Slunce
František Oberpfalcer
[Reviews and reports]
-
Josef Jahoda, Slunce. Veselý román z formanské slávy. Praha 1933. Stran 332. Za Kč 18.
Josef Jahoda je oblíbený spisovatel genrových obrázků ze života starosvětského a venkovského. Prostředí, z něhož volí děj svých povídek a románů, zná vždy podrobně. Je zasvěcen ve všecky zvyklosti všedních lidí, rozumí jejich dobrým i špatným vlastnostem a vypráví o nich velmi plasticky a názorně. Rozhovory, které vkládá do úst jednajících osob, jsou vedeny mluvou jadrnou, pečlivě a věrně u lidu vyposlouchanou. I ostatní Jahodovo vypravování má výrazný slovník a rázovitou frazeologii. Genrovou povahu mají též větší jeho práce. Dosti volně jsou v takový celek spojeny obrázky z formanské hospody německobrodské »U slunce«. Děj knihy, o níž píšeme, je z doby, kdy se už hojněji stavěly železnice, a proto nastával soumrak formanství. Těžké vozy vysoko naložené rozmanitým zbožím počínaly na silnicích řidnouti. Světnice vyhrazená veselým a dobře platícím formanům bývala často prázdná. Byl to po každé malý svátek, když k »Slunci« zajel forman, aby tam přenocoval. To se pak ve formance sešli starý forajtr, pamětník zlatých časů, který za mlada dával přípřež formanům do kopců, přicházel i kovář a kolář, oba mistři, jejichž řemesla s formanstvím těsně souvisela, a býval přizván i harmonikář. Pilo a jedlo se na účet formanův a vypravovaly se historky ze života na cestách, bájilo se o strašidelných příhodách a milostných dobrodružstvích. Nás zde především zajímá formanská mluva, které Jahoda vydatně použil.
Obyčejný, lehký forman měl jeden pár koní, kdežto dvoupárový byl forman těžký; zapřahal na těžko dva štajerácké páry (112). Jednokoňák jezdil leda s anýzem, řepkovým olejem a kolomazí (142). O koně byl pravý forman velmi starostlivý. Když je vypřáhl, vedl je do chléva, pečlivě jim vytíral žlab, aby nechytli voskřivinu, potom jim na sejtku vytočil šest žejdlíků ovsa na zalusknutí, aby si vyčistili zuby (30). Ostatní práce a dozor nad vozem přenechal hócknechtovi, t. j. podomkovi (něm. Hausknecht). Ten má u Jahody [196]jméno Ferdál, což je domácká obměna slova Ferdinand. Potom šel forman s bičem v ruce do formanky. Tam si poroučel slovy: Honem nám našlapejte plechy! (254). Jak plechu dojde dech, ať to Brandejs (hostinský) našlape! Já bych dnes dal celému světu nalejt úctu! (132). Plechy ať nám nezrezovati! (76, m. -ějí). Jahoda zná i všecka oblíbená jídla formanů, jako bylo maso na pivě a špekové knedlíky, ty lážové (146), s máslovým podsazením (205), ví, že se k půlnoci formani spravovali silnou česnečkou (57), a dovede jmenovati všecky špecie formanského oukropu (126). Úbor formanů neměl zvláštních jmen, ale jednotlivé součásti vozu nazývali formani po svém. Bylo-li zboží mnoho, rozšiřovali boky vozu líhami, vylepšili rychtiny (žebřiny?) ještě štěňhami a vpředu i vzadu protáhli náklad štandrlaty (39, 78). Pod vozem byl šífek (lodička) na formanské potřeby; v něm bylo i sejtko na oves s nápisem »S boží pomocí, ve dne i v noci« (28). Při jízdě se svahu zatahovali čubky, aby koně nemuseli držet na nášik celý náklad (79). V natočení to ošklivě praskalo v lihách i štandrlatech, byl strach, že praskne oj v ramenech nebo že se polámou lišně a vůz se rozestoupí na náruč a na podsed (27). Když vůz stál pod formanskou kůlnou, dával se pod oj panáček, aby netlačila na ramena vozu nebo se zbytečně nepodňala (14). Postroj koní byl posázen mosaznými ozdobami. Na chomoutě podsedního koně visela vytěračka (29), silné červené sukno, »červený camfourek, aby někdo od večera nemytý koně neuřkl« (28). Kovář umíval koně hojit, dovedl pálit špánek, vyhnat koliku, zažehnat měsíční jankovitost, vysušit shnilou střelku, posekat suchotinu (141 n). Pořádný forman koní šetřil, řídě se pravidlem: »Do vrchu nežeň, s vrchu nepusť, na rovině nešetř!« To jen takový městský furberkář žene koně jako bláznivý, a za pár časů má dušnou žebrovinu (80). Z úsloví formanských uvádí Jahoda: u všech vejtočí a loukotí (232); táhne se ti řeč jako hustá punčmasa. Trochu se švihni bičem! (148); na železnici se všechno rozdrkotá, rozbije, pomíchá. Na nápravě vozím i sklo, uvezu deset metráků pucláků hrnců, a nerozbiju ani jeden! (13). Formanským vtipem se nazývá, když forman říká muži, jehož ženou »si chtěl obveselit duši«: Jen mě pozvi na anýzové dolky, po těch bych se utloukl (147). Pohlavek jmenovali formani ušák, obyčejnou facku dlaňák (11).
Formanský slang poznal Jahoda, rodák německobrodský, za svých dětských a studentských let; z nich má mnoho zápisků a poznámek. Také znal Jiráskovu studii »Formané«, která vyšla v Českém lidu II, 1893, str. 370—374 (s kresbou [197]Mikuláše Alše) a byla pojata do XXII. svazku sebraných spisů.[1]
Mimo uvedenou mluvu stavovskou je v Jahodově knize uloženo množství jazykové látky původu nářečního. Z podst. jmen zaujmou svým tvořením slova papírovina ‚papírové peníze‘ (46), morovina ‚vředy‘ (177), sklepní sychravina (135); pecák je muž stavějící peci (182), pouťař vodí pouti na svatá místa (192), slavný povídač umí pěkně vypravovat (108); šenkýř naráží nové bečátko (14); vepřovinka bude jak majolenka, zelíčko jak nebeské pošušňáníčko (45); pes lvové barvy, tenorového štěku (30); to bysme mohli poslouchat v jednom řízu tři neděle (99); hovořit o pretenci, o vejchystu (284); to by byla proti němu tyranská pozdviž (124). V ženské podobě jsou tu slova zároda (ještě jen zároda na forajtra, 147), závdava = ‚zavdání, připití‘ (74). Vedle tvaru ‚krtek‘ se vyskýtá podoba krtice: krtice nechytám (183), lidé jsou jako slepé krtice (13). Svobodná žena je svobodnice (143). Výrazy legranda (teď se taková legranda nedá dohromady, 146) a slizuňk (bude večír ve formance slavný slizuňk, 271) připomínají svou formou tvoření oblíbená v slangu a v argotu. Bohatá je Jahodova zásoba hanlivých názvů o mužích, jako: votiperka (100), to zase čeká na nějakého vopezlika formanského (70), taková zámora, takový pokřivený štěnděra (143), kejkula (146), dceru dát nějakému vyžihýnovi s cinkem na oku (317), proč jen tohoto volšáka Lórinka poznala! (322), řemeslničtí kortyzouni vypijí i kapánky (94), díval se na ty nenáviděné kacafírky (8, o inženýrech), ti dva omlaskovači (198, o dohazovačích nevěst), obličej hubeného čabána (192), brumbár Brandejs (100). Vzkaz, který milenec posílá své dívce, nazývá Jahodův forman serepetičky (35). Posamentýr (prýmkář) je samá veselá vejšplechce a umí vypravovat enšpiglovské historie (18). Když starého vdovce podezírají, že se chce ženit s nějakou mladicí, mluví koželuh o šustipanence jiskrooké, která zapálila staré srdce, až hoří jako suchá koudel (246). Výrazná jsou dále slova označující množství něčeho, na př. camprlínek smůly (97), seškraboval každý mrvínek těch rajských knedlíků (217), z fláku uzeniny pěkný štafalec (126), labánec chleba (321). Po vylíčení, jak bylo o svatbě postaráno o pití, dodává vypravěč: Ale pro příkladek bylo toho taky dost. Brandejs zabil prorostlou krávu a tři čuníky (237). Železnici se říká železný poviján (9). O těsném svazku mezi lidmi [198]užívá Jahoda slova přástvo: ouřední páni jsou jedno přástvo (214), to mladé přástvo (160, o hochu a dívce). Na několika místech se objevuje výraz matenty: ty máš noční matenty (160, přeludy), ať je jeho matentů konec (155, nejistot?), chytla ho mozková matenta (172, muže, který se oběsil). Najdeme tu také název mlíčen, přenesený žertem od látky k cezení mléka na ten kousek košile, který čouhá z kalhot malých hochů: kluk s mlíčnem v zadním rozparku (237).
Děj knihy »Slunce« je z doby, kdy byla lidová mluva ještě silně prostoupena prvky německými. Německé jsou tu názvy rozmanitých věcí, jako furberk, cajk, grunt, lant, verk, handl, cifrplát, širm, štábrle, štandrle, štoucek (piva), šenkýš (něm. Schenktisch), láblík, šnicl, punčmasa, frišle (sele, něm, Frischling), fatrmordy (vysoký, škrobený límec u košile), putrtajch; ruf (hospoda je v rufu, 66), šmák (na pivo bych ani neměl šmák, 64; srov. také 31, 127, 144), šel na špehy (130), spustil lermo (48), formanský prauch (79) a j. — Jahodovi prostí lidé užívají i výrazů původu latinského: abysme nezapomínali svého sermonu (15; také 97, 181); kovář Macák, ještě takové staré sekulum (19); ty jsi ze starého sekulum (59); na zájezdních hospodách není už zlaté bene (32); všechny špecie do formanského oukropu (126); všechny substance se v tom (v železničních vozech) rozkodrcají (91); ženská je za zlatou preciosou (za penězi) jak divá (113).
Slovo tátrum uvádí Kottův slovník 7, 892 z Něm. Brodu s významem ‚věci na sebe nastavěné, aby na ně někdo vystoupil‘. Tento význam jistě vyšel od řeckolatinského názvu divadla theatrum. V »Slunci« se ptají neznámého hosta (183): »Vy si tu chcete asi vystavět v šenkovně tátrum a dělat pimprláckou komedii, není-liž pravda?« Podle slov tohoto typu utvořila lidová hravost jazyková k základu od slovesa utřít (hubu), utřu slovo utrum, dávno známé[2] a posud hojně rozšířené. Čteme je také u Jahody: s formanským pohoštěním bylo by utrum (143, 255).
I mezi jmény přídavnými najde čtenář u Jahody zajímavé prvky. Dům na náměstí je náměstový (29, 132). Byl-li forman ‚oudělkem gustovní člověk‘, ženské se po něm točily jako holožitné (46). Mluví se o labužnických přáních paškrtných (mlsných, vybíravých) formanů (126). Starého člověka chtivého ženitby nazývají zkřemčilým partykou (240); slovo to je patrně shodné s adjektivem zkřenčelý, skřenčilý (o dřevě, o ovoci) ‚zpuchřelý‘ (k slovesu křenčeti). [199]Nemluvný provazník s obličejem zarostlým je zakavčený (114 n.), člověk v hněvu je rozsatoněný (121). Ve spojení láčená okurka (255) náleží adjektivum k slovu láčiti ‚nakládati do láku (slané vody)‘. S oblibou užívá Jahoda přídavných jmen na -avý odvozených od kmenů slovesných, na př.: natřásavá cimfrlínka (201), k ženským dolízavý (72), má doma tři čekavá poupata od dvacetiosmi let nahoru (102), cucaví pijáci (58), kašlavý neduh (126), dal se do jeklavého smíchu, smíchem zrovna štěkal (78), cinkavá pretence (169). Jiná tvoření jsou: namlouvácký forman (133), trajdácký (71), tajtrlické řemeslo (62, o prýmkářství); kráčí v bodlinatých myšlenkách (288); prsnatá, bokatá a masitá ženská (143); je to pro ni nanicovaté (131, špatné); advokát je jen pro mezkovitý pronárod (11); ženská v těle rozmladlá (200), švihlá jak veverka (34). Adjektiva dívčenský, holčenský a nevěstenčí mají u Jahody tyto doklady: uzlík dívčenských náležitostí (161), dám ženu i s trojím dívčenským přívažkem (180); mladý člověk se zadívá na holčenský obrázek (109), sehnal si něco holčenského (249), upíjeli jen tak holčenskými doušky (58); vy už máte nevěstenčí vybytí ouplně připraveno? (169).
Jiná jména přídavná zajímají po stránce významové. Srov. herbávné pohodlí (9), Johanýsek je jako v aksamitovém nebíčku (153); nebeská vymýšlenost (13), to jsou pekelské ouchcapky (245), andělská kořalka (65); pilníkovým hlasem rozkládá (14), aby snad nepadlo nějaké paprikové slovo (75), už chtěl říci nějaké kožené slovo (21), měl na jazyku ariánské slovo (179), tomu se musí udělat dubový konec (245); noc byla sazová (156), je kolomazná noc (24). Ostrý sýr je peprný i perný: peprný, kmínem posypaný i pivem prolitý perný sýr (95), perné homolky (151). Děvčat na vdávání je prý sedmero druhů, od těch krejcárkových až do těch bankálových (246). Vtipnou hříčkou slovní se zmatená řeč jmenuje křivoklátská; srov. to jsou přece křivoklátské řeči, skoro jako napilého člověka (159).
Čtenář nalézá dále mnohé zajímavosti mezi slovesy Jahodovy knihy. Slovesa poprati a ujmouti jsou tu přechodná (popral šenkýře [10]; snad ji [hospodu] ujme [66]), kdežto běžná jejich podoba spisovná je zvratná a vazby mají jiné. Bez zvratného zájmena čteme: Brandejs stýskal (59), celý rozzářil (96), obličej mu rozzářil (239). Jindy jsou předpony sloves zvláštní, na př. nahledali v tajnostech opasků nějaký ten toral (16), mrzutě zahlížel na svět (167), tentokrát se forman omýlil (9), rozkládali rozumy a jen pořád propovídali, že se už nikdy nevrátí staré, zlaté časy (9). Je zde celá [200]skupina sloves s předponou u-: když tě v lese uštípne jedovatý had (16), ukrčen vyklouzl na dvůr (153), hlava v šátku ubalená (308); uplivl se do černého kouta (60), smíchem uprskuje (187). Tak se vyjadřuje lid v Orlických horách, kde je autor »Slunce« trvale usazen. Z Kunvaldska je známo (v. Kott 6, 321) hodlat s významem ‚hádat‘; podobně píše Jahoda: Kdy hodláš, že Johanýsek přijde z vandru? (21). Sloveso obnášet značí asi ‚mít význam, značit‘, srov.: u soudu jistě nevěděli, co obnáší slavný stav formanský (214); ani nevím, co to řemeslo (posamentýrství) obnáší (182). Tvoření sloves od jmen podstatných, oblíbené v mluvě našeho lidu, ukazují příklady, jako: pivo v sudě vyvětrá a zkalní (63), forajtr ho klidní (195), kde za mlada tovaryšil (133), že ji musí dostat, kdyby měl aktuára zahlavit (50); Lórinka zpivonkovatěla (89), holka se v noci u bezu koutkuje s formany (164), (teta) mi kšaftuje celý majetek (266); »Ty fiškuse!« tajtrlíkuje Eliášek (198). — Mimo to zaznamenáváme ještě tato slovesa: P. na šprochaře zle zašouřil (116), aby nás kolena nelouštila (180), něco jako by ho tajně louštilo (307), (na pout táhnou) bezdětné ženské, aby za devět měsíců mohly hourat dítě (192), jak se šátral ze sklepa (68), B. se špetí (zdráhá, 99), forajtr se musil před těžkým formanem tíbit jako koťátko (15). Mnoho sloves je v »Slunci« přejato z němčiny. Končí se většinou na -ýrovat, na př. rekurýroval (10), resonýroval (20), ložíroval (47, 77, 104), zkomisíroval (127), regíroval (153), krev se zmutýruje (91), gustýruje kartu (148), zbankrotýruje (185), atd. I jiné podoby přejatých sloves jsou tu zastoupeny: po hostinsku šprochuje (22, 98; v. hospodský šproch 188, šprochař 116), vy jste moc šimfoval (174), pakujte se! (197) a pod.
Slovesné děje určuje Jahoda výraznými příslovci, jako vrčavě povídal (8), slzavě vypravoval (11), citelně se pousmál (14), byl kamenně zamilován (54), švihle se uklonil (181), forman do toho světle viděl (113); trochu tam milovnicky smáčkne Lórinku (82), teď se to bude kabrňácky poslouchat (53), div na posamentýra humpolácky nevyjel (112), handlovnicky mluv, honem si plácni a shrábni penízky! (71). Několikrát se objevuje asyndetické spojení dvou synonymních příslovcí pěkně krásně: jednou za rok… pěkně krásně se vystrojil do formanského (112); že ty dva ženichy pěkně krásně odstraní (131), formani pěkně krásně půjdou z hněvu na kutě (299). Místo ‚v noci‘ píše Jahoda nočně: zastal jsem ho v práci nočně (77), nešťastná holka nočně běhala po silnici (87). Staré je také čistonitě; srov. Jakl na ni čistonitě zapomněl (285). Křížením několika výrazů příslovečných [201]vzniklo jednomilostejně: lomila rukama a jednomilostejně naříkala (282).
Jak vidět, zasluhuje slovník Jahodův vnímavé pozornosti. Ale i po stránce mluvnické se u Jahody najdou mnohé věci hodné zaznamenání. V hanlivém smyslu užívá ženských přívlastků u jmen mužů, jako: namluvil si on, člověk nepromyšlená, aktuárovu frajlinku (47); ani si nevšiml, karbaník karbanická, že na stole je již prohráno pět set rejnských (149). Některá neživotná jména mužská mají ve 4. pádě jednotného čísla tvar na -a: hrát maxla (264), šenkýři si rádi zamastí ferblíka (168), nedal se chytnout na velusa (142), nepoznal filka od krále (147); tancoval na dvoře vrtáka (78); nalil laudona (65, také 66, 136; jméno kořalky); vy si tam párkujte horáky, dřeváka s dřevákem (201).
V příslovečných určeních se objevují abstraktní pojmy v množném čísle, na př. ležel ve straších na zemi (89), s tutlanými plačky vydechuje (269), Lórinka, viditelně po plačkách (230); srov. také: zadržela bolestné plačky, přemohla se (171). K zesilování záporu je bohatý výběr prostředků, jako za máček ti nerozumím (160), aby jim puntík neslevil (10), dnes na takové hospodské povídačky není za kventlík naložen (22). Podstatné jméno svatba je určeno příslovcem šourem ve spojení: je to dnes svatba šourem — bere si to pan pod krajský chudou švadlenku (239).
V jazyce Jahodově zaujmou čtenáře hojná ustálená rčení, na př. jestli mu zvála chmel (233), což je významem asi shodné s úslovím ukázala mu zadní faldy (47); protože se zase jednou po típek napije (73); vepřovinka je už na rež upečená (320); on Brandejs není za zelena utržený, Brandejs má za ušima (129); ať vidí, že nejsi při milování nekňuba nebo mládenec severní nátury (152); jen se podívejme na starý pařízek, jak se v něm hlásí devátá míza (145: o starém člověku mluvícím zálibně o ženách); schovej nebozízky a vrtáčky! (21; ‚nedobírej si mne!‘). Slovo pátek je oblíbeno v určeních věku, jako: kolik pátků je mi přes osmdesát (36), jsem o pár pátků starší než vy (291), to nosím v hlavě už pěkných pár pátků (116). Chodit po pátku značí ‚žebrati‘: teď aby chodila s babami po pátku (172). — Z Jahodových přirovnání uvádíme aspoň tyto ukázky: na peníze jsou holky jak žába na šťovík (104); jednomu teklo jako po splavu a jinému jen kapalo po grešli (103); srdce mu tlouklo jako cymbálek v hodinách (153); mlčela jak stoletý hrob (177).
Ve rčení to je jako do kamena šestipalcovým písmem vydlabáno (233; ‚to je naprosto jisté‘) všimneme si též tvaru kamena místo běžného kamene. Záliba lidové mluvy v množ[202]ných tvarech na -a při jménech míst má doklad na str. 130: nabral to vejpadní uličkou na zadka. Vedle pravidelného tvaru poplácává Talijánka (89) užil Jahoda odchylného poplacoval Lórinku po zádíčkách (53).
S významem interjekce bývá totéž slovo položeno dvakrát, ale při opakování se mění první souhláska: »U slunce« tehdy byly dvě děvečky — cucky mucky, když jich vzpomenu, srdce mně poskočí (145); techtle mechtle, všechno se podplatilo, ušušlalo a zpartykovalo (111); endrek pendrek, já vím, že se za pantatínkem ohlídne i mladá ženská osoba (187). Slovo, jehož je užito v tomto posledním příkladě, je asi náhradou za klení. Podoba slov, jimiž si muži ulevují v citovém napětí, komolí se rozmanitým způsobem; srov. akrymente (105, 113), kakrmente (294), sakvilentsky vejběračný (101), afra (105), afraporte (31, 119); utracepený (148), utrapecený (209), utracený (203). K tomu se druží zadušování rčením na mou duchu (265).
Jahoda ponechává velmi četným slovům také jejich hláskovou podobu lidovou. Píše nejen outrata, ouřad, oubytě, oudělek, ouraz, v oule, ouplně, touně a pod., nejen vejdělky, slejchal, dotejkaný, rejt, vozejky, slejvky nebo zase večír, po sídmé, lašťůvky atd., nýbrž i inamit (18, dynamit), inamitová patrona (24), pomranč (21), panditka (189, bambitka), hamulet (81) a j. Lidové mluvě dělá ústupky i v tvarosloví. Tím si vysvětlujeme úchylky od spisovné normy, jako dvě hrstě tabáku (20, místo hrsti), povstanou nemoce (185, m. nemoci). U Jahody zní 7. pád jedn. čísla ním místo jím: jak to ním cuklo (123), pohazoval ním (tolarem) na dlani (128), opět ním klepe zimnice (317). Tvaru ho se užívá v přímém předmětu i o rodě středním (místo je): tetka ho (maso) i vínem podlila (144), co měl zboží na kupce, předal ho tady jiným formanům (54). Jahoda píše aby jsi se nezlobil (72) m. aby ses nezlobil, abysme (86 a častěji), oči mu huňatí (67) m. huňatějí, oči mizí v hustém řasoví (106) m. mizejí. Spojení je vidět, je slyšet mají míti konstrukce neosobní, ale Jahoda píše: byl na něm vidět zřetelný nepokoj (94) m. bylo vidět, na pantatínkovi je pořád vidět mužská síla a krása (187) m. sílu a krásu, v síni byl slyšet zlostný hlas (172) m. bylo slyšel. Velmi často se tu čte jestli jako spojka tázací (na př. musím vědět, jestli vy nekarbaníte 195) místo zda, zdali.
Spojení na nohách (118, 134, 201) má zníti na nohou, podobně ‚vzdech ze sevřených prsou‘ (ne prsů 83), na prsou (ne na prsech 82). Přivlastňovací jména přídavná nejsou správně skloňována v případech, jako naklonil se k synově uchu (132) m. synovu, nazavuje na kovářovou řeč (181) m. [203]kovářovu, Lórinčinou ruku ve své (331) m. Lórinčinu. Zájmeno čí má tvary stejné jako příd. jména typu pěší, proto na čísi loktech (156) by znělo správně číchsi. V skloňování zájmena já je značný chaos; srov. žena se mně vyptávala (179), srdce se mě ptá (181) m. mne, stejně ze mě (197), ode mě (127), u mě (148, 265) m. mne; pro mě (176), na mě vzhlédla (285), o mě se ucházel (174) m. mne. Hyperkorektní je nelhu (tak vám povídám, že nelhu 85) za správné nelžu; podobně strojený je 7. pád ve spojení je-li pravdou (255) m. pravda.
S lidovou mluvou se Jahoda také rozchází, když přejímá některé běžné kazy spisovné češtiny, jako odešli, aby se opět vrátili (7) m. ale vrátili se opět; až na ten cink…, je to docela šikovný mladý člověk (240) m. vyjma, mimo ten cink; hned nato (52, 203, také 56, 269) m. potom; neměl dnes jaksi patřičného usazení (57) m. náležitého, vhodného; jak bych mu pomalu předal řemeslo (70, též 54, 166, 323) m. odevzdal; naslouchati historiím ze zašlých časů (108, též 112, 133, 149) m. poslouchati historie; přišel až k samotnému večeru (94) m. k samému večeru.
Ale přes tyto drobnosti je třeba opět připomenouti, že Jahodův jazyk potěší čtenáře, který má rád jadrný český výraz. V četných spisech Jahodových je uloženo mnoho jednotlivostí, které obohacují poznání naší mluvy lidové.
[1] V podstatě shodné údaje obsahuje článek V. Pácalta, Ze zašlých dob formanské slávy (Pod Zvičinou. Vlastivědný sborník Jaroměřska a Královédvorska. Ročník VIII, únor 1933, str. 62—64).
[2] Srov. Jungmann, Slovník 4, 822 teď má utrum ‚ujmu‘ (když kdo s dobrého bydla na horší přišel).
Naše řeč, volume 18 (1934), issue 6-7, pp. 195-203
Previous J. H.: Návštěvou u novin
Next M. Lesná-Krausová: Jednoho dne v říjnu
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1