Magister, soudce, mistr

[Short articles]

(pdf)

-

(B. N.) Ženský tvar titulu magistrů farmacie je dán jazykem, z něhož ten titul pochází, latinou; beze všeho násilí může zníti i po česku prostě magistra. Slyšeli jsme již v lékárně oslovení »slečno magistro«, a znělo to docela pěkně. Kdyby v nás ještě žil jazykový duch našich předků, ženě v soudcovském plášti bychom říkali prostě »paní soudce«; její titul bychom ovšem skloňovali podle vzoru ‚duše‘ (podle něhož se ostatně pův. skloňovala i mužská jména tétož tvaru), pozdravovali bychom tedy paní soudci, hovořili bychom s paní soudci atd., jako najímáme pomocnici, jsme s pomocnicí spokojeni atd. V starší době nalézáme výrazy a věty jako na př. ščedrá dárcě, nechci tebe za súdci jmieti (Dalimil v Libušině soudě), abatyše jest správci všeho kůru a konventu. My ovšem tak již nemluvíme, říkáme dárkyně a pod., podle toho tedy také říkejme správkyně, soudkyně. O ženě spravující nějaký ústav a p. slýcháme také slovo správcová; ale tento tvar by bylo lépe zachovati pro správcovu ženu. Žen, které by dosáhly mistrovství v nějakém řemesle, sotva kdy bude mnoho; ve větších dílnách na výrobu ženských šatů, klobouků a p. se jim již říká mistrová, jako sluhová je žena posluhující v nějakém závodě nebo úřadě. Tvar mistryně snad bude zachován oborům uměleckým; dovedeme si představiti čestný titul mistryně slohu, štětce, barev a p. Při dobré vůli se tvary všude najdou. V době ne tak příliš dávné, kdy se ještě rozumělo samo sebou, že žena podle svého zaměstnání má býti jmenována tvarem ženským, ujaly se beze všech obtíží výrazy jako učitelka, ředitelka, profesorka; proč by mělo buditi hrůzu, žádá-li si jazykový cit nečeským modernismem ještě nenasáklý, dnes, kdy se ženám otevřely příchody k místům jim dříve nepřístupným, aby se ženám neříkalo lékař, doktor, asistent, inspektor atd. atd.? Snad bude zníti paní soudkyně nezvykle; až samému pojmu soudkyní zvykneme, nebudeme-li se báti označovati jej po česku, bude nám to brzy zníti stejně přirozeně, jako nám dnes zní slovo učitelka. A měli bychom býti vděčni svým předkům, že nám vytvořili a udrželi dosti možností, abychom všude pouhým tvarem rozlišovali pohlaví příslušníků rozličných stavů; snad přece nebude naší touhou dojíti tam, kde je angličtina, v níž na př. my friend (maj frend) může býti můj přítel i má přítelkyně a teprv zájmeno he nebo she (hí, ší ‚on, ona‘), objeví-li se v pokračování řeči, nám poví, o kom se mluví. A jak budeme mluviti na př. o ‚doktoru‘ v sukních: »náš doktor říkala« či »naše doktor«, »ten doktor je výborná« či »ta doktor«?

Naše řeč, volume 13 (1929), issue 7, p. 166

Previous Mádlo

Next Josef Zubatý: Marně