Něco o Husově mluvě

Václav Flajšhans

[Articles]

(pdf)

-

Probírá-li se u nás jazyk Husův nebo jeho literární činnost, i nejnovější a největší díla z většiny přestávají na jeho dílech českých. Ale ukázal jsem již r. 1899 na Husově Postile (o Husově Svatokupectví tak učinil později Prohaska, o Husově Výkladu Sedlák — u menších prací není ani třeba často důkazu), jak značnou měrou je domněle lidový text překladem, mnohdy chybným, ze spisů Viklefových nebo starších Husových. Ukázal jsem, že domněle původní přísloví Husova jsou překlad z latiny, domnělé texty samostatné doslovně přeloženy. Ale zároveň jsem také ukázal, že máme bohatou a spolehlivou studnici lidového jazyka českého v latinských kázáních Husových, zejména v kázáních betlemských z r. 1410—11, nyní zachovaných ve dvojím hlavně textu.

Latinská kázání Husova mají totiž dvojí ráz: parádní, theologicky učené přednášky, moralisujícího a exegetického rázu, nemají českých vložek vůbec — tak n. př. t. zv. kázání synodní, otištěná 1558 ve vydání norimberském. Také jen málo takových českých vložek nalezneme v kázáních, jež Hus sám vydal ve formě knižní — jako jsou na př. Sermones de sanctis, jež jsem vydal r. 1907. Ale kázání n. př. betlémská, jež zapisovali posluchači z úst kazatelových (jediný rukopis klementinský sign. III B 20; zlomek ze začátku v rkp. musejním XVI F 4), mají podobných vložek spoustu. Mezi těmito a kázáními parádními stojí — pokud se rozsahu českých vložek týče — jednotlivé postily a sbírky, Husovy i cizí, od r. 1405—1413. Tyto vložky české podávají skutečnou živou řeč pražskou počátku XV. století; je názorná, konkrétní, bohatá a — co nás na ní nejvíce překvapí — [66]sourodá s dnešní. Postavíme-li proti ní řeč ostatních památek staročeských z doby kolem r. 1400, cítíme ihned rozdíl mluvy knižní a lidové. A rozdíl ten je tuším nejzřejmější v konkretnosti a výraznosti tohoto živého jazyka, jenž se neostýchá někdy výrazů hodně výmluvných.

Cítíme a vidíme často, že Hus skutečně jinak mluviti nemohl; že zejména nemohl to a ono říci latinsky. Volá-li na př. (v Sermones de sanctis) na své, u nohou jeho sedící pobožné posluchačky »kde jsou naše Magdaleny?«, praví to — a jde to — ještě latinsky; dodá-li však v zanícení »hahá, tudy na ně«,[1] vidíme, že by toto živé »hahá«, »tudy na ně« sotva mohl přeložiti do latiny tak, aby neutrpěl tón a výraz. A takové jsou skoro všechny ty vložky české. Proti umělé, mnohdy cizí formě původních českých textů Husových máme v nich skutečně živý jazyk Pražanů tehdejších.

Chci zde předložiti napřed několik ukázek, jak se Hus vyjadřuje.

*

Hus v těchto kázáních latinských jeví zřetelněji svou zálibu ve studiích jazykových, nežli v kázáních českých. V kázáních betlémských (v rkp. mus.), před výkladem slov (Lukáš XII, 1): »Varujte sě ot kvasu fariz.«, vybízí — jako obvykle — ke zpěvu »Hospodine, pomiluj ny«, ale stará se, aby posluchači textu rozuměli; vykládá: »spase t. j. spasiteli«, »mira t. j. světa«, »žiz(n) t. j. hojnost« a dokládá: »tak má býti tato píseň zpívána«. Tedy týž výklad, jako deset let předtím podal Jan z Holešova.

V kapitulní Reportatě (F 29, fol. 89 r) vykládá Hus o smilství dokládaje: »fornicacio se u Slovanů nenazývá smilstvie, ale nazývá se blud«; je to patrná stopa styků se slovanskými mnichy kláštera emauzského, také jinak hojně doložená.

V téže Reportatě (na lístku vloženém za l. 68) vykládá, že jiný jest »čas vhodný k lapání ptáků, totiž přielet, některý k chytání ryb, jenž se nazývá přievod.« Tyto termíny, jež by dnes [67]zněly asi přílet a přívod, nejsou jinak doloženy; jsou patrně odborné, z názvosloví ptáčnického nebo rybářského — ale svědčí i ony o zájmu o jazyk a jeho jemnosti.[2]

*

Vykládá v kázáních betlemských (rkp. musejní fol. 255r), že »ypocrisis je slovo řecké pokrytectvie, když pokryje obyčejem dobrým hřiech který«, a vysvětluje to zřetelněji dále: »Dopouštějí se pokrytství… modlitbami, ihned na ranú mši jíti, aby viděla svého milovníka…«, (šatem prostým:) »hleďte, které chodíte v šerém — a máte pak pacholka v zeleném neb v črveném« — Hus tím míní mnohé bekyně, jež chodily v šerém, tak jak to živě Jirásek v Králi zobrazil, ale později se věšely na frejíře. Vyhrožuje takovým hříšníkům dále (fol. 256r): »budeš (při posledním soudě) postaven před tváří všeho světa, jako by stál na pranéři« — a ženám kadeřícím se cituje slova Izaiášova 4, 24 ‚stane se, že bude… místo strojení kadeří lysina‘, »an krávě dal ocas dlúhý a kobyle«.

Velmi názorně vykládá evangelium (Mat. XXII, 15), jak se radili farizeové, aby polapili Ježíše v řeči. Cituje oblíbenou svou autoritu, sv. Jana Zlatoústého, jak prý podobně rolník, chtě zapřáhnouti býka do pluhu, »čelo jemu drbá, aby ho mohl polapiti lichotkami«, nebo o vepři (text kázání betlemských liší se tu v obou rukopisích, ale smysl je stejný, také české výrazy; v klem. fol. 13, v mus. fol. 258), jejž řezník hodlá zabíti: zapálil již oheň, strká mu oves »číš, číško!« — »maje strkolnu vzadu« (obyčejně staroč. »drkolna« = palice). Toto přirovnání, jak řezník dobytčeti lichotí, aby je zabil, se Husovi líbilo velmi; v postile »Ad te levavi« z r. 1406/7 při výkladu téhož evangelia užívá týchž příkladů, ale výraz poněkud pozměněn (rkp. mus. XV E 15, fol. 266—267): »ať se varuje vepř, protože, zatím co se mu podává oves na míse, již oheň se chystá a řezníku [68]ostrá sekera visí za pasem a palice, peštál nebo trdlo rukama se již nadzdvihuje.« Máme tu — mimochodem řečeno — ukázku také lexikografického příspěvku; slovo peštál, jež patrně znamená totéž, jako v káz. betl. »strkolna« nebo variant »trdlo«, je dosud doloženo jenom ze slovníků stč., Klareta a Bohemáře, za lat. ‚pila‘, ale v takové souvislosti, kam se význam »míč« jistě nehodí. Z tohoto místa Husova můžeme aspoň význam zjistiti.

Protivníci Betlemských mluvívali ovšem stejně názorně, jak zvídáme ze stížností kazatelových. Prý odpůrci říkávají těm, kdo se obracejí k dobrým skutkům, »netrus na nás, až polezeš do nebes« (mus. fol. 273 r.), a »varuj se, ať se neosvětíš« (— abys nebyl posvěcen; t. fol. 271 v). Ano, kazatel v své živé fantasii si představuje, že tak drasticky mluví i Bůh: o zatvrzelém hříšníku prý »Bůh, takového člověka nemiluje, řekne: kdyžs mi ho zkazil, mějž ho sobě, diable!« (klem. fol. 21v).

Méně ovšem je divné, když takového výrazu užije — v tlumočení Husově — nějaký světec. Tak sv. Jan Zlatoústý, vykládaje, že lepší jest věrná žena nežli lehkovážná panna, dokládá o ní: »než pik mezi všecky!« (rkp. mus. 274 v). Tato fráze »pik mezi všecky!«, rovnající se asi významem »na každého rovným dílem«, je doložena teprve v XVI. stol. v textech prostonárodních, a to hodně prostonárodních. A rovněž jen z nižších vrstev pochází výraz o bohatších ženách, které přistupovaly patrně hrdě k ofěře: »pohleďte na lanie, ofěrať bude« (připsáno v mus. rkp. fol. 275v)…

Velmi názorně je vyloženo evangelium o desíti pannách, jak se stal o půlnoci křik: »rúče zhuoru, hoří! hoří!« (fol. mus. 276 r); a velmi názorně vykládá Hus slova apoštolova, že se máme obléci v Krista, »ne aby vlezl v Krista« (mus. fol. 289 r) — zde, zdá se, kazatel docela zmírnil lidové rčení, jež (jinak) je dochováno podnes. Ale Hus je vykládá dále: není prý hříšníku nic platno, i kdyby do Krista vlezl: »vleziž v oltář, črtie tě vydrú, jak praví sv. Řehoř« (tamtéž). A na témž místě dále vykládá o hříchu obžerství, jak dříve vůdce hostiny býval označován věncem a jak tam »hodně jedli, na jedinou mísu vloživše šestnáct kurotví a šest kapúnóv a prase nadievané kořením, že mísa do dveří nemohla vníti« (= vejíti).

Ale velmi názorně líčí také opilství (a to opět skoro týmiž výrazy v obojím rukopise): nutívají prý opilci (mus. 290 v) »jednoho píti přílišně: ej, na, pi — že vylejí duši z sebe jako sysla z dúpě«; kousek dále na témž místě praví o nich »břicháči, [69]ješto sobě velikým a silným pitím břichy vrtaji, anoť jim saknozy nalévá« — na okraji přidáno »a trnky«, ale záhadné ‚saknozy‘ se tím[3] nevysvětlí; ještě kousek dále vzpomíná starého zvyku pijáckého: »kdo nachýlen jest k pití anebo na hostině jiné zapřisahá ej, zaklínám tě, aby pil, svatého dle Jana« — na pamět toho, že sv. Jan evang. vypil beze škody otrávený nápoj, pívali staročeští pijáci poslední »ještě jednu« svatého dle Jana, z čehož v XVI. stol., když se ten poslední truňk dloužil, udělali »sv. Dlijana«.

Jiný podobný zvyk poznáváme (mus. fol. 293 v) z horlení Husova proti abstinenci. Prý ďábel jest »abstinens«, a tak »někdo se zdrží pro lidi, jako na hodech najedúc se doma i nebude na hodech moci jiesti, aby ji chválili: ej, skrovná paní, málo jie«. (My bychom to spíše vřadili mezí pokrytectví.)

Z lidového usu čerpán jest i výklad slov evangelia »Budou znamení« (mus. 296 v): Hus tu vykládá slova Písma: »hvězdy budou padati« — »tomu se nesmí tak prostě rozuměti, že by hvězdy padaly s nebe, nebo ješto řiekaji: hvězda se třiebí, neboť hvězda jest hustší část světa.« Ovšem, ne každý s tím názorem souhlasil, jako když — na témž místě — něco dále praví: »mor a hlad jsou pro naše zlé činy; chvála buď Bohu, řekne člověk osvícený v rozumu svém a nereptá«.

Také názorně varuje od styku muže s ženou: »žena otráví, když se jí dotkne, jako slepice, když uslyší kokota kdákati« (mus. fol. 299 v); mnohý prý navštěvuje matku, syna atd. a na mysli má služku: »Matko, jaká to pěkná děvečka!« (tamtéž).

Podobně varuje v Reportatě (je to sbírka několikerých kázání Husových v rkp. kapit. F 29), aby (fol. 20) se neženil starý s mladou nebo mladý se starou; prý takoví staří říkávají: »ztřasa kosti oději sě koží« a Čechové prý o nich zpívají: »starý muži, čemu tobě mladá«… — citát z písně, dnes neznámé.[4]

---

[1] Tak v dálejším textu činím zpravidla; latinský text, pro pohodlí čtenáře, překládám — a původní český text Husův (v lat. kontextu) odlišuji tiskem od svého překladu.

[2] Přielet je slovo odvozené od slovesa přeletěti, přeletovati a znamená vl. přeletování, tah ptactva, pak dobu tahu, v níž zvl. na podzim se ptáci čižbou nejlépe chytají; pod. přívoz, stč. přievoz, znamená vl. převážení přes vodu, pak i místo, kde se převáží. Přievod asi také byl vl. tah ryb (lososů, úhořů, snad i některých pstruhů), v němž se tažné ryby chytaly (a na př. lososi a úhoři u nás posud chytají); snad se o táhnoucích rybách říkalo, že »se převádějí«. — Slovo přívod, stč. přievod, je známo také v právním smysle dnešního tvaru převod (zejména se říkalo »přievod věna«, Kott 3, 1116; 7, 492). Tvar s předložkou zkrácenou vznikl vlivem slovesa (převésti, převáděti); podobně se říká převoz m. pův. přívoz, zvláště kde nejde o převážení přes vodu. (Red.)

[3] Není-li to prostě chyba pisecká m. »se k noze«.

[4] Upozorňujeme nyní také na Novotného vydání Husových českých glos z klement. rkp. III B 20 ve Sborn. filol. 7, 129 n. (Red.)

Naše řeč, volume 7 (1923), issue 3, pp. 65-69

Previous Zkusmo

Next O věci samé sebou jasné