Žebř m. řebřík, žebřík
[Short articles]
-
V Nár. pol. jsme čtli 24. srpna 1923 o neštěstí, které potkalo nějakého zedníka; smekl se prý s ním »žebř«, zedník se zřítil i s »žebřem« na dlažbu a padajícím »žebřem« byl zasažen ještě někdo jiný. To je tvar, který se vyskýtá místy na Moravě, bezpochyby vedle obecného tvaru řebřík, žebřík; proč jej pisatel této zprávy zavádí, nevíme, ale tušíme, že proto, že je to něco jiného, než se u nás obyčejně říká a píše. Zítra budou psáti asi žebř také jiní, pozejtří se najde učitel češtiny, který bude hlásati, že se má psáti jen tak, a za týden budeme míti o jeden »správný tvar«, kterým se bude lišiti spisovný jazyk od lidového jazyka veliké většiny našich krajů, více.
Tvar řebř má Jungmann ze staré češtiny; dnes již dávno víme, [295]že se v staré době říkalo řebří, muž. rodu, jako Jiří, září, ne stř. r., jak čteme u Jungmanna a ještě u Kotta, který měl již věděti, co je pravda, a mohl to věděti ze svých vlastních dokladů, mezi nimiž čteme na př. »dva řebřie (u Kotta žebřie)… jeden… druhý…, žebří (u Kotta »poopraveno« v řebř) Lazaróv z pokory a trpělivosti jest udělán«. Jungmannovy doklady jako po řebři, mn. č. řebře s Gebaurem (Hist. ml. 3, 1, 131 n.) jest čísti po řebří, řebřie. Z řebří je novotvar řebřík, jako z řěpí, Jiří je řepík, Jiřík, z čřeví, třěví s jinou koncovkou střevíc. Řebř je krajinský novotvar v jazyku spisovném při nejmenším docela zbytečný; vznikl ze staršího řebřík podle vzorů jako lesík: les, mečík: meč, nebo podle stč. hřěb vedle hřěbí m. r. a hřěbík (všecka ta tři slova znamenala »hřeb, hřebík«, hřěbí jako csl. žrěb’, žrěbij také »los«, snad proto, že se losovávalo dřívky, dřevěnými »hřebíky« nestejné délky). Má-li tvar hřeb právo vydržené jistě více než tisíciletým užíváním, je řebř asi takový novotvar, jako kdybychom místo řepík, střevíc začali říkati řep, střev.
Slovo řebří, řebřík, žebřík (a žebřina, řebřina atd.) je příbuzné s proslov. rebro, stč. řebro, žebro (a toto s něm. Rippe »žebro«): příčle žebříku se podobají žebrům kostry. Všecka tato slova mají změnu staršího ř v ž, jejíž příčina není dosti jasná; snad působila snaha rozlišiti dvojí ř v slovích jako (na) řebřě, (dvě) řebřě, řebří, řebřina. Změna ta není ve všech slovech a ve všech krajích stejnou měrou provedena; v spisovném jazyku je obvyklé jen žebro (s odvozeninami), ale píše se řebřík (řebřina atd.) i žebřík (žebřina).
Naše řeč, volume 7 (1923), issue 10, pp. 294-295
Previous Josef Zubatý: Před časem, po čase
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1