Časopis Naše řeč
en cz

Mrzák

[Short articles]

(pdf)

-

K našemu výkladu 12, 46 píše nám z Plzně prof. Jan Fr. Hruška: »U nás na Chodsku užívají toho slova o boláku v podobném smyslu, jako vykládáte o člověku; asi tedy = mrzutá, nepříjemná bolest. Kryje se snad se slovem bolák, jež v našem podřečí neznámo. Př.: Tuto není nežit, té jenom mrzák. — Mám podpaždí ňákýho mrzáka, a to mi túze překáží«. Již v Dial. slovn. chodském (7. č. Archivu pro lexikogr. a dialektol. Č. akademie, 1907) má prof. Hruška také toto slovo s významem ‚menší podebranina‘ na prstu (ňákyj mrzák se mi dělá, nebo co to bude). Životný tvar 4. p. mrzáka svědčí, že se v tom slově cítí jako nadávka; také Pražák dovede nějaký protivný bolák nazvati na př. neřádem a skloňuje pak to slovo jako životné (2., 4. p. neřáda); také slovo nežid cítí jako životné (mám na krku nežida) a jen spisovný tvar nežit mívá tvary neživotné (Gebauer, Hist. ml. 3, 1, 35). V Dial. sl. se dočítáme také, že se na Chodsku říká žertovně: Nebudu si dělat mrzáka z břicha, t. j. nebudu jísti víc, než do syta. Tak říká i Pražák a i v tom je jakési zosobnění části těla. — K témuž výkladu připomíná p. prof. dr. J. Jančařík z Příbrami, že na Zábřežsku (v Rájci) znamená slovo mrzák dítě škemrající, obtěžující svým chováním a rozmary; takovým ženám se říká mrzêna (na př. o stařeně: »ê voni bêlê jôž taková mrzêna«). Mají tedy slova mrzák, mrzena týž význam jako čes. omrza. Ke zprávě z Moravy dodáváme ještě z Bartošova Slovníku dial., že na Zlínsku říkají »su u nich mrzákem« ve smyslu ‚ošklivcem, člověkem pro pravdu nepohodlným‘ a že v Lanžhotě užívají slova mrzák (ten mrzák) o čertu. Slovo mrzena zná Bartoš z Líšně a z Krásného ve významu ‚velká kroupa‘ (padale mrzene jako holobí véca). I v těchto významech slov. mrzák, mrzena žije dosud základní představa, kterou vyjadřujeme slovesem mrzeti; leda že by snad při posledním z nich (mrzena = kroupa) byla mohla působiti i asociace se slovem mrznouti, není-li slovo mrzena od něho utvořeno vůbec (= zmrzlý kus vody).

Naše řeč, volume 12 (1928), issue 5, p. 120

Previous Mandík

Next František Oberpfalcer: Slovní hříčky v české mluvě lidové