Časopis Naše řeč
en cz

Mze (stírat mze)

Josef Polák

[Short articles]

(pdf)

-

PS označuje slovo mze (-í f. pomn.) za archaismus a má je za nemoc podobnou úbytím. Je to slovo starobylé, Gebauer uvádí v Sl. stč. doklady ze 14. stol. a odvozuje mze z mьg-.[1] V tomto názvu je vskutku obsažena představa ubývání (úbytě!), chřadnutí a slábnutí (srv.: Ten člověk se zrovna ztrácí, jak hubne!). Nemocný pociťoval slabost, malátnost a únavu a trpěl přílišnou spavostí. Na Pardubicku toto slovo dodnes dobře znají a starší lidé pamatují, jak se dříve mze zaříkávaly. Vesničané na Přeloučsku (na př. v Selmicích, v Semíně) užívají rčení stírat mze (někomu) ve významu potrápit, potýrat, prohnat někoho. (Pan učitel jim stírá mze = děti se musí hodně učit. Čeledín musel stírat mze = musil hodně dělat, a to práci nepříjemnou.) Léčení nebo zjišťování mzí se totiž dálo stíráním (jinde mze „měřili“), a poněvadž nemocným nebyl tento proces příjemný, spojení stírat mze nabylo významu nepříjemnosti vůbec.

Proti mzím se užívalo rozmanitých zaříkávání. Nejdříve natírala zaříkávačka nemocnému obnažené okončetiny (vždy křížem: levou ruku a pravou nohu, pravou ruku a levou nohu) černou chlebovou kůrkou nebo prstem namočeným v žehnané vodě nebo v octě. Odměřila předem tři lžíce vody, a jestliže po stírání vody přibylo, měl ten člověk mze, „byl nemocnej na mze“. Někde také nasekávali břitvou kůži za uchem; když se objevila krev, byl člověk zdráv, když voda, „měl mze“. Nemocný pak musil jít ráno před východem slunce nebo večer po západu slunce k tekoucí vodě, celou cestu se modlil, s nikým nemluvil a na pozdrav neodpovídal. Ve vodě se postavil proti proudu, omýval si obličej i oči, vyplachoval ústa, ale vodu vypouštěl po proudu (aby nemoc odešla s vodou), a při tom se říkalo:

„Pánbůh dej dobré jitro (dobrý večer).
Vodo, vodičko čistá,
ty tečeš z Jordánu Pána Ježíše Krista.
Slyšela jsem, že se budeš vdávati,
nemám ti co k svatbě přidati.
Já ti nesu mého těla újmy, ubytí a mzí,
ty mi dej nemzí.
K tomu mně dopomáhej Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý.

[72]Zaříkávání se opakovalo třikrát a na konec se dodalo „amen“. Toto zaříkávání zná dosud paní Eleonora Vítková (70 let) z Valů u Přelouče (narozená tamtéž); naučila se mu od své matky Magdaleny Kvochové z Lipoltic. (Výrazy újmy, úbytě a mze jsou názvy nemocí patrně velmi podobných.)

Podle lidového názoru byl ze mzí opseruňk (spavej nebo žravej, opseruňk je z něm. Abzehrung), jak vypravuje paní Marie Kuřová (74 let) z Pardubic.

Paní Františka Moravcová (74 let) z Přelouče, rozená v Nové Vsi u Městce Králové, uvádí zaříkávání, jež slýchala od babičky svého manžela, Barbory Polákové ze Zaříčan (okres čáslavský):

Beze, beze, nesu ti večeři,
žádnej chleba ani sejra,
a Josefovy (Františkovy) mze.
Vod nich mi pomáhej
Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý.

Při tomto zaříkávání stál nemocný pod bezem a třásl jím.

Paní Moravcová uvádí ještě zaříkávání proti dětským mzím:

Beru já tuto vodičku,
beru ji na svou ručičku,
bych s ní uzdravila tu malou holčičku.
Beru ji v Jordánu řece,
bych s ní uzdravila přece,
beru ji z toho místa,
kde křtili Pána Krista.
K tomu mi dopomáhej…. atd.

Lidovým léčením se vlastně napodoboval křest Kristův. Pamětníci tvrdí, že zaříkávání pomáhala, jestliže nemocný pevně věřil, že mu pomohou; bylo to tedy do jisté míry léčení sugescí. Překvapuje, že na venkově dosud dost lidí tajně věří v čáry a zarikávání.

Ačkoliv se o industrialisovaném Polabí říkává, že v něm není stop po lidové kultuře barokního rázu, přece lze při bedlivém naslouchání objeviti téměř v každé vsi nějakou zvláštnost jazykově nebo jinak zajímavou.


[1] Z něho vznikla slovesa míhati a mizeti; ve staré češtině bývalo i mzieti, chřadnouti. — Slovo mze je doloženo také z jiných míst ve vých. Čechách, na př. u F. J. Čečetky (Od kolébky do hrobu) z Královéměstecka, u Košťála z Novobydžovska, Kebrle je zaznamenal v Pasekách na Semilsku, Lhota z Držkova.

R.

Naše řeč, volume 27 (1943), issue 3, pp. 71-72

Previous B-a.: Až budu pánem

Next Předplatné na rok 1943 činí K 35 —