibora housti“. Mistrovský titul opravdu byl katům dáván, a tak bylo alespoň trochu poctěno jejich nečestné řemeslo.

Proti Svátkově domněnce stojí to, že mučení na skřipci neboli „hraní na housle“ donucovalo zločince, aby na trápení „zpívali a oznamovali“, jak se kdysi říkávalo (Čas. Č. Mus. 1832, 324), a že pro sloveso housti ve významu „vypovídati“ není dokladů. Kromě toho třeba také uvésti, že středověké soudnictví při vší krutosti nezneužívalo mučení a lidé dobré pověsti nebyli mučeni, nespáchali-li zločin, jehož příčiny a pozadí musely býti řádně osvětleny. Z historie je známo, že byl mučen na př. pověstný odpůrce císaře a krále Zikmunda Roháč z Dubé, a to patrně proto, aby prozradil své spoluvinníky, kteří dosud na svobodě brojili potajmu proti králi. Avšak Daliborova vina byla zřejmá, nestál v pozadí spiknutí ploskovských sedláků, jak se domýšlel klamně zpravující kronikář Hájek, a proto je také malá pravděpodobnost, že Dalibor byl mučen.

Přesto bylo Svátkovo vysvětlení pověsti o Daliboru přijímáno a je mnohými uznáváno dodnes. Z protivných hlasů třeba tu uvésti mínění Kuzmovo v Lidových novinách z 22/IX 1942. Kuzma se domnívá, že „Dalibora“ vytvořila časem ústa lidu [183]z „daliboha“, to jest lenocha říkajícího „Dá-li Bůh“. Avšak Kuzmovo mínění nelze přijmouti, neboť nějaké „daliboh“ jako jméno obecné není náležitě dosvědčeno a také proměna „dali-'boha“ v „Dalibora“ je nepravděpodobná. Podobně také sotva možná je druhá domněnka Kuzmova, že podnět ke vzniku pověsti o Daliboru dal Komenský výkladem přísloví o Daliboru ve sbírce přísloví „Moudrost starých předků“, že „Dalibor nějaký schudna do muziky se dal a hudbou se živil“. Komenský na svých cestách pobyl v Praze vždy jen krátce, a není proto divu, že nepoznal tklivé vypravování o rytíři Daliboru a jeho tragickém konci.

K uvedeným pokusům o výklad přísloví, že „nouze naučila Dalibora housti“, třeba připomenouti, že výklady přísloví nemohou vésti k platným závěrům, neopírají-li se o staré doklady, jak se vskutku toho onoho přísloví užívalo. Svátek i Kuzma takový doklad pro přísloví o Daliboru neměli a opírali se jen o sbírky přísloví, z nichž nejstarší vznikly v 2. pol. XVI. Věku (srv. Flajšhansova „Česká přísloví“). Proto také jsou jejich mínění v rozporu s písemnou památkou, snad jedinou dochovanou ze starší doby. Léta Páně 1531 dne 13. března sepsal svůj kšaft měštěnín Starého Města pražského mistr Václav Daniel z Javořice a rozdělil v něm majetek mezi manželku Reginu a bratra Natanaele s tou podmínkou, že kdyby Natanael „chtěl lotrovati a marně utráceti ožíraje se“, neměl dostati nic, neboť by Daniel „nerad přidával podpalu k jeho zlému“ a raději by viděl, „aby nouze naučila Dalibora housti“ (Teige, Základy místopisu I, 546). Tato zpráva je velmi důležitá, neboť v ní bylo již za 33 let po Daliborově smrti užito přísloví o Daliboru v tom smyslu, jaký mu přikládali Komenský i Peckovský a v jakém se ho užívá dodnes.

Mistr Václav Daniel byl syn Daniela bakaláře, radního písaře Starého Města pražského v letech 1486-97, majitele dvou domů, č. p. 452-I „U červeného orla“ v Jilské ulici od r. 1486 do r. 1490 a č. p. 502-I „U Fortuny“ na tarmarku u kostela sv. Havla od r. 1490, i váženého konšela městské rady staroměstské 1510-15. Václav Daniel studoval na pražské universitě a neopustil ji ani po ukončení studií, uzavřených nejprve r. 1510 dosažením hodnosti bakaláře a potom r. 1513 jmenováním mistrem (Lib. dec. II, 235 a 245). Počítá-li se, že Václav Danielův dosáhl titulu mistra asi ve 20 letech, narodil se někdy na počátku devadesátých let XV. stol. Už jako malý chlapec si mohl zapamatovati význačné události zběhlé na sklonku století v pražských městech i na královském hradě, a žil v době, kdy paměť na Dalibora byla ještě zcela živá. Proto sotva by byl mohl mistr Václav užíti [184]v svém kšaftu přísloví o Daliboru v jiném smyslu, než jaký mu daly skutečné události. Proto také je třeba položiti si otázku, zda není vypravování o Daliboru pravdivé, zvláště když v něm nejsou prvky, které by tuto pověst buď usvědčovaly z nepravdy, nebo by aspoň posunovaly její vznik do novější doby. Nic takového ve zkazce o Daliboru není, a proto musí tato pověst získati i zastánce, kteří by věřili v její historické jádro. Důležité je také to, že mistr Václav Daniel užil kratšího tvaru přísloví. Tvar přísloví o Daliboru, v němž je nouze zosobněna tím, že je jí přidán mistrovský titul, je doložen po prvé až u Blahoslava v jeho sbírce přísloví z r. 1570; odtud pak byl opisován do nových sbírek. To je již vlastně doklad neporozumění původnímu významu přísloví a proměny historického jádra v pověst.

Hlavní literatura

J. Beckovský, Poselkyně starých příběhův českých, díl I (Praha 1700), str. 971. V. Hájek z Libočan. Kronika česká (Praha 1541), fol. 458v. J. Svátek, Věž Daliborka na hradě pražském. Zlatá Praha, roč. 1886, str. 182. J. Svátek, Obrazy z kulturních dějin českých, díl II (Praha 1891), str. 155 a 160. V. V. Tomek, Dějepis města Prahy, díl VIII (Praha 1891), str. 12 a 98; díl IX (Praha 1893), str. 274-5; díl X (Praha 1894), str. 140-2. Č. Zíbrt, Bibliografie české historie, díl I (Praha 1900), č. 8126.

Naše řeč, volume 28 (1944), issue 8, pp. 180-184

Previous Václav Machek: Drobné výklady o jménech rostlin

Next Jiří Daňhelka: Ponorná řeka