K vývoji české charakterologické terminologie
Pavel Flegl
[Articles]
-
Jazykové problémy charakterologie
Charakterologie jako psychologická disciplína, která usiluje od 2. pol. 19. století o exaktní vystižení a popis struktury osobnosti, řeší problémy dvojího druhu. Je to jednak základní problém poznání (rozeznávání) skutečných rysů osobnosti a jejich vzájemné souvislosti v struktuře individuálního charakteru, jednak způsob zachycení a prezentace těchto faktů, tedy záležitost jazyka.
Ačkoliv druhý jmenovaný problém se zdá být druhotný a méně relevantní, zaujímá v charakterologické literatuře významné místo. Signifikantní funkce jazyka přináší s sebou problém jednoznačného výkladu významu lexémů, kterých existuje v tomto slovním poli neobvykle velké množství[1] a které označují nadto vesměs abstraktní pojmy, sémanticky často velmi blízké nebo synonymní. Interpretací jazykových pojmenování a vazbami mezi osobnostními projevy a jazykem se zabývali již Aristoteles, Theofrastos[2] a jiní filozofové, etikové nebo moralisté v dalších staletích.[3]
K problému rozlišení a přesné interpretace jazykových pojmenování přistupuje ještě ta skutečnost, že tato pojmenování vystihují často jednou pouze vnější chování (náhodný, průvodní projev nebo masku, roli), v jiném případě vnitřní příčinu chování. Nerozlišují tedy rysy charakterologicky primární a sekundární.[4]
Tyto jazykové otázky, zejména interpretace lexémů, jsou komplikovány ještě vzájemnou interferencí charakterologické terminologie a hodnotících pojmenování z běžné jazykové praxe i vývojem lexiky, zejména ze sémantického hlediska.
Přesnost a výstižnost jazykového pojmenování charakterologických pojmů (nebo běžných prostředků, které terminologie užívá) je ze společenského hlediska záležitostí relevantní. Výsledky charakterologického výzkumu se uplatňují [86]v kriminalistice, personalistice, pedagogice, psychiatrii a v jiných oborech a oblastech veřejného života. V ještě nedávné době byly tyto verbální prostředky často nejen nic neříkajícím a nevystihujícím klišé, ale i jazykovou zbraní, kterou bylo možné velmi účinně – často negativně – ovlivňovat lidské osudy.
V souvislosti s poznatkem vágnosti hodnotového hodnocení prostřednictvím jazyka se nabízí otázka po reálné podobě a povaze jazykových prostředků, tj. do jaké míry se tato hodnotící pojmenování morfologicky a zejména sémanticky vyvíjela, event. do jaké míry jsou více či méně přesně interpretována rodilými mluvčími, uživateli jazyka. Zejména první otázku si klade za cíl následující část této studie.
Cíl zkoumání a jazykový materiál
Předmětem zkoumání byly názvy charakterových vlastností v češtině, zvl. z aspektu posunu významu, změny významu a jiného vývoje během dvou posledních století. Protože jsem se chtěl omezit na vývoj charakterologické terminologie, zvolil jsem za východisko dva tituly tehdy vznikající psychologické odborné literatury v češtině, a sice Dušeslowí zkušebné Ferdinanda Hyny (Praha 1844) a Nástin dušewědy H. J. Hanuše (Brno 1849). Kniha F. Hyny byla vydána jako čtvrtá část plánované Jungmannovy encyklopedie, která znamenala spolu s vydáváním vědeckého časopisu „Krok“ a další vědeckou a organizační činností Josefa Jungmanna počátek česky psané vědecké literatury.
Hynovo „Dušeslowí“ vyšlo jako do jisté míry první česky psaná systematická učebnice psychologie.[5] Při tomto celkovém zpracování psychologie jako oboru sloužil autorovi jako výchozí materiál zvl. „Grundriß der Psychologie“ Johanna Lichtenfelse (Innsbruck 1824), doplněný údaji z přednášek profesora pražské univerzity Fr. Exnera a dalšími prameny. V roce 1844 neexistovala v češtině ještě přesná psychologická terminologie, a proto bylo Hynovo dílo také kreativním přínosem v oblasti jazyka. Ne všechny nové výrazy se ujaly, ale existuje překvapivě mnoho termínů běžně užívaných dodnes.
Jako další pramen k získání jazykového materiálu sloužily „Powahopisy Theofrastowy“, vydané v Praze 1839 s poznámkami J. Wlčkowského, zvl. jeho komentář.
Další doklady pro excerpované vlastnosti, event. další jazykový materiál poskytly český překlad „Psychologia“. J. H. Campeho (vycházel v čas. „Přítel mládeže“ 1825–28) a pojednání V. Zahradníka o praktické filozofii v časopisu „Hlasatel český“ (1818).
[87]Celkem 143 excerpovaných slov bylo rozděleno ze sémantického hlediska[6] do následujících skupin:
Sebehodnocení – Vztah k lidem – Pravdivost – Vztah k majetku – Reakce na nebezpečí – Vůle – Schopnosti, výkony – Vystupování.
Je zřejmé, že toto hrubé rozdělení bylo provedeno pouze pracovně a mělo přinést jen vhled do struktury slovního pole. Některé pojmy stojí na pomezí dvou skupin: např. sprawedliwost (skupina „Pravdivost“) by mohla být zařazena event. ke skupině „Vztah k lidem“, nebo naopak pokrytství ke skupině „Pravdivost“. Sobectví patří zčásti k „Vztahu k majetku“, zčásti k „Vztahu k lidem“. Je nejvyšším stupněm sebepřeceňování (sebelásky), obsahuje však také přehlížení druhých a zároveň velmi „pozitivní“ vztah k majetku, který by mohl být vyjádřen také výrazem lakomý. Protože však jeden z těchto rysů má v individuálním charakteru centrální pozici, má tato forma zařazení pojmů svůj význam. U egoismu je určujícím faktorem evidentně sebeláska, pohrdání ostatními. Přisvojení si, popř. hromadění majetku nebo výhod je jen důsledkem tohoto chování.
Na základě výkladů významů uvedených ve jmenovaných pramenech jsem se pokusil o sémantickou analýzu rysů skupiny „Sebehodnocení“[7] a také graficky zachytit různé prvky významu a vztahy v slovním poli a ukázat, jak se významy vzájemně přibližují, popř. překrývají.
Další část studie se zabývá morfologickými a zejména sémantickými změnami všech excerpovaných pojmenování vlastností.
Práce si nekladla za cíl shromáždit a zkoumat pojmenování všech vlastností. Oba zmíněné prameny věnovaly sice pozornost také charakterologickým jevům[8], nemohly se však touto problematikou zabývat důkladněji, protože se jednalo pouze o základní (a v češtině první) podání psychologie (dušeslowí, „duševěda“). Také pokus o sepsání všech jazykových pojmenování charakterových vlastností v dnešní češtině by sotva vedl k úplnému výčtu, zejména pro velkou stylistickou šíři lexikálního materiálu. Je třeba také poznamenat, že vystižení charakteru se nemusí v češtině nutně omezovat na adjektiva nebo substantiva, ale že k popisu osoby může sloužit i vyjádření slovesné nebo – k jemnějšímu rozlišení – dokonce [88]celé věty; sdělují často konkrétní fakta o osobě (myšlení a jednání), bez hodnocení, nebo využívají přirovnání, zejména ze světa zvířecích vlastností. Ty jsou i základem metaforického substantivního pojmenování.[9]
Skupina „Sebehodnocení“
Do této skupiny bylo zařazeno celkem 21 charakterových vlastností v adjektivní nebo substantivní podobě. Jejich význam se liší různými sémy, např. „potřeba chvály“, „potřeba obdivu“, „sebeláska“, „vnější výraz vlastnosti“, „vztah k ostatním lidem“ atd. Některé z těchto rysů a zejména jejich účast na tvorbě významu konkrétních lexémů jsou znázorněny na schématu (tab. 1), který ukazuje ve vertikálním směru různé stupně vztahu k vlastnímu Já. Proto také nejsou kladné vlastnosti graficky jasně odděleny od svých protikladů, jak by se dalo očekávat, nýbrž se objevují ve stejné řadě stupnice ego jako výraz plynulého poklesu zdůrazňování vlastního Já. To také odpovídá přirozené povaze některých vlastností: nelze je vždy jednoznačně hodnotit jako kladné nebo záporné.[10]
Pýcha obsahuje čtyři sémy, zatímco sobectví představuje především jen vystupňovanou sebelásku se všemi důsledky v interpersonálních vztazích. Na stejné úrovni jako pýcha se nachází adj. nadutý, které vyjadřuje vnější projev pýchy. Zároveň s tím je prezentována metaforicky také vnitřní prázdnota.[11]
Význam lexémů vlastností této skupiny podle dobového výkladu (Hy. Ha. Wlč. Jg.)
Sémantické a mofologické změny názvů charakterových vlastností
Srovnáme-li lexikální materiál této oblasti s dnešní podobou, objeví se často i markantní změny. Jedná se v první řadě o lexémy, které jsou se svými ekvivalenty v dnešní češtině téměř identické, ale které se odlišují drobnými hláskovými znaky nebo grafickou podobou. Další skupinu tvoří slova, která jsou v dnešní češtině pociťována jako zastarávající nebo zastaralá, nebo se zřídkakdy používají. Existují však i taková slova, jejichž význam se do dnešní doby zcela změnil.
K první skupině patří takové výrazy, které ještě nepodlehly pozdějším hláskovým změnám nebo kde nebyly provedeny pravopisné změny, např. změna diftongu au>ou nebo v místo w: taulawost (Ha.), pomlauwačnost (Hy.), chlauba a další. V ostatních případech jsou to odlišné slovotvorné prvky, které excerpovaný výraz odlišují od současné podoby: přetwářnost (Ha.), skrbstwí (Ha.), skrbectwí (Wlč.), středmost (Za., Jg.) aj. Příkladem změny kompozit a zároveň většího výskytu internacionalismů v dnešní češtině je bezpowahost (Hy.) – dnes bezcharakternost.
Početnou skupinu tvoří dnes zřídka používaná, zastarávající a zastaralá slova a archaismy:
[91]saudiwost (Hy.): ze slovesa „soudit se“. Lexém soudiwost je vysvětlován Hanušem (s. 125) jako schopnost posuzovat; tedy význam, který odpovídá dnešnímu „soudnost“. Příčinou obou odlišných lexémů je zřejmě polysémantický charakter substantiva soud;
sočiwost (Ha.) „Náchylnost řečmi a slowy hanliwými a mstiwými jiné lidi tajně obauzeti čili ostauzeti.“ (Hy., s. 195) Rovněž řídký výraz je plaziwost (Ha.), tj. podlézavost. Příbuzná substantiva plaziwec, plazil jsou doložena jen v beletrii minulého století (Sládek, Neruda).
Za archaismy by bylo možné považovat slova: urwalec (Wlč.) k adj. urwalý: „Šibeničník, který se z šibenice urval“ (Jg.); „hanebník, wšeho podjíti schopný … je wšem neprawostem oddán … klamař, hulták[12] … wšechen stud w šanc sází“. (Wlč.) Dnes žije toto označení dále v podobě neurvalec k adj. neurvalý ve významu „hrubý člověk drsných mravů“. Neužilost (Ha.) vysvětluje Hanuš jako „wlastnost toho, kdo něco má, ale je neužívá“ (Ha., s. 111), zatímco dnešní význam adj. neužilý, které je již zastaralé, prodělal zřejmě změnu: „Takový, s kterým se nic neužije, nedopřeje druhému (podtrženo mnou) nic užít; nepřející, lakomý.“ (SSJČ)
Žváč (Wlč.) k adj. žwawý, vlastnost zní „žwawost“ = upovídanost, užvaněnost: „Žwawost jest ustawičné bez rozwahy blencowání, blekotání, tlampání.“ (Wlč., s. 13)
Nešwara (Wlč.) ve významu „neupravený, nečistý člověk“. „Nešwarnost jest nedbalstwí swého těla, ježto nechuť působí … Neostýchá se swrabem, lišejem neb dlauhými nehty mezi lidi jíti a říkati, to že jest jen dědičný neduh, a že totéž otec i děd měl jest … a to wše neléčí, ale nechá se rozprasiti. Chlupy má po celém těle wybugalé a kostmaté až po kyčle, zuby čerwiwé a wyhlodané, až jednomu na potkání hnusno…“ (Wlč. překl. Theofrasta) Dnes ještě žije tento kořen v substantivu nešvar a v opaku švarný, avšak adjektivum je pociťováno jako zastaralé.
Marný (Hy.) = snažící se zalíbit i tím, co nemá žádnou cenu, co je malicherné: „Kdo pro wěci malicherné, nižádné ceny nemající, cti wyhledáwá, a proto rádby jiným se zalíbil, marným … se jmenuje.“ (Hy., s. 199) V dnešním jazykovém povědomí není již tento význam znám.[13] Spíše podoba marnivý, která má tři významy: 1. ješitný, domýšlivý, 2. ukazující zálibu ve zdobení, 3. (řidčeji) rozhazovačný. Odvozené subst. marnivost, např. ve spojení ženská marnivost (SSJČ), je naproti tomu běžné. Rovněž adj. marnochlubný se již dnes nepoužívá. Totéž platí o adj. haužewný (stč. húžewný) (Hy.): „Skrbným a pokud s jakausi špinawostí se to stáwá, haužewným se nazývá.“ (Hy., s. 197) V dnešní češti[92]ně se užívá adj. houževnatý, které však evidentně vyjadřuje kladnou vlastnost: vytrvalost, úsilí a nepoddajnost.
Dalšími archaismy jsou substantiva prostosrdečnost (Ha.), prostolibost (Jg.), howělost, odpočíwawost (Hy.), mluwiwost (Hy.), haniwost, tupiwost (Hy.), swédomnělost (Hy.), samochtiwost (Ha.), hnětliwost (Ha.). „Wlastnost člověka nepokojné mysli; nepokojnost wnitřní, kárajíc se sama.“ (Ha., s. 103) Hnětliwost vysvětluje Hanuš německým ekvivalentem drückendes, unreines, strafendes Gewissen (s. 103). V dnešní češtině existuje pouze verbální podoba hnísti se, stylisticky knižní, např. ve spojeních svědomí (pochybnost) ho hněte, hnísti se pro neúspěch apod. Také adj. nechlubný (Jg.) (jako protiklad k chlubný), nelehkowážný (protiklad lehkowážný) (Za.) a substantivizované bezswědomý (Ha.) jsou dnes již archaismy.
Některé doklady jsou dnes již užívány téměř výlučně atributivně, a sice jako ustálená spojení: neohrožený (Hy.) voják, zastánce práva, bojovník apod., ošemetnost (Wlč.) – opozitum neošemetnost (Jg.): v dnešní češtině jako adjektivum ve spojení s člověkem (SSJČ uvádí např. ošemetný milenec ve významu ‚lstivý, neupřímný‘) se již neužívá. Podobně urputnost, potutelnost (Hy. Ha.) jako charakterová vlastnost.
Ve zkoumaném materiálu jsou však také takové lexémy, jejichž význam se totálně změnil:
| Nedůtkliwost | = ‚slabá citelnost‘ (Ha., s. 110) |
| Chaulostiwost | = zbabělost |
Staročeské substantivum chúlost znamenalo ‚nemoc‘, ale také ‚ostych‘ (Hol.-Kop.). Stč. chúliti sě, později chouliti se mělo význam ‚trpěti, býti nemocen‘, později ‚před nemocí uhýbati, chrániti se‘. Ke změně významu došlo zřejmě regresivně jako další sémantický vývoj původního významu slova, zatímco význam uváděný Hynou vznikl pravděpodobně přenesením významu ‚chránit se, krčit se, snažit se vyhnout (nemoci)‘.
U substantiva čtwerák, které označuje lidský typ (Wlč. Jg.), došlo k zúžení významu. Čtwerák podobně jako pokrytec se přetvařuje ze zlého úmyslu, chová se k nepříteli přátelsky a pociťuje potěšení, když někoho podvede nebo si z něj tropí žerty: „Přetwářka w řeči a jednání ze zlého aumyslu … Je w stawu [93]… s nepřítelem swým beze wšeho zdání nenáwisti, milostiwě rozmlauwali… liškau podšitý šibal podušilý, jenž to si za potěšení klade, aby každému nějakau šňupkau pod nosem zalauskl … Zlostný potmělusek, jenž by rád každému swau přewahu znáti dal.“ (Wlč., s. 10) Dnes označuje čtverák jen šibala, člověka, který rád žertuje v dobrém úmyslu. Ale ještě u Jungmanna má čtwerák/štwerák pejorativní význam a znamená tolik co ‚podvodník‘ a ‚darebák‘. Tento typ je jmenován spolu s tuláky, hráči, kejklíři a žebráky.[14] O původu slova jsou jen domněnky, např. podle Jungmanna souvisí jeho význam se čtyřmi barvami v karetní hře, podle dnešních badatelů[15] se způsobem popravy (rozčtvrcením těla), založeným na symbolice mýtického výkladu světa.
Ze sémů původního významu, tj. přetvářka, zlé úmysly, přezírání druhých, pocit převahy, požitek z žertování, zůstal do dnešní doby zřejmě jen poslední.
U vlastnosti hamižnost se jedná rovněž o jistý druh zúžení významu. Jungmann překládá hamižnost do němčiny jako Niederträchtigkeit, Schändlichkeit = ničemnost, hanebnost.[16] Dnes označuje toto slovo vysoký stupeň hrabivosti a lakoty (Machek, Hol.-Kop.). Není nezajímavé, že Jungmann uvádí pro tento výraz německý ekvivalent. Z německého hämisch nebo heimisch slovo vzniklo. Německé adjektivum má význam ‚záludně zlý, pociťující tajně (heimlich) radost z toho, co je jinému nepříjemné, trapné‘, ‚zlomyslně škodolibý‘ (Duden-Universalwörterbuch, Mannheim 1989). Hämisch tedy podobný vývoj jako hamižný neprodělal.
Adj. aulisný/úlisný (Jg. Wlč.) v jistém smyslu také změnilo svůj význam. Wlčkowský rozlišuje úlisný a pochlebník. Rozdíl vidí v cíli vtíravého jednání: pochlebník lichotí jen těm, od kterých něco očekává (peníze nebo přízeň), k ostatním je téměř hrubý, aulisník je ochotný a přívětivý ke každému a stojí pouze o sympatie anebo pochvalu. Dnešní úzus takto přísně nerozlišuje. Podle SSJČ znamená úlisný ‚neupřímně zdvořilý, lichotivý, lísavý‘. Pochlebník neobsahuje tak velké negativní hodnocení; vypovídá pouze, že dotyčný lichotí a mnohomluvně a přehnaně chválí. Naproti tomu úlisný může v dnešním rodilém mluvčím vyvolávat další představy: neupřímnost, možnou nebezpečnost (ohrožení touto osobou), event. lstivost, nečestné jednání se skrytým cílem, snažení se o přízeň a důvěru, jednání podobné zvířecímu lísání (stálé vyhledávání kontaktu).
Lexém pochlebník obsahuje dva centrální sémy: „přehnanou chválu“ a „ziskuchtivost“ (materiální cíl). Protože pochlebník představu dalších rysů nutně nevyvolává (na tabulce č. 2 by měly být sémy č. 6, 7, 8 považovány spíše za konotace), nepůsobí tolik záporně jako lexém úlisný.
[94]Sémantická analýza znamená ve srovnání s výzkumnými metodami exaktních věd riskantní krok, protože správnost nemůže být prokázána ani smysly, ani technickým měřením. Odvolávám se na myšlenky Ernsta Macha[17], který v kapitole o vědeckém poznání a jeho problémech napsal: „Při užití slova, které označuje pojem, se v nás tiše vybaví všechny zkušenosti, které se s tímto pojmem spojují, aniž bychom si je představili jasně a explicitně … Je to naše potenciální vědění, které je v pojmu ukryto („im Begriff liegt“) … Kdo nám zaručí, že při svých abstrakcích si povšimneme těch správných okolností a že necháme nepovšimnuté právě ty bezvýznamné? Abstrakce je intelektuální odvážný čin, který je ospravedlněn úspěchem.“ (Můj překlad)
Pro vlastnost ctižádost hledá Hyna německý ekvivalent v lexému Ehrsucht, neboť chápe ctižádost jako nejvyšší stupeň snahy o získání cti, po ctimilownost a ctichtiwost. V dnešním významu je s tímto lexémem spojena zvl. silná touha po úspěchu a uznání (viz SSJČ). Německý ekvivalent pro ctižádost je dnes spíše Ehrgeiz než Ehrsucht, přičemž český ekvivalent pro Ehrsucht již neexistuje.
Adjektivum wšetečný mělo podle Jungmannových údajů tři významy: 1. člověk, který chce všechno vědět (vidět, slyšet), který tuto svou potřebu uspokojuje pro ostatní nepřijatelným způsobem (doskočný – Jg. = drzý, vtíravý): „Dorážela naň wšetečná manželka, aby se jí s tím nešťastným tajemstwím swěřil, zaříkajíc se, že slowíčka newyzradí.“ (PM 1826), „Wáclaw hubowal, y wšetečného chlapce přes prsty udeřil, kdykoli Mikulášek po wšem sahal.“ (PM 1826) 2. drzý (postihuje chování): „Prodraw se wšetečný Mikulášek až ke stolu, nedal se dlouho pobízeti, aby nepřisadil, nemaje pochybnosti, že rowně jako spolužák s wýhrou odejde.“ (PM 1826) 3. lehkomyslný, opovážlivý: „Prowazolezci jak wšeteční a opowážliwí jsau… (Jg.)
První dva významy lexému označují dvě spolu související skutečnosti: vnitřní pohnutku (potřebu „být u toho“) vše se dozvědět, a chování, které slouží jen jako prostředek k tomuto cíli a je ostatními lidmi negativně hodnoceno. V tomto rozsahu je význam slova v dnešní češtině ještě živý. Třetí význam, který vznikl zřejmě z příliš energického vystupování (bez zábran), by bylo možno již těžko dokázat.
Při zkoumání materiálu vznikla otázka, do jaké míry jsou stylisticky bezpříznakové lexémy uvedené v SSJČ dnes ještě živé. Bezpochyby zůstávají v jazykovém povědomí rodilých mluvčích, ale je sporné, zda bývají ještě dnes využívány k charakteristice osobnosti a zda jsou v běžné češtině využívány vůbec.
Jedná se např. o adjektiva zmužilý, srdnatý, smělý, hamižný, marnotratný, licoměrný, která by mohla být pociťována spíše jako knižní až zastaralá. Provedl [95]jsem proto méně rozsáhlý jazykový výzkum (celkem 208 osob), který měl podat přesnější, i když pouze orientační odpověď.
Adjektiva zmužilý, srdnatý a smělý byla některými probandy sice vybrána, ale synonymní označení vlastnosti odvážný a statečný byla – jak se dalo očekávat – zastoupena dvojnásob. Jednalo se o písemnou formu dotazníku, která využití knižní vrstvy jednoznačně nevylučovala.
U adjektiva marnotratný se potvrdilo naproti tomu u 50 % dotázaných, že zůstává jako aktivní část slovní zásoby (adj. rozhazovačný je příznačné spíše pro hovorovou vrstvu), ale bylo zřejmé, že tomuto lexému bývají připisovány leckdy i jiné podmínky pojmenování; dokonce i situace „účelných a motivovaných výdajů“, která význam lexému podstatně rozšiřuje.
U adj. licoměrný byly v dotazníku jmenovány i sémy, z nichž tři neměly s významem lexému nic společného. Zaškrtnutí těchto rysů a pouze slabá převaha sému „neupřímný“ a „něco nepravdivého předstírající“ svědčí o sémantické nejasnosti v dnešním jazykovém povědomí a o tom, že toto adjektivum je pociťováno jako zastaralé. Jeho vlastní význam, který byl dotázanými – jak ukazují statistické údaje – víceméně tušen a poznán než znám, byl zprostředkován zřejmě četbou historických románů nebo beletrie 19. století.
Další výrazy pro vlastnosti – dobrotivý a pokorný – jsou dnes sotva kdy užívány jako vystižení charakteru a zřejmě by působily směšně a v zlehčujícím tónu. Souvisí to jistě se změnou způsobu života, životních hodnot a mezilidskými vztahy. Říká se sice pokorná prosba, ale při výčtu vlastností osobnosti se užívá adj. skromný, jestliže dotyčný si je vědom i svých nedostatků a podle toho jedná. Substantivum pokora – podle Hanuše ve významu ‚uznání obmezenosti či jednotliwosti‘ (s. 116), tj. osamocenosti, znamená v dnešní češtině spíše absolutní podřízení se nepopiratelné autoritě (Boha, vesmíru, přírody…). Po pokoře v tomto smyslu dnes často voláme, zvl. v souvislosti se škodami způsobenými životnímu prostředí bezohledným a panovačným jednáním člověka, s touhou po moci v lokálním i internacionálním kontextu a v neposlední řadě s otázkou etiky jednotlivých politiků. Chceme-li však vyjít z této vlastnosti a určitou osobu hodnotit, řekneme spíše skromný. Oddanost autoritě boží je vyjádřena spíš adj. věřící nebo spojením nábožensky založený atp.
I tato tvrzení uvedený jazykový průzkum podpořil. Při individuální volbě sémů bylo zatrženo na prvním místě (nebo pouze) „umí se sklonit před vyšší autoritou (Bůh, vesmírný řád, příroda…)“. Při rozhodování, zda má být do předložené věty se zcela jasným významem a smyslem doplněno pokorný nebo skromný, bylo první adjektivum zvoleno pouze třemi probandy, druhé 203 dotázanými.
Adjektivum pokorný se stalo příjmením, zrovna tak jako mnoho dnes již neužívaných nebo zřídka užívaných slov, která přežívají – často skrytě – již jen [96]v příjmeních: Stuchlík, Čadský, Čacký, Rek, Neužil, Urválek, Hrubeš, Dobrotka, Žváček, Nešvara, Nesrsta, Chylík, Chýlek, Chýle (od adj. chylný = křivý), Chlud (chludit = klamat), Chejn, Chýna (chýnit = klamat, přetvařovat se, také lichotit), Chrastil (chrastit znamená také skrblit), Zralý, Zralík (= rafinovaný člověk), Sapík (= útočný, agresivní člověk), Pažout (= žravý, mlsný), Pakosta (= škůdce).
Mnohá jména mají svůj původ v různých českých nebo moravských dialektech, např. Chamral (morav. nář. = lakotný člověk), Ohera (hanác. nář. z ohérat = pomalu pracovat), Gavenda (severomor. nář. = žvanil), Šuda (od slovesa šudit = podvádět), Rohlena (Hradec K. a okolí = nešikovná, nepořádná žena), Rapanda (Klatovy = hádavá, silná žena).[18]
Vedle těchto příjmení, jejichž původ je dnešnímu uživateli jazyka zcela nebo částečně neznámý, existuje celá řada jmen, která evidentně vypovídají o charakterových vlastnostech nebo chování svých původních nositelů: Chlubna, Smělý, Pýcha, Neústupný, Spejchal, Pleticha, Skrbek, Skupa, Lstibor, Outrata, Neústupa, Nevrla, Nechuta, Neliba, Všetečka aj.
U silně výrazné formy vlastnosti, která tvoří lidský typ, se setkáváme s množstvím substantivních pojmenování, často ve více obměnách, než jak je tomu v adjektivní podobě. Některá taková pojmenování jsou pejorativní a mají často tendenci k zesměšnění liského typu a jeho základní vlastnosti, jako např. Haužwička (lakotný člověk), pasibřich (příživník), potmělusek (potměšilý člověk, tichošlápek), nebo nesrsta, chylík, která současný uživatel jazyka sotva umí interpretovat a ani s pomocí morfematických znaků jim intuitivně neporozumí.[19]
[97]Tab. 1. Stupnice EGO (sebehodnocení)
[98]Tab. 2. ÚLISNÝ – POCHLEBNÍK
sémantická analýza
[1] Např. chystaná studie M. Hřebíčkové (Psychol. ústav AV Brno) Strukturální model osobnosti založený na lexikální analýze uvádí až 4000 výrazů vystihujících charakter osoby v běžné češtině.
[2] Aristoteles, Etika Nikomachova, Theofrastos, Povahopisy.
[3] J. de La Bruyère, Les caractères de Théophraste, traduits du grec, avec des caractères ou les moeurs de ce siècle, 1688.
[4] Např. lež jako primární rys – trvalá nectnost založená na touze lhát a lež ze strachu, jako projev nedostatku odvahy; nadutost, povýšenost v chování jednou jako projev egocentrismu a pohrdání ostatními, jindy jako důsledek nedostatku sebejistoty z různých příčin – viz E. Utilz, Charakterologie, 1. Aufl., Berlin 1925.
[5] Rukopis „Dušeslowí“ Vincence Zahradníka, předního českého filozofa té doby, předaný do tisku v r. 1836, se ještě před vytištěním ztratil.
[6] Podobné klasifikace chování užívá Smékal s odvoláním na N. F. Lazurského 1919 – V. Smékal, Přehled psychologie osobnosti (skripta), Praha 1985.
[7] Tyto vlastnosti tvoří podle řady badatelů (např. Klages, Lersch, Rohracher aj.) jádro charakteru.
[8] Většina excerpovaných pojmů pochází z kapitoly Nadsmyslová činnost duše Hynovy knihy.
[9] Na rozdíl od němčiny se v češtině neuplatňuje v tak velké míře aktuální kreace, která je v němčině podmíněna zřejmě převažující tendencí tvorby kompozit, jako např. erholungsbedürftig, blumenfreundlich, tierliebend, kindernärrisch (M. Walser, Ein fliehendes Pferd, Frankfurt a. M. 1993), oder harmoniebedürftig, konfliktscheu (Zeitschrift für Politik, Kultur, Wirtschaft und Wissenschaft 1994).
[10] „Přílišná šetrnost blíží se až k lakomstwí.“ (Jg., s. 196) Podle Aristotela (Etika) obsahují některé city špatnost již samy o sobě, jiné mohou dosáhnout středu nebo obou krajních poloh (nadbytku nebo nedostatku vlastnosti) a projevit se tak jako neřesti, např. lakomství a marnotratnost se střední polohou štědrosti jako ctností, nebo bázlivost a přílišná troufalost se střední polohou statečnost.
[11] „Nadutost … wlastnost dutého, jenž prázdnost swou ukrýti hodlá.“ (Ha., s. 109).
[12] Hulták i v Jg. slovníku. Výraz hulwát doložen podle Machka již 1380.
[13] Srov. „Popelka nebyla marná“ (B. Němcová) – SSJČ.
[14] „Čarodějníci, štweráci, lichewníci nemají za kmotry wywolowáni býti.“ (Jg.).
[15] J. Knobloch, Die Vorgeschichte von tschech. čtverák, Slavia 63, 1994, s. 431–433.
[16] „Lakomstwí čili hamižná zištnost jest bažení po šeredném zisku.“ (Wlč.).
[17] E. Mach, Erkenntnis und Irrtum, Skizzen zur Psychologie der Forschung, 1. Aufl., Leipzig 1905, s. 138n.
[18] Srov. D. Moldanová, Naše příjmení, 1. vyd., Praha 1983.
[19] Seznam a vysvětlení zkratek: Ha. = H. J. Hanuš, Nástin dušewědy, Hol.-Kop. = J. Holub – F. Kopečný, Etymologický slovník jazyka českého, Hy. = F. Hyna, Dušeslowí zkušebné, Jg. = J. Jungmann, Česko-německý slovník, SSJČ = Slovník spisovného jazyka českého, PM = časopis Přítel mládeže, Wlč. = J. Wlčkowský, Powahopisy Theofrastowy, Za. = V. Zahradník, Rozjímání o některých stránkách praktické filozofie, Hlasatel český, Praha 1818, s. 421–61.
Naše řeč, volume 79 (1996), issue 2, pp. 85-98
Previous František Štícha: O jazyce pamětí Vlastimila Brodského (Vlastimilu Brodskému k 75. narozeninám)
Next Diana Svobodová: Anglické výrazy v českém publicistickém stylu
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1