Časopis Naše řeč
en cz

K tvoření slovanských zvláště českých slov onomatopoických

Jiří Straka

[Articles]

(pdf)

-

(Psáno pro jubilejní sborník NŘ., věnovaný univ. prof. E. Smetánkovi k šedesátým narozeninám.)

O starobylosti interjekcí v jazyce jsou názory velmi rozdílné. Vedle jazykozpytců, kteří se snaží dokázat, že to jsou útvary právě tak tradiční jako všecka ostatní slova každého jazyka (na př. Meillet, Polivanov a j.), zastává mnoho badatelů názor, že se v této lexikální oblasti ustavičně tvoří nové základy (na př. Hirt, Jespersen a j.). O tom viz podrobněji u Kořínka, St. onom. 82 nn.[1] Kořínek sám přijímá [126]a snaží se potvrdit stanovisko první v tom pojetí, že »interjekcionámí základy jsou právě tím, co trvá v jazycích odedávna podnes jako nejstálejší, nejkonservativnější a zároveň nejaktivnější živel jejich slovního pokladu« (str. 189); proti tomu bylo namítáno, že »máme-li v desíti jazycích odvozeniny slabiky mu, bu, hu a j., je možné, že ty odvozeniny jsou leckdy staré, ale právě pro ráz těchto slov není nikdy vyloučeno novotvoření« (K. Janáček v recensi v Naší vědě XVI, 1935, 168), a že tedy nelze »základy veškerých našich výrazů interjekcionálních promítati beze všeho do ie. prajazyka« (J. Janko ČMF. XX, 1935, 338). Podle mého mínění je daleko více v každém jazyce interjekcí a příslušných k nim slov nově utvořených v dobách historických, a jak řeč dětská, tak i snaha po výraznosti (expresivnosti) vede vždy k novému a novému přitvořování, jak se o tom přesvědčujeme pouhým nahlédnutím do nářečních slovníků nebo i do nového Sl. Ak. (srov. již u prvních dvou písmen hesla bunc, z Baara bump, z Hál. bumps a ze Stank. bums z Čap. Ch. burc a buc atd., interj. bum v novém užití o překvapení, na př.: Ten kongres, to je komedie, a pak bum — vojna. Jir.). A tak, není-li hlásková podoba onomatopoického slova ve shodě s pravidelným hláskovým vývojem jazyka, je též možno, že to slovo vzniklo až po době příslušné hláskové změny; tak vykládá i Meyer-Lübke REW s. v. buff (č. 1373) hláskové úchylky dial. it. puf(o), stfr. pouffer, nfr. épouffer: Die Entsprechung it. u, frz. ou zeigt, dass das Schallwort jünger ist als frz. ü aus û oder dass es als Schallwort u beibehalten hat.

Interjekcí se užívá v literárním jazyce poměrně velmi málo (Kořínek St. onom. 4), a tak i ze spisovné staroslověnštiny známe jich jen omezený počet, a to nikoli přímo, nýbrž jen jako základy jmen a sloves z nich utvořených, nikoli že by interjekcí v tehdejším makedonském usu bylo nebývalo; vždyť, jak učí i psychologie i denní zkušenost, čím je která řeč méně literárně pěstěna, čím je, abychom tak řekli, dětskému věku lidské mluvy bližší, tím více má interjekcí a slov z nich odvozených. Jestliže se tedy v své další práci nespokojíme jazykem knižním, nýbrž přihlédneme-li zároveň k nesmírnému bohatství nářečnímu, třebas i u nás byl původní stav jistě zastřen dlouhověkým vývojem, přece jen budeme moci aspoň nahlédnouti do způsobu tvoření slovanských slov onomatopoických.

Někdy celé slovo napodobuje zvuk, na př. temné hlasy zvířat, zvláště skotu, ale značí též »žertovné strašení nebo pláč« Sl. Ak., stč. bývá výrazem hněvu Geb. Sl. (odtud i bubák, již stč. Soukup Dod.), bubu, bububu Sl. Ak. (o rozmani[127]tosti významové v rozličných ie. jazycích těchto interjekcí bu, bú srov. Kořínek St. onom. 181nn.); mu, rovněž onomatop. základ pro temný hlas některých zvířat a přeneseně o bručení, bublání atp. (srov. Kořínek St. onom. 210; Walde s. v. mugio: Laut, mit zusammengepressten Lippen hervorgebracht); buch »značící zvuk při temném úderu« Sl. Ak. pod. Jg., K. I, V, VIII, IX a X 562, Bart. Sl. atd., též rus. a pol. (Berneker s. v. buchaja, bouch »o zvuku při dopadu něčeho« (… bouch, bác! letí do kouta. Erb.) Sl., Ak., Jg., subst. buch, -u m. Jg. (z Bernoláka a Palk.), Sl. Ak. (»úder, rána, bouchnutí«), buchot atd.; žuch, které musíme předpokládat pro mor. dial. žúchat (Tak to žúchalo! když se šlo po vlhké louce) Bart. Sl.; gich »hlas, který slyšeti, když něco rychle se vylije« K. VI a K. D., gichat »velkým proudem vylíti, silně pršeti« a gichanica »lijavec« t.; rach »volání na prasata« K. VII a řach »napodobení chřestivého zvuku« Bart. Sl., rachati o praseti, žábě, řetězu atp. mor. a slez. K. VII a Bart. Sl., laš. rechať, jinde róchať »práskati bičem« Bart. Sl., interj. rach též o krákoru krkavců nebo vran Rokyc. Post. II 913, 153 (Ale když kuoň umře…, tu ť se teprv koby sletí, tu teprv: rach, rach, rach!), I 745, 207 a 215; baf »napodobující štěkání psa nebo sloužící k polekání někoho« a »napodobující zvuk při kouření« Sl. Ak., subst. baf, -u m., bafati, bafnouti, bafčiti, bafavý t.; interj. blaf, rovněž napodobující hlas psa a potom přeneseně ani blaf »ani slova«, subst. blaf »žvást«, blafati »štěkati, tlachati«, blafnouti atd. t.; haf (o malých psech ťaf) Jg. z Rosy, hafati, hafan K. VIII a hafák »pes« K. VI a K. D. atd.; interj. buf napodobující supění lokomotivy (Lokomotiva se rozjížděla buf-buf-buf-buf. Šrám.) Sl. Ak.; huš, též něm. husch Jg. K. IX, Bart. Sl. (»zahání se ušípané«) a j.; ks, jímž se odhání prase, a na odhánění slepic (s a š se prodlužuje), kšohej, kšókať a kšóknúť »odháněti slepice, ptáky zvukem kšo!« Bart. Sl.: — z interjekcí s koncovým -c na vyjádření plesknutí při úderu n. při pádu, na př. bác (… bác do blata »spadl«) Bart. Sl., Sl. Ak.; pác (Pác ho po hlavě »udeřil«) a pácať »bíti«, z dětské řeči obecně známé pac Bart. Sl.; vřác (V téj okno vřác! »řinklo, rozbilo se s rachotem«) a val. vřácnúť »udeřiti« t.; duc »zvuk způsobený nárazem hlavy do něčeho« (srov. dětské: Baran, baran duc!) Bart. Sl., ducat »dělati duc« t., v stejném významu buc, búc Sl. Ak. a drc (»Baran drc!« škádlí se beran, aby drcl, trkl) Bart. Sl., dŕcat, drcnút, dŕcnút t., burc Sl. Ak. (Berane, burc! Čap.Ch.), snad křížením buc a drc; trc jako subst. »udeření« K. IV a K. D., slc. trcať »trkati«, trcnúť v. trknúť Kál. atd.; — z interjekcí na -p, vyjadřujících prosté dopady, na př. cap »hlahol něčím širokým [128]na vodu neb na bláto tlučení« Jg. z Rosy, »zvuk při šlápnutí do mokra« nebo »dět. o chůzi vůbec« (A za pánem chlap, chlap, na koníčku cap, cap. Řikadlo) Sl. Ak., (Hop kozle, cap kozle, hop kozle cap! Suš.) Bart. Sl., capati v blátě us. Jg., o dítěti Bart. Sl., Sl. Ak., cápati »hřmotně vyšlapovati, namáhavě jíti, zvl. blátivou cestou« Bart. Sl., K. D., Sl. Ak., capkati o dětské chůzi Bart. Sl., cápnouti do louže Sl. Ak. atd.; cup (cup, cup »trapp, trapp« Dobr.) Jg., cupati a cupkati Jg., Bart. Sl. a j.; hop, jímž se pobízí ke skoku nebo vyjadřuje koňský cval (též něm. hop) Jg., Bart. Sl., z toho dále hopsa (v dětském říkadle při poskakování) Bart. Sl. a hup »hlahol, který se skokem nohami dělá« Jg., z toho dále hupkem, hupky, hupitem, hupkati atp. Jg., Bart. Sl. a j.; klap Jg., (Má střevíčky klapy klap »které, nesedíce dobře na nohou, klapou«) Bart. Sl. a klep (Pak statečně na ně [na snopy] s cepy tlucme: klep, klep, klepy, klepy!) Jg., klapati, klepati (čáp klepe, klekoce) Jg., sic. klop(k)ať v. klep(k)ať Kál., vých. slc. klapkac, klapkať »klepati na dveře« Kál. atp.; křap »křapnutí« (To býl křap! — Křap hrncem o zeď »uhodil«. — … křáp svadebčanom hrnec popela pod nohy) Bart. Sl., Kořínek St. onom. 109 (chybně vykládá jako »variantu« onomatop. základu fr. craquer, něm. krachen, sti. krakš-), křápat »botami ztěžka jíti« a křapět o zvonu, hrnci »míti chraplavý zvuk« Bart. Sl., z části již Jg., K. VI atd.; lup »hlahol nějakého prasknutí« Jg. z Rosy, (Dvacet měřic žita lup na vůz »hodil«) Bart. Sl. atd. atd.

Snaha vyjádřiti rozličné odstíny zvuků příbuzných měla za následek, že máme v řeči dvojice trojice onomatopoických slov lišících se jen samohláskou. Tak na př. tik a ťuk: hodiny tikají (též něm., angl., a j.),[2] ale na dveře se ťuká, subst. tik »tikání« (z rkp. bibl. o oleji mandlovém, který »stavuje ten tik … v uší«) Jg., ťuk »ťuknutí« Jg. z Dobr., tikot, ťukot atd.; podobně akustickým rozdílem dvou krajních samohlásek í a u[3] je vystižena větší nebo menší hloubka větru [129]v interj. fi a fu fi = hlahol větru tenkého a ostrého«, »fu = hlahol větru«) Jg. z Rosy, i v interjekcích a jménech z nich utvořených fik a fuk (»vítr fučí — gröber, fičí — heller«) Jg. z Dobr., někoho fik fik metlou mrskati, fikati Jg., fičeti o prudké plavbě Geb. Sl. z Lobk. atp., jest to hop z lesa, fuk do lesa slez. o člověku nestálém K. X 88, fučeti a fučěnie větříka Geb. Sl., fúkati »pyšně si vésti« t., vulg. fouknout »mimo se mihnout« K. IX, »utéci« us. atd.; blim a blum, vyjadřující rozličné odstíny hudebních tónů, na př. kytary, nebo zvuk rozrážené vody (Blum-blim přehnalo se úprkem po kytaře. Šrám. — Ale potůček hudl si dále svou: blum-blim-blim, blum-blim-blim. Šrám.) Sl. Ak.; srov. též výklady Kořínkovy St. onom. 256n. o interjekci pik, která napodobuje zvuk vzniklý »úderem ostrého nástroje na tvrdou plochu«, a o slovech z ní odvozených, jako fr. pic, piquer, it. piccare atd., a o skupině ie. slov s významovým okruhem »bodati, ostrý, hrot« atp. z obdobného onomatop. semantému peuk’-, jako pol. pukać »buchati«, luž. pukać, pukaś, č. pukati »buchati, práskati bičem«, bh. pukot »bouchání, střílení« atd. Menší výškové rozdíly jsou vyjádřeny samohláskami i : a, akusticky si bližšími, v interj. kvá, kvak: kví, kvik, srov. na př.: Vrána křičívá kvá kvá Jg. z RZvíř., kvákati a kváknouti o rozličných ptácích, na př. o krkavcích RokycPost. I 745, 207, ale též o ženě, že kváče Jg. II a V 921, K. I, VI, VII 1309, VIII, IX, X, Bart. Sl. a j., slc. kvakot vedle č. kvákot »krákání« Kál. atp., naproti tomu kvik »kvičení« Bart. Sl. a K. VI, kvikot »das Gequicke« K VI, kvičeti, řidčeji kvíkati Jg, K. VII 1310 (val. se rozlišuje kvikať o neživotných, kvičať o životných), bolestí kviknouti, ani nekviknouti K. IX 446 a X atd., srov. též Berneker s. v. kvakaja a Trautmann s. v. kuikio, Walde s. v. coaxo a Kořínek St. onom. 219 o onomatop. základu »pro kvičení vepřového dobytka« kuik-. Střídání a : e : o je na př. v interjekci klap : klep : klop, srov. výklad u Jg. s. v. klap: »klep, klop, z nichžto první zvuk tenší, druhý hrubší jest nežli klap«; jiné střídání v trojici interjekcí bim : bam : bum, srov. doklady Sl. Ak. s. v. bim: Bim, bim! bim, bim! zvonil klekání zvonek. Klost. Bim bam zvoní umíráčkem. Hál. Bim! bam! bum! špunty lítaly z flašek a moždířů. Havl. Atd. atd. — V takové prastaré »interjekcionální a onomatopoické alternanci vokalické« hledává se dokonce jeden ze zdrojů ie. ablautu. srov. Kořínek St. onom. 266.

Zvláštním prostředkem vyjádřiti větší temnost nebo dunivost zvuku je nosové zabarvení základní samohlásky, a to zpravidla samohlásky u, která již sama o sobě je ze všech nejhlubší (Kořínek St. onom. 56 mluví jen o »zesílení expre[130]sivního účinku původního základu«). Srovnejme na př. buch, které znamená zvuk hluboký, ale »suchý«, a bum, interjekci dunivého zvuku táhlého, jaký vzniká udeřením na buben, výstřelem děla atp.: bum bum bum »Trommelschlag« K. V 1092 a bumbum v dětské řeči »buben« K. X 563, Děla hřímala bum! Sl. Ak. z Vrchl. atd.; táhlost znění zvonů, zároveň s rozlišením výšky tónů, jasnějšího, když jde zvon nahoru, a hlubšího, když se zvon vrací a doznívá resonance úderu, je vyjádřena obecně známými českými, něm. atd. bim bam[4] (o jejich výslovnosti bimm-bamm viz Kořínek St. onom, 29). Podobný rozdíl mezi zvukem dunivým kratším a zvukem stejného zabarvení, ale s delší resonancí byl, myslím, příčinou vzniku interjekcí rup a rump, třebas tento rozdíl není vždy ze slovníků patrný. Srov.: Zatřepal a jabka rup-rup hneď jich bélo plná zem K. IX (u Císařova), rupati, rupěti, rupnouti Jg., K. III a X, mor. rupkati, ruptati, rupotati Bart. D. I 160 a 263, Bart. Sl.; narumpal mo »nabil mu« Bart. Sl. (z Jevíčka), rumpotat vedle rupotat o krúpách Bart. Sl. atd. Tak i dup-a s nasálním infixem dump-: čes. dupati atp. a střdolněm. dumpen atp. Kořínek St. onom. 218, chrust a *chrunst- (> chrąstъ, č. chrúst) t. 196 pozn. 60 a 197 pozn. 64, chlast a chlamst t. 56 atd. Vedle interjekcí (jmen) brk, crk, cvrk, frk atp. máme nasalisované brnk, crnk, cvrnk, frnk atp. (doklady zčásti již u Jg.), rovněž na vyjádření charakteristické dunivější resonance. Konečně sem náleží i bzum, bžun »o zvuku basy« (Bžun dum! Čel.) a bzun »o bzučení hmyzu« proti prostému bz, bzz, bzzz »o bzučivém zvuku« Sl. Ak., brum »značící bručení« (»Brum, brum — brum, brum, brr!« zaburácel tatínek a na stole poskakoval čert. Rais) proti brukot »broukání« a prostému br Sl. Ak.

Akustické rozdíly příbuzných zvuků bývají ovšem malovány nejen samohláskami, nýbrž i souhláskami[5], a to buď v samém základu onomatopoických slov, nebo na jejich konci. Co slov na př. v našich nářečích vyjadřuje různé odstíny zvonění! Jedněm zvony cinkají Jg., K. I, V 1132, IX, Sl. Ak. a j., jiným cingají (o mešním zvonku) Bart. Sl., cingotají Sl. Ak., cingletají a cingélají (o umíráčku) K. V 1132, slc. cengají Kál., slez. tynkají K. VII a K. D., zinkají K. V a K. D., klinkají Kořínek St. onom. 54, blinkají Bart. Sk, vých. slc. brinkají Kál., zlin. nemelodicky bláňají Bart. Sl. atd. atd.: rovněž se mluví o cinku, ciňku peněz Jg., o cinku »hudebním [131]nástroji 16. století« K. VIII a o stejně pojmenovaném slc. nástroji foukacím Jg., o cinkači na smetí K. VIII, o zingání »hučení v hlavě« Bart. Sl. (slc. cvinie mi v ušiach Kál.); kámen udělal blink, dáme někomu blink po hlavě K. V (na Ostravsku) atd. ve významech přenesených vedle původní interjekce blink »k označení cinkavého zvuku« Sl. Ak.[6] Kterak na konci onomatopoického slova přispívá souhláska k vyjádření zvukového odstínu, o tom aspoň jediný příklad: již Jg. vykládá dup »hlahol nohy na zem dorážející, němější než dus« (podle Rosy), kdežto dus »hlahol od šlapání nohama povstávající, ostřejší než dup, dupot« (dus již v Klar. Gloss. 183 a j.; Geb. Sl. uvádí, myslím, neprávem v souvislost se sthn. dôsôn, nhn. tosen, jdeť o onomatopoická tvoření na sobě nezávislá).

Hlasy zvířat, tvořené několikerým opětováním jednoho a téhož zvuku za sebou, bývaly a bývají vyjadřovány rovněž opakováním téže interjekce, jako lat. coco u Petronia o slepičím kdákání, srov. Berneker 540, kuku o kukačce, kvá-kvá-kvá o vranách nebo žabách (srov. u Ovidia: … sub aqua, sub aqua male dicere temptant), krá-krá-krá atp. Přenesením stávají se takové interjekce názvy zvířat i věcí nějak s nimi souvisících, srov. středoit. abruzz. kokó »slepice«, pod. sch. koko »kohout«, fr. coco a it. dial. cocco, stejně jak rus., č., pol. i j. »vejce«, fr. coco též »dítě« (Berneker 539n. a Meyer-Lübke REW č. 4732); fr. coucou, sardin. kukku »kukačka« Meyer-Lübke REW 2360, Kořínek St. onom. 112 pozn.; rus gága »kajka«, sln. gaga a lot. gâga »kachna« Berneker s. v. gagają gagati; sti. kiki »jistý druh sojky« Kořínek St. onom. 220; venetsky a furlansky pipi »ptáček« Meyer-Lübke REW 6474; fr. tou-tou a chou-chou, obě to interjekce vábící, též »psík« J. M. Kořínek LF 58, 430; atd. Z takových řad ko-ko-ko, ku-ku, kvá-kvá-kvá, krá-krá-krá atp. snadno se může jako jeden člen odloučiti kok, kuk, kvák, krák a pod.,[7] i máme [132]potom interjekce (jména) jako fr. subst. coq »kohout« Meyer-Lübke REW 4732, rum. pojmenování kukačky cuc, rétské kuk t. 2360, něm. Kuckuck, č. krák »hlas vran«, kvák »hlas žab« a také vran, kvik »kvičení« atd.[8] Podobně si vysvětlíme i základy onomatopoických slov jako pip- Kořínek St. onom. 142 a 222, tût- t. 197 atp., ale i interjekce chách, chech, chich atp. z řad chacha, chichi, cheche, na př.: Chách, lidé milí! smála se Křúpalka Bart. Sl. ze Slavič.; Já tuto cestu neznat, chech! Každičký kámen na ní! Poslepu mě tu kráčet nech a neklopýtnu ani Fr. Šrámek, Noční cesta (Lid. nov. XL, č. 599 z 27. 11. 1932); Chachach, zasmál se hořce… K. M. Čapek-Chod, Ant. Vondrejc 29 atp.

Ve většině dosavadních příkladů všecky hláskové elementy byly jen a jen na vyjádření, pokud to vůbec možno, neartikulovaných zvuků přírodních lidskými hláskami artikulovanými;[9] o žádnou hlásku tu nebylo na víc. Avšak často nalézáme slova onomatopoická rozšířená na konci o nějakou souhlásku, která již zřejmě nepatří k vystižení samého zvuku. Bývá to zpravidla souhláska -k nebo -t. Že v takových bek, blek, mek, bzuk, bzik, frk, hrk, žblunk atp. koncové -k a ve pst, svist, šust atd. koncové -t nenáleží k zvukomalbě, vysvítá snad i z toho, že vedle většiny jich máme tytéž interjekce bez -k a -t. na př. bé, mé, bzz, frr, hrr, pss atd., kdežto u interjekcí výše jmenovaných byla koncová souhláska nutnou jejich součástí a není interjekcí ra, řa, žu, bi, ba, du a pod. (je napodobení hlasu skotu, tedy interjekce docela jiná než bum nebo buch).

Kterak vysvětliti vznik takového koncového -k nebo -t? Myslím, že je původu fysiologického, t. j. že bezděčné sevření mluvidel na konci slova vedlo až ke skutečné závěrové souhlásce, za jistých podmínek -k, za jiných -t. Jestliže prosté zvukomalebné základy byly zakončeny samohláskou nebo samohláskovým v nebo souhláskou n, dalo se rozšiřování jich závěrovým -k. Ovčí, řidčeji kozí hlas byl odevždy napodobo[133]ván interjekcí bé, srov. řec. bé, lat. bee, něm. bä, bäh (Bäschaf v mluvě něm. dětí »ovce«), a tak i v slov. jazycích; z ní utvořeno dále čes. a pol. bek, bekot, bekati atd. Berneker s. v. bekają a Brückner s. v. bek, též záp. fr. beg »koza« Meyer-Lübke REW 1020a, fr. vábicí interj. bik, ale sev. fr. bique též domácký název pro kozu, přeneseně »koza na řezání« a pod., dial. fr. bik, biket »kobylka« t. 1099; všechna vývojová stadia máme dochována v našem jazyce: »hlas ovčí, telecí i kravský« Jg., též »dětský pláč a pod.« Sl. Ak., bek »bečení ovčí nebo dětský pláč« Jg., K. I a V, Bart. Sl., Sl. Ak., bekot, bekati, bekánie a bekavý Geb. Sl., Sl. Ak., bekotati atd., bečeti o ovcích a kozách, přeneseně též o pláči, o špatném zpěvu a pod. Jg., K. I, Bart. Sl., Sl. Ak. a od bečeti subst. beč m. K. D. Podobné zvuky jsou jindy napodobeny interjekcí blé, ble (Koza břeštíla, co jí huba stačila: Bleblebleblééé! Blebleblééé-e-e! Bleblé! Baar) Sl. Ak., která je základem též pro slov. sloveso blěją blějati (srov. Berneker s. v.), odtud dále interj. a subst. blek ovcí, štěňat, lišek Jg., K. I, slc. bľak v. bľakot, blek, blekot Kál., subst. č. blekot stád K. V, »bečení, zvuk vydávaný zvl. ovcemi« i »nejasné mluvení, blábolení« Sl. Ak., blekotati, blektati o psech i o lidech Geb. Sl., též o klokotavém hlasu vody Sl. Ak. blekání K. V, blektánie KlarGloss. 1443 za loquacitas atd., mor. blekot dokonce i bot. »kozí pysk« Bart. Sl.; srov. i sch. blek »Blöcklaut«, bleka »Blöcken« atd. (Berneker). Máme i jméno brek »brečení, pláč« Jg., K. I a V, Sl. Ak., brekot, břekot ovčí Jg., brekati o koze K VII 1203, brekotati K. X, Sl. Ak., brečeti ob. us. atd. Z interjekce mé, napodobující rovněž hlas ovcí nebo koz, vznikla obecně známá jména mek, mekot, mekati, mektati (dial. též mechtati), mekotati a dále dial. mekota m. »kdo mekoce (při řeči)« Bart. Sl., mektati »koktati« K. VI atd. O interj. mňau a mňauk viz Kořínek St. onom. 131n. K interj. hu, hú (o níž týž 192), vyložené u Jg. podle slovníku Lindova jako »interjekce křiku, volání«, ale s českými doklady jen ve významu »otřásání se od zimy nebo od strachu« a »sovího hlasu« (Sova huhá: hu hu hu, Rosa), huhu slc. »hola, aha!« K. VI, Kál., je dále interj. huk huk (Ja takovyho člověka huk-huk nemožu cítit »který houká na lidi«, u Císařova) K. IX, subst. huk děla, dud, přenes. »grosse Summpfeife am Dudelsack« Jg. z Dobr., Bart. Sl., Kál., K. VI a VIII (slc. »trouba«), stč. příjm. Huk vedle Húkal, Huka Geb. Sl., huka f. jako jméno ptáka v stč. slovnících t., húkati a húkanie t., hukot, hučeti atd. Onomatopoická slovesa slc. čvíkať a čvíkotať o kvíčale, která se sama nazývá též čvíkota, čvíčala, Kál., i č. a slc. čvilikati, čvirikati atp. Jg. a Kál. předpo[134]kládají interjekce čví, čvilí : čvík, čvilík (též s počátečním c- Jg.). Srov. ještě výše uvedené fik a fuk proti fi a fu, tík proti ; příklady daly by se snadno rozmnožiti. — Fonetický výklad tohoto -k, o něž bylo původní bé, blé, mé, hú, čví, fí, fú, tí atp. rozšířeno, je nasnadě: Pro nejstarší doby lidské mluvy musíme předpokládat, že každé slovo bylo vyráženo s jistou námahou a tedy každé zvláště. Toto osamocené pronášení se udržovalo jistě déle než v ostatní řeči u interjekcí, provázených vždy jakýmsi citovým pohnutím, emfasí, a tvořících samostatný celek větný. Tak bezděčně vznikal po samohlásce v hlasivkách závěr, zvláště že byl podporován silnou artikulací (o této »energické artikulaci interjekcionálních semantémů« srov. Kořínek St. onom. 119 podle Rozwadowského). První generace si tohoto závěru nebyly ani vědomy (podobně jako si dnes neuvědomujeme hlasivkový závěr na př. před počáteční samohláskou slova), mladší generace sice tento závěr slyšely, ale nedovedly jej přesně vyjádřit, neboť nikde nepatřil do artikulační soustavy řeči. Užily proto mimovolně závěrové souhlásky, která byla v jejich artikulační soustavě onomu nezřetelnému jim zvuku i sluchovým dojmem i místem tvoření nejbližší, a to bylo právě k. Tak i dnes je výslovnost interjekce ba s hlasivkovým závěrem na konci (ba’, jak je tištěno v Sl. Ak.), »dět. a fam. výraz ošklivosti, vystižena v Sl. Ak. přímo těmito slovy: »vysl. přibližně bak; třetí a konečné stadium vývojové, plné bak, je základem slova bakaný, známého z řeči s dětmi ve významu »ošklivý, špinavý« (vedle bekaný k interj. be’).[10]

Celkem podobným způsobem vznikalo -k po slabikotvorném r, neboť toto r je provázeno temným zvukem samohláskovým (v. Geb. H. ml. I § 232 a Chlumský, Česká kvantita, melodie a přízvuk 139n.). Tak dodnes br, interjekce »nelibosti, ošklivosti n. hrůzy, strachu« Sl. Ak., bývá vyslovována buď prostě brr (Koťata hnijí v rybníce, bubřejí — a kapři je žerou. Brr! Vrba), nebo poněkud úsečněji s hlasivko[135]vým závěrem na konci po zřetelnějším průvodném zvuku samohláskovém brə’. Z tohoto br nevzniklo ovšem brk (zato brukot, o němž níže), podobně ani k pr nemáme prk. Zato k interjekci podobně znící, ale s jinou intonací vyslovované, br, která vyjadřuje »hlahol znamenající náhlé vyletění ptáka nebo hnutí třesavé« Jg. (srov. k prvnímu významu tys celá fr br »zbrklá«, k druhému brněti), máme interjekci brk (Všechno dělá jen hrk brk, t. j. halab