Původ osobních jmen v mém románku z XIII. století

Dominik Filip

[Articles]

(pdf)

-

Napsal jsem pro mládež historickou práci „V srdci české divočiny (Poslední dny pralesa)“ a snad bude čtenáře zajímat, jakými zásadami jsem se řídil při vybírání jmen pro hrdiny své knihy. Je to obsáhlejší historická povídka z doby, kdy Přemysl II. rušil celnice na české i moravské straně hranic, protože obě země spravoval sám a nemínil již dávati na Moravě úděly jiným členům svého rodu. Celnice se tu staly zbytečnými. V téže době z důvodů obecně známých volal kolonisty a dával mýtiti pohraniční hvozd. Jevištěm je jedna z celnic při Tiché Orlici, nynější Jablonné nad Orlicí.

Potřeboval jsem jména pro tyto skupiny osob: a) pro domácí usedlíky, celníky a stráže, kteří tu žili se svými rodinami; b) pro skupinu deseti mužů stráže, do služby najatých a vojensky organisovaných; c) pro odcházejícího velitele, drsného vojáka a zisku lačného člověka; d) pro nového velitele, hospodáře, který měl připravit odevzdání půdy kolonistům, a pro členy jeho rodiny, ženu, dceru, syna a vnuka; e) pro skupinu starověrců, kteří se uchýlili do lesů pod Suchý vrch.

Dobře jsem si uvědomoval, že názor na prostředky, kterými se má na čtenáře působit, aby v něm vznikl dojem událostí dávno minulých, je dnes jiný než před deseti lety. Dříve se užívalo často frází, které dýchaly starobylostí, vyprávělo se větami s umělým pořádkem slov, jenž měl napodobit způsob psaní ve starých knihách a zejména v úředních listinách. Nová doba se toho varuje. Hrdinové mluví ušlechtilým živým jazykem a dojem historičnosti se vzbuzuje tím, že se do děje uvá[206]dějí poznatky, které jsou výsledkem kulturně historických studií.

V starší době pravděpodobně autoři vymyslili nebo upravili nejedno jméno svých hrdin. To dnes odmítáme. Není toho třeba, neboť starých jmen pro jednotlivá staletí máme dostatek. Já jsem užil knihy po této stránce přímo klasické, díla Slovanské právo v Čechách a na Moravě, díl druhý, od počátku XI. do konce XIII. století, od dr. Hermenegilda Jirečka. Je v ní několik set jmen, většinou staročeských. S tím jsem mohl dobře vystačiti.

Ale já měl ještě jeden zájem. Jablonné a jeho okolí má několik rodin, jejichž jména se vyskytují ve všech seznamech obyvatelstva od XVI. století. Je velmi pravděpodobné, že patří k původním obyvatelům tohoto kouta Čech. Ty bych byl rád nějak uplatnil.

Hledal jsem nejprve v seznamu jmen z XI.—XIII. století, který jsem si ze jmenovaného díla Jirečkova pořídil, jsou-li v něm tato jména nebo aspoň jména podobně vytvořená. Mnoho jich tam nebylo. Hodila se mi jen taková příjmení, která jsou odvozena ode jmen křestních, jako Vacek, Vaněk - Vaníček, Havel. Přijal jsem však i jména jako Trampota a Stejskal, neboť podobná jména, vznikající z přezdívek a vlastností, tvořila se asi vždy. Těchto jmen jsem použil jen pro domácí celníky, stráže a české příslušníky skupiny beghardu. Všech těchto jmen však bylo málo, a proto jsem je doplnil několika jinými ze jmen obvyklých v XIII. století. Volil jsem jména jednoduchá, hodně česky znějící, jako Čada a pod.

Výjimku jsem učinil u rodiny samotářského obra Chabry, kde jsem chtěl jmény vyjádřiti sklon k starodávným názorům. Jeho synové slují Skorožka, Milij a Milhost. Jsou to vesměs jména vzatá z citované knihy Jirečkovy, třebaže jménům dnešním už vzdálená.

U rodiny nového správce celnice, který byl šlechtic, chtěl jsem jmény vyjádřit stáří jeho rodiny. Nazval jsem ho Dlugošem, syna Bořkem (Bořivoj), vnuka Dolešou, Dlugošovu choť Ljubou a dceru zaslíbenou klášteru Domicillou. Kromě jména posledního jsou to vesměs jména vzatá z knihy Jirečkovy; jméno Domicilla jsem našel na náhrobním kameni ve Vysokém Újezdě u Třebechovic. Je to jeden z památníků na hřbitově kláštera sv. Pole, snad z XII. století.

Těžký problém pro mne bylo najít vhodná jména pro nesympatického, násilného velitele celnice, který byl králem odvolán, a pro jeho družinu deseti hrubých strážců, schopných [207]všeho, i zločinu. Pro velitele jsem volil jméno Valkoun, pro jeho zástupce Neuhlaz; vyhovovalo to mým představám o hrubosti těchto postav. Jednoho z těchto hrubých strážců jsem nazval Ohnišťanem. Byl to člověk druhými opovrhovaný, ošlapek jejich, a oni mu vlastně tím jménem nadávali. Ohnišťanín byl podle slovanského práva v Čechách a na Moravě propuštěný otrok. Skutečné jméno onoho strážníka bylo Vaněk.

Mezi starověrci na horách je stařena, kterou jsem nazval Stravigora. Je to jméno, které patří starším stoletím, ale je také z Jirečka.

Dvě odchylky jsem si však přece dovolil. Hospodyni na celnici jsem nazval paní Medla. Jméno Medla se vyskytuje u Jirečka v seznamu jmen zřejmě mužských. Ale já měl o ženská jména velikou nouzi a toto jméno se mi velmi hodilo. V starých zprávách se jména žen vyskytují dosti vzácně a bývají to zpravidla jména starších křesťanských světic. Já však potřeboval jméno, které aspoň vnějškem vypadá starobyle a česky.

Jméno Doleša je v Jirečkovi vlastně psáno Daleša. Tvar Doleša je jméno dosud živé, našel jsem je v jednom seznamu z východní Moravy a rodina toho jména snad ještě žije. Možná, že mezi oběma jmény není ani souvislosti, ale mně se tenkrát jméno Doleša pro malého chlapce zdálo přiléhavější.

Naše řeč, volume 24 (1940), issue 7, pp. 205-207

Previous Karel Sezima: Zlaté klasy ze sklizně letošní i minulých

Next Eugen Knap: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého