»Ty kluku klukovská!«

Jan Gebauer, Václav Ertl

[Short articles]

(pdf)

-

Přídavné jméno ženského rodu ve výrazech jako »kluku všivá, lumpe mizerná« vzalo počátek nejspíše od podstatných jmen (abstraktních) ženského rodu, která byla dávána jako přezdívky osobám mužským. Taková slova byla: ta ostuda, ohava, protiva, šereda, dareba a p.; i říkalo se s náležitou shodou gramatickou: ty ostudo ostudná, ohavo šeredná, protivo nelidská a p., a shoda tato zůstávala v tomto spojení nedotčena, i když některá z těchto podstatných jmen vlivem přirozeného rodu nabývala významu [57]mužského (to je ten protiva protivná). A protože to byly nadávky, nabylo spojení podstatného jména mužského (ten protiva) s přídavným jménem ženského rodu významu potupného, jak jej cítíme z výrazů »kluku všivá«, »kluku klukovská«, »lotře bídná«, »chlape hloupá«, »lenochu líná« atd. Mohl se ovšem týž vývoj díti i bez tohoto příhanného zabarvení; jako se říkalo »milá družbo«, »milá sluho«, i když se oslovovala osoba mužská, začalo se pak říkati podle toho i »milá brachu«, což říkáme podnes.

 (Gebauer-Ertl, Mluvnice česká § 659, 4.)

Naše řeč, volume 3 (1919), issue 2, pp. 56-57

Previous B. Hk. (= Bohuslav Havránek): Trhová smlouva — kupní smlouva, vložiti do knih — vtěliti do knih

Next Kabát dobře padne