Ke vztahu jazykovědy a jazykového vyučování

Marie Těšitelová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Dobré příspěvky k řešení této otázky přináší Sborník Vysoké školy pedagogické v Praze[1] otištěním některých zásadních referátů, koreferátů a diskusních příspěvků, které byly předneseny v sekci jazyka a literatury na metodické konferenci v Praze dne 13.—14. listopadu 1956. Zaslouží si zvláštní pozornosti nejen z hlediska metodického, nýbrž i jazykovědného. Především tu jde o referát Al. Jedličky Česká jazykověda a otázky jazykového vyučování (s. 127—142). S jeho základními myšlenkami byli čtenáři našeho časopisu již seznámeni.[2] V referátu je třeba ocenit zejména dvě věci: Pěkně se tu ukazuje, jak je poučný a důležitý pohled do minulosti, máme-li správně chápat poměr jazykovědy a jazykového vyučování. Změny metod v jazykovědném bádání, a zvláště pojetí spisovného jazyka a jeho jevů obrážejí se nutně v stanovení úkolu a cíle jazykového vyučování; jen nejtěsnější vztah jazykovědy a jazykového vyučování, tj. vztah teorie a praxe, může přinést užitek oběma stranám. S tím sou[237]visí i druhá věc, kterou je třeba podle mého mínění v tomto referátě zvlášť uvítat, totiž potřeba, aby se výtěžky jazykovědy (ovšem obecně přijaté) dostaly i do vyučování českému jazyku. Ačkoli je to u jiných věd (např. přírodních) věc celkem samozřejmá, v jazykovědě je nutno o to bojovat.

Jako zásadní diskusní příspěvek k otázce vztahu jazykovědy a jazykového vyučování je ve sborníku otištěn závažný příspěvek akademika B. Havránka, Poznámky k jazykovému vyučování (s. 151—160). Je to soubor velmi podnětných myšlenek, a proto je třeba o některých z nich se zmínit podrobněji. Autor se především zamýšlí nad „krizí“ dnešního jazykového vyučování. Její příčiny vysvětluje hlouběji, než tomu obvykle bývá, a to i z hlediska jazykového. Odstraněním přežilého starého gymnasia, které bylo podle slov akad. Havránka školou „filologickou“, rozrušil se starý systém jazykového vzdělání, ale nebyl včas nahrazen systémem jiným; prakticismus bývalé školy národní tu nemohl poskytnout pomoc a oporu, tím méně náhradu. Nepříznivý vliv toho, zejména v chápání jazykových jevů, nebyl ve škole dosud překonán. Dále se akad. Havránek zabývá některými potížemi v dnešním jazykovém vyučování. V školní praxi vznikají značné potíže z toho, že se žádá, aby žáci zvládli mateřský jazyk porozuměním. Tento požadavek, v zásadě správný, se však často nesprávně chápe jen jako mechanické zvládnutí pouček. K dosažení cíle vyučování mateřskému jazyku, tj. k dobrému zvládnutí spisovného jazyka, zdůrazňuje akad. B. Havránek, nestačí jen uvědomit si prostředky běžně mluveného jazyka, které žáci prakticky znají, nýbrž právě i složitější způsoby vyjadřování; to je již svou povahou věc nesnadná. Má-li však vyučování mateřskému jazyku mít pevný základ, musí se nezbytně opírat o dobrou jazykovědnou teorii. — Zvláštní zmínky zaslouží poznámky akad. Havránka týkající se vztahu vyučování mateřskému jazyku k vyučování jazyku druhému — věc, na niž se při hodnocení stavu jazykového vyučování většinou zapomíná. Pro základní pochopení jazyka je dobré vyučování mateřskému jazyku spojovat s poznáním druhého jazyka; jaz. rozbor i tím nabývá konkrétního cíle. V závěru svých cenných poznámek akad. Havránek právem zdůrazňuje, že nutným předpokladem k úspěšnému vyučování mateřskému jazyku je, aby učitelé byli dobře obeznámeni jak s novým jazykovědným poznáním, tak i s jeho podáním v učebnicích apod., a aby se metodika jazykového vyučování vyvíjela v těsném vztahu s jazykovědou.

Aktuálních otázek slohového vyučování se týká příspěvek Věry Formánkové K problematice vyučování slohu (s. 161 až 166). Vycházejíc z úkolu a cíle jazykové výchovy ve škole, hodnotí autorka vztah slohové výchovy k jazykové výchově na straně jedné [238]a k výchově literární na straně druhé. Zamýšlí se nad řešením tohoto problému v učebních osnovách z r. 1948 a 1953 a dochází k závěru, že pro slohové vyučování je nejvýhodnější připojení k vyučování jazykovému.

Málo propracovanou otázkou významu syntaktického vyučování pro samostatné projevy žáků zabývá se příspěvek Karla Svobody K možnostem využití syntaktické teorie pro zdokonalování větné stavby našich žáků (s. 167—174). Na rozboru chyb v žákovských pracích autor ukazuje, jak je možno na základě dobrých teoretických znalostí vést žáky k přesnému vyjadřování logických vztahů v souvětí. Zejména z hlediska metodického jde o vítanou ukázku průkopnické učitelské práce; lze jen litovat, že se zřetelem k teoretickým i praktickým předpokladům v naší škole se toho zatím jen zřídkakde dosahuje. To potvrzuje ostatně i stručná zpráva o diskusi, která je v sborníku uvedena. Ukazuje, že se účastníci konference v diskusi soustřeďovali převážně jen na praktické otázky jazykového vyučování.

Usnesení ze zasedání sekce jazyka a literatury, rovněž v sborníku otištěné, zdůrazňuje zejména potřebu aktivního zvládnutí spisovného jazyka; se zřetelem k tomu se zvlášť oceňuje význam syntaxe. Význam ostatních složek školské mluvnice je tu podle mého názoru ne zcela právem pominut. — Uveřejnění uvedených příspěvků, a to i s résumé ruským a německým, je věc záslužná a užitečná nejen pro metodiku jazykového vyučování, nýbrž i pro jeho teoretický základ, pro jazykovědu.

---

[1] Praha, Státní pedagogické nakladatelství 1958, 324 stran, cena 27,80 Kčs.

[2] Srov. Naše řeč 40, 1957, s. 15—28.

Naše řeč, volume 42 (1959), issue 7-8, pp. 236-238

Previous Vladimír Staněk: Otto Grotewohl o otázkách jazykové kultury

Next Miloš Helcl: Kdy opravdu vycházel Jungmannův Slovník česko-německý?