Libuše Olivová-Nezbedová
[Short articles]
-
Podle Přehledu využití sufixálních a konverzních formantů v češtině, uvedeného v Tvoření slov v češtině 2, se příponou -čice tvoří pouze jména přechýlená a jména mláďat.[1] V Přehledu uvedený příklad zní hastrmančice, jde tedy o jméno přechýlené. V příslušné kapitole o jménech přechýlených je přípona -čice uvedena jako varianta formantu -ice[2], pomocí níž se tvoří ojedinělá jména z plného kmene jména mužského[3], uvedeny jsou příklady hastrmančice, kantorčice/kantůrčice; kromě těchto tří nejsou v celé kapitole uvedeny jiné doklady. Hastrmančici a kantůrčici je však možno vyložit nikoliv jako jména přechýlená příponou -čice z hastrman a kantor, ale jako přechýlená příponou -ice z hastrmánek a kantůrek s alternací k//č, obdobně jako je tomu u člověk – člověčice, tetřívek – tetřívčice.[4] Kantorčice je podle Slovníku spisovného jazyka českého nářeční, zdrobnělinu kantorek slovníky češtiny z 20. stol. nezaznamenávají. V kapitole o jménech mláďat přípona -čice uvedena není.[5]
Mluvnice češtiny příponu -čice vůbec nemá[6], stejně tak V. Šmilauer v Novočeském tvoření slov[7] příponu -čice nezaznamenává.
Přípona -čice je však u pomístních jmen vzniklých jak ze jmen vlastních[8], tak i ze jmen obecných.
Příponu -čice jako jedinou příponu, jíž se tvoří jednoslovná historická jména cest ze jmen místních, uvádí A. Sedláček[9]; kromě dokladu z r. 1659 na jméno Strakončice, což byla cesta, „kterou se jezdilo ke Strakonicům“, zaznamenává A. Sedláček i jméno Tenčice, které v jeho době používali lidé z okolí Písku pro cestu vedoucí z Písku do Týna nad Vltavou.
Rovněž mezi pomístními jmény shromážděnými z území Čech soupisem v letech 1963–1980[10] jsou doklady na jména cest tvořená příponou -čice ze jmen sídlišť (tj. ze jmen místních), ke kterým tyto ces[55]ty vedou[11], a na jména pozemků tvořená příponou -čice z apelativa. Jde o tato jména: Doudlebčice – cesta, která dříve spojovala Doudleby s Trhovými Sviny (pole U Doudlebčice v Rankově, okr. České Budějovice), Kolínčice – silnice vedoucí z Činěvsi (okr. Nymburk) a z Dymokur (okr. Nymburk) ke Kolínu (Kolínčice – pozemky v Činěvsi a v Dymokurách pojmenované podle silnice, která kolem nich vede ke Kolínu), Pekelčice – cesta z Přibyslavi (okr. Náchod) vedoucí do výletního místa zvaného Pekla, Strakončice – v Ostrovci (okr. Písek) cesta spojující Varvažov (sousedí na ssv. s Ostrovcem) se Strakonicemi, Tejnčice – cesta, která vedla z Písku do Týna nad Vltavou, Vadkovčice – cesta z Mičovic (okr. Prachatice) do Vadkova (okr. Prachatice; pole a louky Na Vadkovčici leží podél cesty k Vadkovu), Farčice – pole a louka ve Štěkni (okr. Strakonice) náležely faře.
Lze tedy konstatovat, že přípona -čice je – na rozdíl od apelativ, u nichž je její výskyt nejistý – v češtině doložena u pomístních jmen, a to u jmen cest vzniklých odvozením příponou -čice ze jmen místních a u pozemkových jmen vzniklých odvozením příponou -čice z apelativa fara.
[1] Viz Tvoření slov v češtině 2, Odvozování podstatných jmen, Praha 1967, s. 750.
[2] Viz d. cit. v pozn. 1, s. 538.
[3] Viz d. cit. v pozn. 1, s. 547.
[4] Člověčice, tetřívčice viz d. cit. v pozn. 1, s. 517. – Slovník spisovného jazyka českého kantorčici odkazuje na kuntůrčici, u kantůrčice pak uvádí, že kantorčice je nářeční; jako zdrobnělinu ke kantor má kantůrek stejně jako Příruční slovník jazyka českého.
[5] Viz d. cit. v pozn. 1, s. 552–561.
[6] Viz Mluvnice češtiny (1), Rejstřík morfematických slovotvorných prostředků, Praha 1986, s. 552–557.
[7] Viz V. Šmilauer, Novočeské tvoření slov, Praha 1971.
[8] Viz L. Olivová-Nezbedová, Jména cest v Čechách vzniklá ze jmen vlastních, NŘ 76, 1993, s. 205, 207.
[9] Viz A. Sedláček, Úryvky o pojmenování silnic a cest, Časopis společnosti přátel starožitností českých 32, 1921, s. 39. – Místo „přípona“ používá A. Sedláček termínu „koncovka“ -čice.
[10] Viz Soupisy pomístních jmen, Archiv onomastického úseku Ústavu pro jazyk český AV ČR, Praha.
[11] V některých soupisech je jméno cesty uvedeno samostatně, v jiných soupisech je jméno cesty zachyceno v nepřímém pomístním jménu, jako jméno pozemkové apod.; pokud jméno cesty není uvedeno samostatně, je doklad uveden v závorce.
Naše řeč, volume 79 (1996), issue 1, pp. 54-55
Previous Emanuel Michálek: K církevněslovanským rysům v starých osobních a místních jménech
Next Anna Jirsová: Pokus vraždy?