Čítanie študujúcej mládeže slovenskej

Z. (= Josef Zubatý)

[Reviews and reports]

(pdf)

-

I.—III. Vydáva Matica Slovenská. V Turčianskom Sv. Martine. 1922. I. str. 48 za Kč 6, II. str. 110 za Kč 10.50, III. str. 204 za Kč 16.50.

Upozorňujeme na tuto novou sbírku, protože se nám zdá nutné, aby i česká studující mládež, naše budoucí inteligence, poznávala slovenské písemnictví a s ním slovenskou duši, slovenský život. Zejména by si jí měly všimnouti žákovské knihovny našich středních škol; na každé se jistě najde aspoň hrstka hochů, kteří mají smysl i pro jiné věci, než jsou kopaná a detektivky, a kteří by rádi sáhli po knížce slovenské, kdyby se jim dala příležitost. Obtíže, které český čtenář na slovenské knížce musí překonávati, čipernější kvintán zmůže po několika listech, a v této sbírce najde v každém svazečku i slovensko-český slovníček, který mu pomůže přes nejnesnadnější úskalí. Výběr těchto ukázek slovenského písemnictví bude pečlivý, smíme-li souditi z prvních čísel. Č. I. je Kalinčákova historická povídka »Svätý Duch«, předvádějící několik výjevů z Rákóczyových bojů proti moci habsburské s episodou lásky dvou mladých srdcí, č. II. Hviezdoslavova veršovaná povídka »Hájnikova žena«; č. III. je roztomilé vypravování ze studentského života, v němž neschází ani kus studentské lásky se všemi slastmi a strastmi mladických srdcí, která se skončí ovšem, jako se obyčejně stává, otcovskou nechápavostí a tím, že se obletovaný ideál odhodlává vstoupiti v stav manželský dříve, než mladý ctitel může vybudovati pevný přístav svému štěstí: Kukučinova »Mladé letá«. Při č. I. II. jsou Včkovy poznámky o spisovatelích a jejich dílech, která se mladým čtenářům podávají, k č. III. přidal Jul. Botto krátkou historii slovenského evangelického gymnasia velkorevúckého, o jehož žácích Kukučin vypravuje, od jeho založení r. 1862 do jeho zrušení královským nařízením ze dne 20. srp. 1874 (velkorevúcké gym[315]nasium, založené a vydržované slovenským vlastenectvím, nebylo tenkrát jediné, od kterého bylo možno »v záujme vlasti blahonosnejších výsledkov očakávať a ufať«, mělo druhy v gymnasiích v Klášteře pod Zňovem a v Turč. Sv. Martině a r. 1875 přišlo zrušení Matice Slovenské), poznámky literární Fr. Heřmanský.

Slovníčky by snad mohly býti o málo hojnější; český čtenář narazí na leckteré slůvko, které vzadu marně hledá. Sem bychom počítali i slova v obou našich jazycích stejně znějící při nestejném významu, jaká lehce svádívají k nedorozuměním. Tak na př. hebký (= hbitý, obratný), I, 39, ohlásiť sa (= ozvati se) 4, otočiť (= obtočiti, obklíčiti) 32, udierať (udeřovati, bíti) 38, vytruštiť (vymknouti, vykroutiti) 15, bunieť II, 91 (v. pod zunieť), hriadka (záhonek) 9, klinec (karafiát, jako mor. hřebíček, něm. Näglein, Nelke po vůni připomínající hřebíčkové koření) 9, neznesník (nesnesitelný člověk, protiva) 60, štítiť sa (= obávati se?) 60, štica (kštice) 73 a j. Zvláště text méně snadný, jako je Hviezdoslavova báseň, měl by míti slovníček hojnější, který by mohl býti jakousi náhradou komentáře, po jakém se časem stýská i čtenáři ostřílenějšímu. Slovo paruť se vykládá II, 102 českým peruť (našemu slovu odpovídá peruť i u Hviezdoslava 14). To je význam, který se nehodí na místech, o něž jde (5, 6, 10); zde je paruť patrně »větev«, jako parúťka rozmarínu (Hurban Sobr. diela 8, 11; 23) »větvička rozmarýnu«. Ale víme dobře, jak doklady u Kotta (2, 501; 7, 197; Přísp. 1, 270; 3, 246) volají po výkladu, co vlastně paruť je. II, 8 čteme, jak se tesařům nechce do podrobností při přestavování hájnikovy chatrče; »to vraj gazdu vec, nech pláce, lepí, ondie, šaľó« (to prý gazdova věc, ať látá, lepí, tentočkuje, blázen); ondie předpokládá infin. ondieť (NŘ. 4, 174), ne ondiať, jak čteme II, 101. III, 137 páper je naše prachové peří, párané piera drané peří; čo sa ti robí a p. 52, 110 (čo sa s nami robilo 151) = co se s tebou děje, nevesta 33 (také II, 29 a j.) je mladá žena, ne naše nevěsta, vývodiť komu 6, 68 naše vévoditi, zavisnutý plat náš váznoucí, nezaplacený plat a j.

Není tomu dávno, co prof. Menšík v Č. mod. fil. (8, 105n) ukázal, jak se v nových vyd. mění jazyk Kukučinových vypravování (ba i jeho přijaté jméno, dříve Kukučin, nyní Kukučín). Totéž viděti na tomto vydání, srovnáme-li je s původním zněním v 9. ročn. Slovenských Pohľadů. Uznáváme rádi, že se vydání určené žákům musí do jisté míry snažiti, aby ve věcech pravopisných, někde snad i tvaroslovných dbalo dnešních zvyklostí spisovné slovenštiny již proto, aby žáky v nich upevňovalo. Chápeme proto, mění-li se Kukučinovo jak, jaký atd., professor, klassa a p., slovesná koncovka -eť, výrazy jako do prosta, do tuha, na dol v ak, aký, [316]profesor, klasa, -ieť, doprosta, dotuha, nadol, vôjsť ve vojsť, z nej 25 v s nej, snad i veliký ve veľký (34 zůstalo veliká) a p. Ale nechápeme, proč kdekteré snáď změněno v azda, dáky, dakde, dačo atd. v nejaký, niekde, niečo, aj (29, 31) v i, žiaden (32, 33) v ani jeden; zvláště, není-li v tom všude jednotnosti (zůstalo na př. dačo 43, 101, snad aby se vystihl neumělý sloh dopisový, pod. dáky, dakde 101). Predsa místy měněno v jednako, jinde zůstává. Ve vypravování o taneční zábavě po divadle čteme v Pohľ. »oktaván mal dlhé nohy a istú zručnosť raziť si cestu, bez toho, aby bol dakoho sotil (= strčil, vrazil do někoho), alebo sa s dakým srazil«, v Čít. »…cestu, a nikoho nesotil, s nikým sa nesrazil« 26; smysl obojího znění ani není týž, a stejné rčení, jaké zde změněno, zůstalo beze změny 115 (veď ty už panuješ nado mnou, bez toho, aby si len tušila). Kukučin je střídmý v užívání 2. p. při záporném slovese, jako dnešní slovenština i dnešní čeština; vydání v Čít. mu opravilo místy (ale zase ne důsledně) původní akusativy v genitivy, někde tak, že se to příčí nepředpojatému citu českému a bezpochyby i slovenskému (my toho nejedáváme 28, na ceste sem toho nebadal 73, toho nevravím 95, nevyhotovil jej, t. úlohy 29, tanečník jej, t. tanečnice, ani necítil 33, m. Kukučinova to, ju; před ňou to nebudem tajiť 89 zůstal tvar Kukučinův). Na str. 33 čteme: »(Etela) stúpila svojmu tanečníkovi na palce. Miško videl, že tu treba tuhá vláda…«; Kukučin napsal ten, a zájmeno zde přece není žádnou chybou? Na str. 119 v Čít.: »Ja, náš otec — takého muža sa nenajde«; u Kukučina sa schází. Věta »takého muža nenajde« je věta s nevyjádřeným neurčitým podmětem (»člověk, nikdo«), přidané sa z ní udělalo větu, která by v češtině svým genitivem byla nesprávná, a nesprávná je snad i v slovenštině. Na str. 33 čteme »nijaký bál jej nebol taký zdĺhavý, ako tento«, v Pohľ. »žiaden bál jej nebol tak zdĺhavý, jako tento«. Také v češtině (i v jiných jazycích slovanských, jak v pozůstalých poznámkách k slovanské skladbě vykládal Potebnja) lze říci o plese, že byl »takový zdlouhavý« i »tak zdlouhavý«, s jemným rozdílem, který spíše vycítíme, než dovedeme popsati; zde by Čech asi řekl, jak napsal Kukučin, »tak zdlouhavý«, protože se zde tento ples srovnává s jinými plesy a příslovce »tak« ukazuje ku příslovci »jako«. Stejnou změnu jsme našli ještě dvakrát. »Ferko roztvoril oči, ked pri takých dlhých, krásných vlasoch (jako měla Elena) ukázalo sa toľko ostrovtipu a rozumu« 105, »konečně to nebolo také osudné — ona vlastne vošla, aby Miškovo inštruktorské srdce nejako obmäkčila« 141. Na obou těchto místech v Pohľadech čteme tak, a na obou i Čech by spíše položil příslovce, protože se prostě ukazuje na vlastnost vyjádře[317]nou přídavným jménem, bez jakéhokoli citového vzrušení, jaké by vyznívalo ze slov »při takových dlouhých vlasech, to nebylo takové osudné«; je rozdíl, ukazujeme-li příslovcem tak jen na vlastnost samu (tak dlouhé vlasy), či ukazujeme-li přídavným jménem na celou představu předmětu i s jeho vlastností (takové dlouhé vlasy). Ale nemáme v úmyslu srovnávati oba texty dopodrobna.

Nemůžeme však zamlčeti, že tak podstatné změny podle našeho soudu přesahují možnou míru úpravy textu pro studující mládež. U nás se stal pokus upraviti podobným způsobem »Babičku«; ten pokus se dnes snad jednomyslně pokládá za nesprávný a našim žákům se dává »Babička«, jak ji napsala Němcová, ač Němcová leccos napsala, co bychom jí dnes vyčtli a co by každý profesor žákům musil počítati i za chybu. Spisovatel »Mladých let« ještě žije. Nevíme, pocházejí-li změny, jaké se objevují v jeho spisech, od něho samého, ani, projevil-li plný a upřímný souhlas, aby se jeho spisy tak upravovaly; není-li tomu tak, věříme, že jeho původní text bude jednou obnoven. A pocházejí-li tyto změny od Kukučina samého, bude podle našeho soudu nutno, v kritickém vydání položiti obojí text vedle sebe. I když pro nic jiného, již proto, aby se jednou vědělo, jak se měnily názory o »správné« spisovné slovenštině.

Naše řeč, volume 6 (1922), issue 10, pp. 314-317

Previous Původiti, dlužiti, vlastniti

Next »Belgan«