Nová beletrie v nářečí

Ludmila Konopková

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Koncem roku 1966 vydalo Severočeské nakladatelství v Liberci knížku Jaromíra Horáčka „Muderlanti zpod Žalýho“. Obsahuje nejlepší povídky vybrané autorem z jeho knih „Kerkonošský muderlanti“ a „Nic kalýho zpod Žalýho“, vydaných v letech 1958 a 1963. Nový výbor byl vydán na četná písemná přání čtenářů. Vznikl tedy další, v současnosti oblíbený beletristický ohlas lidového vyprávění, psaný cele nářečím. Jar. Horáček předkládá lidová vyprávění z Podkrkonoší, z Jilemnicka a Vysocka.

Autor vypráví ústy podkrkonošských horalů zajímavé příběhy a jejich vzpomínky na uplynulé mládí, na život, prožitý většinou v chudých horských vesnicích, na chvíle radosti a mladistvého veselí i na dny a týdny starostí a trápení. Každá „poudačka“ působí, jako by ji vyprávěl starý pamětník — vesničan, muzikant, příslušník hasičského sboru, řemeslník, hospodář i chalupník. Jde o venkovské obrázky zachycující dřívější život podkrkonošské vesnice. Vyprávění mají humorné ladění, [47]téměř vždy výchovně zaměřené. Týkají se i sociálního postavení horalů, ukazují různá východiska z těžkých životních situací, barvitě popisují způsob života podhůří. Téměř každé vyprávění je přibližně časově zařazeno, např. Tomu nnešnímu poudání bude už víc jak sto let, (s. 34), Před perní válkou a eště po ní (s. 25) apod., je zde užito slov označujících skutečnosti zanikající nebo zcela zaniklé a různých pojmenování ustupujících z běžného užívání nebo dnes již neužívaných, např. Vod mládí se nadřel jako každej podruh. Podělkovali na poli a ve stodole u selláku pomáhali v háji… (s. 105), Tenkrát byl na jilemickým berňáku novej fenďák, ňákej Merklajs, (s. 204), … a taky verchnost i konšelové se po takovým neštěstí ze ušech sil přičiňovali… (s. 176) apod.

V těchto lidových vyprávěních se obráží podkrkonošská mluva v prvcích hláskoslovných i tvarových, např.: zdvojené ll (na žilli, povello se), nn (honně, von nás, ale nnes), mn (dromný, velemníček); neslabičné u (polosamohláskové u) je zaznamenáváno jako u (zrouna, jakstěžiu); ztráta hlásky v (dje, vysjetloval); slabikotvorné l, r s průvodní samohláskou e (berzo, nederží, serce, melhy, pohodelnýho spojení); nepřehlasované a v příčestích (ležal, rozbrečal se, uslyšal, analogicky též u leťal, přijížďali, seďal, viďal); infinitivy s -ť (diviť se, srounať, vobtěžovať). Autor užívá i lexikálních dialektismů, jako křampetle (střevíc, pantofel), kohát (pařez), čemesnej (čiperný), haverlant (nezbedné dítě, dítě vůbec) atd. Příznačné je též tvoření substantiv slovotvornou příponou -iště, ďúčiště, masiště, psiště, stodoliště apod. Čtenář se v Horáčkových „poudačkách“ seznamuje s podkrkonošským dialektem okrajové oblasti severovýchodní, s nářečím, jehož typických prvků tamější lidé v mluvě užívají, ale důsledně jím už dnes nemluví ani starší generace. Ani autor neužívá v povídkách podkrkonošského nářečí naprosto věrně, snaží se užívat typických nářečních prvků.

Pokusme se posoudit způsob zápisu textu v Horáčkových povídkách. V písemném zachycení nářečních projevů mluvených určeném většímu kruhu čtenářů (tj. nepřepisuje-li se podle vědeckého zaznamenání zvukového) je třeba užívat co nejvhodnějšího zápisu tak, aby objektivně co nejlépe a nejvěrněji zachycoval vyslovovanou nářeční podobu a zároveň nepůsobil rušivě a vystačil se spisovnou grafikou. Záznam Horáčkových vyprávění lze charakterizovat takto: téměř důsledně podle nářeční výslovnosti autor přepisuje prállo, volložil (spis. dl), jako nnes, žánná (spis. dn), dromnejma krůčkama (spis. bn), eště, do grejcaru, kalcovali, kerej, lepčí, milistrovať, písmička, přectaviť (ale na podstauci, podsaditýho), pučila, po pořbu, s krabátlí, uskoval, v Řemesnický besedě, zvíhla se, žavej, do kapcy, dyž, svadebčani, vod svarby, tříberný aj., zachovává délku nebo krátkost tak, jak je v nářečí, např. domu, chumáč vlasu, rodičum, lidi řinnou, řemesnik, támhle, nevjéřil, kníha, kantór, se zbóžím, smútek aj.

V případech jiných se však setkáme s různými potížemi při zápisu jednotlivých slov, dialektismů typických hlavně jen pro danou oblast. Východočeské polosamohláskové u najdeme v textech „Muderlantů“ téměř všude zaznamenáno písmenem u: zmatenejch slou, za rukáu, kreu, zrouna, připeunila, neuěďal, váhauě, vyjíždí ulak apod. Koncové u (slou) a u uprostřed (zrouna) po samohlásce před samohláskou [48](tedy v zavřených slabikách) tvoří s předcházející samohláskou dvojhlásky ou, au (eu). Písmeno u patří do téže zavřené slabiky, zápis je tedy nerušivý, nejlépe vyhovující výslovnosti. Spojení auě euě, ouě, iuě v slovech jako v hlauě, neuěďal, člouěče, poctiuě zapsaná autorem je také možno přepsat takto: v hlauje, neujeďal, člouječe, poctiuje apod.

Ukažme si další příklady, v nichž je u zapsáno na začátku slova (předchází slovo zakončené na samohlásku): na ulastní pěst, vod pána uzíť, do usi, kerá uěďala, v textu najdeme i takto: u vchodu, zapelnili všechny vokna, přišli vzkázání vyřídiť, dříví v lese, se vrátil aj. Předchází-li slovo zakončené na souhlásku, zůstává většinou v: nepodařenej vdolek, z vlaku, tenkrát věďal, řikával všem, na zdravým vzduchu aj., najdeme však i písmeno u: do kudernatejch ulasu, nezmeškal ulak a další. V těchto případech jde už o záznam obouretného v, psaného v nářečních pracích w. Dvojí výslovnost souhlásky v tedy Horáček nerozlišuje. Obouretné v dosud v Podkrkonoší přežívá hlavně v pozici mezi samohláskami. Autor v takových případech píše vždy v: sláva, vobdivovali, znovu, život apod.

K omylům mohou vést tyto příklady: Zuby mu cvakaly zimou, že se sotva ulek, (s. 68), od vléci se nikoli od uleknout se. Převalila se na českou zem pohroma. Uterhli k nám Prajzi, (s. 38), od vtrhnout nikoli od utrhnout. Nebudu se udávať, vyherkla pohoršená Lenora, (s. 42), od vdávat se nikoli od udávat se. Měli je uložený u šeuce, (s. 158), od vložit nikoli od uložit. I když jsou uvedená slova zařazena v kontextu jedné i dvou vět, dá se říci, že vhodně nepodporují orientaci čtenáře v chápání obsahových celků v povídkách.

Kterými písmeny v psaném textu takové a podobné nářeční jevy výslovnostní označit? Jak tuto otázku zápisu řešit? Pro některé typické hláskové prvky nářeční nemáme v systému spisovných grafémů odpovídající znaky. Není tedy možno je přesně podle výslovnosti označit. Autor je nucen vyhledat v systému spisovných grafémů grafický znak přibližně odpovídající charakteru nářeční výslovnosti, nebo může obětovat některé nářeční prvky, jež se nedají přesně zapsat, tzn. musí se rozhodnout pro nejvhodnější formu zápisu.

Kdybychom se tedy měli rozhodnout pro zápis podkrkonošského v, pak ve spojeních typů auě, euě, ouě, iuě napíšeme raději: na hlavě nebo na hlauje, nevěďal nebo neujeďal, člověče nebo člouječe, poctivě nebo poctiuje apod. Na začátcích slov po pauze a po slovech končících samohláskou i souhláskou by byl vhodnější zápis s v: na vlastní pěst, vdávať se, vterhli, do kudernatejch vlasu apod. Zápisy s u by mohly zůstat jen v některých slovech a spojeních, nejtypičtějších a nejužívanějších v projevech vypravěčů, např. do usi, po ušech čertech, dobře ujeďal apod., ale i tu by často mohly některé případy čtenáře mást, jak ukazují doklady uváděné výše (se sotva ulek, uterhli, udávať se, uložený aj.).

V povídkách se setkáváme i s podkrkonošskými prvky lexikálními. Jejich význam pochopí každý čtenář téměř vždy z kontextu. Bylo by však možné uvažovat o vysvětlení těchto nářečních prvků v malém slovníčku, připojeném ke každé povídce nebo na konec sbírky (jak to činí autor v knize „Nic kalýho zpod Žalýho“), zvláště [49]pro ty čtenáře, kteří dostávají knihu psanou cele nářečím poprvé do rukou, a i pro ty, kteří mají k podkrkonošskému dialektu daleko.

Horáčkova nová práce zachycuje základní nářeční prvky, aniž autor současný nářeční stav v Podkrkonoší podstatně zkresluje. Jeho „poudačky“ zůstávají jako konkrétní dokumenty, dosvědčující existenci jednoho ze zachovalých okrajových dialektů. Autor se neřídí pravidly pro vědecký přepis dialektologických zápisů, neboť by bylo jejich dodržování neúnosné a čtenář by byl rušen nezvyklou grafikou.

Naše řeč, volume 52 (1969), issue 1, pp. 46-49

Previous Věra Formánková: Opět o stylistických rozborech

Next Jan Petr: O jazykové praxi u Lužických Srbů