Časopis Naše řeč
en cz

Prof. dr. Josef Zubatý †

Emil Smetánka

[Obituary]

(pdf)

-

Dne 21. března zemřel otec »Naší řeči«. Když jsme viděli černé prapory zvěstující jeho odchod, nevěřili jsme, že to odešel on. Byli jsme s ním ustavičně a on s námi, jeho paměť ani soudnost nestárly, jeho jasná, harmonická mysl nás omlazovala. Zatím co jiní pracovníci jeho stáří se dívali zpět na vykonané dílo, on stále šel vpřed. Nikdy ještě nedopověděl všecko, stále sbíral novou látku, stále si kladl otázky, stále žil budoucnosti. To nebyl člověk, který by byl vnukoval myšlenku na smrtelnost.

»Naši řeč« choval jako své dítě. Stvořil ji v těžkých dobách válečných, kdy svítala naděje na lepší časy našeho národa, a pečoval o ni vskutku otcovsky. Vedl ji v svých šlépějích, vdechl jí svého ducha.

Ten duch byl jeho duch, on šel vždy svou cestou. Jako v jazykozpytě srovnávacím při všem uznávání hláskoslovných zákonů mnohem víc a dřív než většina moderních linguistů kladl váhu na momenty psychické, na »všemohoucí analogii«, jak říkal, tak i v posuzování našeho spisovného jazyka měl myšlenky své.

Nejednou dovedl s nové, nečekané stránky posouditi fakta, která ohledávali před ním již jiní.

Byl první, který položil důraz na to, že lidový jazyk mluvený, a to nejen snad slovenský, moravský a český venkovský, nýbrž i mluvený český jazyk městský a třeba i pražský je představitelem skutečné, nezkažené tradice naší řeči až podnes, představitelem toho vývoje, který u jazyka spisovného byl v minulosti tak žalostně přerušen, a že syntaktické stadium naší lidové řeči může do nemalé míry býti měřítkem jazykové správnosti. Tato myšlenka, jejíž uskutečnění viděl v jazyku dobrých nových spi[76]sovatelů, byla pro posuzování našeho spisovného jazyka přímo vykoupením. Do Zubatého zápasila mluvnice spisovné češtiny s nejedním syntaktickým archaismem a s nejednou pochybností, které byly strašákem školních úloh, ale jimž jazyk dávno odrostl. Zubatý pronesl slovo osvobozující od nich a bránil také leckterý obrat lidové mluvy, jemuž se spisovný jazyk na radu brusičů vyhýbal. V jeho studiích je snad víc obhajovacích syntaktických řečí nežli žalob.

Zubatý byl po Bartošovi dále prvý, kdo položil důraz na slovníkovou stránku naší spisovné řeči. Opíraje se o rozsáhlé zkušenosti z četby všech možných literatur indoevropských, o úžasnou znalost starších textů českých, nového písemnictví českého i písemnictví slovenského a zkoumaje jako člověk života, jako duch plný všestranného zájmu, věcný podklad slov, pozoroval se zármutkem zejména to, jak se, namnoze pod vlivem cizím, významy matou a zakalují a jak se jazyk tím ochuzuje, a dále, jak se často bez skutečné potřeby tvoří slova nová a tak znovu a znovu činností jednotlivců porušuje funkce jazyka společenská. To ho bolelo, tím přímo trpěl, na to se i hněval a před tím varoval.

Úcta k tradici jako u Gebaura, ale úcta k tradici i novější, — a úcta k řeči lidové, ale nejen moravské, nýbrž i středočeské — to byly idey, v nichž Zubatý »Naši řeč« od počátku vychovával a o jejichž rozkvět se u svého dítěte neúnavně přičiňoval.

Zubatý byl neúmorný pracovník. Měl skvělé nadání jako jistě nemnoho našich filologů, spolehlivě vedlo ho už tušení; ale nebylo u něho věty, aby si ji byl nepodepřel fakty. Jeho lístkové výpisy z literatury staré i nové, české i slovenské, které si s rozhledem zralého linguisty a s divinací geniálního umělce v posledních osmnácti letech pořizoval každodenní trpělivou četbou, výpisy svého druhu jediné, opíraly vždy jeho tvrzení a vedly jeho úsudek, a proto byl jeho úsudek tak neklamný.

Zubatého práci v »Naší řeči« a o náš rodný jazyk vedla veliká láska. Zubatý v ní rostl už od dětství doma. Jeho otec, předměstský truhlář, horlivý čtenář českých knih, divadelní ochotník, člen českého zpěváckého spolku, spoluzakladatel českého — jak se Němci smáli — »ševcovského banku«, nynější Občanské záložny smíchovské, který se sám naučil českému pravopisu, mimoděk již svým příkladem táhl mysl synovu k věcem národním. Události politické a vynikající učitelé středoškolští V. Zelený a Bohdan Jedlička tento sklon u studenta posílili. A u zralého muže to, co po léta plnilo srdce, dalo podnět k očistnému dílu, jaké před Zubatým pro náš jazyk nevykonal nikdo.

[77]»Naše řeč« vzpomíná na svého zesnulého tvůrce s bolem nad tím, co v něm nenahraditelně ztratila. Až si národ bude své spisovné řeči jednou vážit vroucněji než dnes, bude vždycky vzpomínat s úctou na to, co vzácného v něm získal.

Za redakci »Naší řeči« Emil Smetánka

Naše řeč, volume 15 (1931), issue 4, pp. 75-77

Previous Ždímati

Next Oldřich Hujer: U rakve prof. Jos. Zubatého

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1