Časopis Naše řeč
en cz

Vokativ „Velasce“?

[Short articles]

(pdf)

-

(J. R.) Píše nám čtenář: »V jednom přeloženém románě vystupuje osoba jménem Velasco; je to Španěl. A tu čtu mezi jiným také takovou větu: „Jen pohleďte na toho mladého muže, Velasce!“ Ten 5. pád „Velasce“ vypadá velmi divně, ale není to chyba tisku; o kus dále se čte znova: „Velasce, není mně podoben?“ Je to tvar správný? « — Jistě není. Osobní jména s koncovým -o mají v 5. pádě týž tvar jako v 1. pádě: pan Stýblo — pane Stýblo, pan Vočadlo — pane Vočadlo, pan Srdínko — pane Srdínko atd. Tomu se přizpůsobují i cizí osobní jména na -o: (pane) Hugo, Oto, Balbo, Ignacio a pod., tedy také (pane) Velasco. Kdyby však někdo mermomocí chtěl proti vší zvyklosti toto jméno v 5. pádě skloňovat, mohl by užít leda tvaru na -u (Velascu, Velasku), neboť ten je u jmen s koncovou hrdelnicí obvyklý. Tvar „Velasce“ je asi tak na místě, jako by ke jménům žák, voják byly na místě tvary „žáce, vojáce“ místo žáku, vojáku; vysvětliti jej lze jediné tak, že se pisatel dal svésti cizím pravopisem a neuvědomil si, že psané c zde znamená vyslovované k.

Naše řeč, volume 28 (1944), issue 6, p. 140

Previous Otakar Smrčka: Aniž, aniž by

Next Předplatné na rok 1944 činí K 35 —