Základní příručka o slovenském odborném názvosloví

Alois Jedlička

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Po Příručce o českém odborném názvosloví[1], kterou zpracoval vedoucí terminologického oddělení Ústavu pro jazyk český K. Sochor a vydalo r. 1955 Nakladatelství ČSAV, dostává se nám do rukou základní příručka o slovenském odborném názvosloví. Jejím autorem je Ján Horecký a vydalo ji r. 1956 Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied s názvem Základy slovenskej terminológie. Obě terminologické příručky vyrůstají z potřeb jazykové praxe a této praxi v oblasti terminologie chtějí sloužit. Práce Horeckého si nadto klade i vyšší theoretické cíle; je pokusem o theoretické propracování otázek terminologie v rámci rozvíjejícího se bádání lexikologického.

Čtenáři Naší řeči jsou pravidelně informováni o živém ruchu terminologickém v současné době, o rozvoji terminologie v různých oborech výroby, techniky a vědy i o značných výrazových potřebách v oblasti terminologie. Je jim rovněž známo odpovědné úsilí jazykovědných pracovníků neponechávat toto dění na úseku terminologie živelnému vývoji, nýbrž — pokud je to organisačně a pracovně možné — řídit a usměrňovat jeho vývoj, a to především se zřením k zákonitostem spisovného jazyka. Dokládají toto úsilí nejen články, zprávy a posudky i drobné poznámky v našem časopise, nýbrž i velmi výrazně soubor rozhlasových jazykových koutků vydaný knižně v publikaci Jazykový koutek Čs. rozhlasu (Druhý výběr)[2]. Je třeba připomenout i těsnou spolupráci terminologických oddělení obou akademických ústavů, českého a slovenského, na tomto poli.

K úspěšnému plnění těchto aktuálních úkolů je ovšem potřebí rozvíjet i theoretickou práci jazykovědnou. Jazykovědná theorie věnovala dosud poměrně málo pozornosti otázkám terminologie. Není náhodou, že se v české jazykovědě počaly otázky terminologie soustavněji a s theoretickým prohloubením řešit v souvislosti s programovým vystoupením jazykovědy funkční ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura (1932). Tento sborník přispěl (především v statích B. Havránka a V. Mathesia) k propracování theorie spisovného jazyka a kladl velký důraz zejména na to, aby se péče o spisovný jazyk a jeho kulturu i případné zásahy do něho opíraly o důkladné poznání a studium spisovného jazyka. Věnovala se ovšem pozornost i otázkám vývoje termino[160]logie, jejichž studium přinášelo plodné závěry jak pro poznání vývojových tendencí slovní zásoby spisovného jazyka, tak pro samu theorii terminologie. Souhrnný výklad názorů starší jazykovědy na otázky terminologie i přehledný obraz vývoje českého odborného názvosloví i péče o ně podal s přihlédnutím k některým dílčím studiím a pracím (zvl. L. Kopeckého a Zd. Vančury) B. Havránek v Ottově slovníku naučném nové doby (Dodatky) v hesle Terminologie (1940).

Pro situaci slovenskou je příznačný bouřlivý rozvoj terminologie mnoha oborů, zvláště výrobních a technických, po r. 1945 v souvislosti s celkovým vývojem hospodářským, politickým a kulturním. Tímto rozvojem podnícené úsilí slovenských jazykovědců o zákonité vytváření slovenské terminologie, o její ustalování a normalisaci, které velmi vhodně přirovnal už recensent Horeckého práce K. Sochor v časopise Slovenské odborné názvoslovie[3] k terminologickému dění českému v období obrozenském, jungmannovském, našlo brzo (r. 1949) i publikační forum v samostatné příloze k jazykovědnému časopisu Slovo a tvar s názvem Technický jazyk, r. 1950 organisační začlenění v nově vytvořeném terminologickém oddělení Ústavu slovenského jazyka v Bratislavě a od r. 1953 samostatnou tribunu v časopise Slovenské odborné názvoslovie (řízeném J. Horeckým). Odpovídá to nepochybně potřebám a dnešnímu stavu slovenského odborného názvosloví i soustavné péči o ně.

Vedoucím pracovníkem na tomto úseku je právě autor recensované příručky dr J. Horecký. V jeho činnosti i v jeho pracích se projevuje bezprostřední znalost potřeb slovenské odborné terminologie, získaná zkušeností z účasti v nejrůznějších terminologických komisích. K řešení konkretních terminologických úkolů přistupuje s dobrou průpravou theoretickou a s opřením o jasné základní principy theoretické.

Svou práci o slovenském odborném názvosloví rozvrhl J. Horecký do čtyř oddílů. V prvém sleduje vývoj slovenského odborného názvosloví od období štúrovského až po dobu současnou, v druhém promýšlí a podává theorii terminologie, ve třetím popisuje jazykovou strukturu termínů a konečně ve čtvrtém připojuje stručné poznámky o využití terminologie v stylech spisovného jazyka. Jádrem knihy je nesporně oddíl druhý a třetí, obsahující vlastní theoretický přínos autorův do theorie terminologie.

Theoretické výklady o podstatě termínu, o jeho vlastnostech a o zařazení terminologie uvádí Horecký kritickou revisí theorie starší, v podstatě theorie funkčně strukturální, jak její zásady vypracoval zvláště B. Havránek. Tato kritika je správná, pokud má námitky proti interpretaci terminologie s hlediska učení o funkčních jazycích a stylech. [161]Mám však k autorovým vývodům kritickou připomínku, korigující poněkud jeho tvrzení na s. 36; uvádí tam, že ze skutečnosti, že se některých slov užívá jen jako termínů, není možno vyvozovat závěr, jako by netvořila plnoprávnou součást slovní zásoby, resp. „že by nepodléhala týmž slovotvorným a sémantickým zákonům jako ostatní slova běžné slovní zásoby“. Autor nepřičítá toto tvrzení výslovně starší theorii, je však zřejmé, že se snaží z některých jejích názorů tento závěr dedukovat. Ale „Obecné zásady pro kulturu jazyka“ uzavírající jmenovaný už sborník (s. 256) výslovně vřazují terminologické zákonitosti do obecných zákonitostí slovní zásoby, když zdůrazňují, že linguista má dbát nejen o to, aby se nový termín shodoval s lexikální strukturou češtiny, nýbrž má dbát též o účelnost názvů a o možnost jejich funkčního zatížení. Ve své práci o Jungmannově snažení terminologickém[4] jsem na terminologii přenesl Mathesiovo obecné rozlišení pojmenování značkových a popisných; to svědčí rovněž o pojímání terminologie jako součásti slovní zásoby. Je ovšem pravda, že vedle požadavku shody termínů s lexikální strukturou češtiny je kladen do popředí požadavek specifičnosti terminologie, a to zvláště její účelnost a nosnost. Toto zdůraznění lze si dobře vysvětlit polemickým kontextem tehdejšího vystoupení českých jazykovědců v uvedeném sborníku proti některým názorům brusičským; zde bylo právě potřebí ukazovat na specifičnost terminologie, ovšem v rámci slovní zásoby národního jazyka. Horecký naproti tomu vidí nutnost zdůrazňovat sounáležitost terminologie se slovní zásobou, ovšem při plném respektování specifických rysů a vlastností terminologie. Vysvětluji si tento důraz do jisté míry rovněž v polemickém kontextu, jako reakci na některé výstřelky terminologické praxe podporované pracovníky v některých oborech, kteří by byli ochotni vůbec přehlížet jazykovou stránku termínu.

Násilná se mi zdá také argumentace Horeckého, když proti mé formulaci „že přesný význam termínu je dán definicí, konvencí nebo kodifikací“ uvádí, že by z toho bylo možno soudit, že jakékoli slovo (slovní podoba) může označovat libovolný pojem. Je myslím jasné, že jde v této v jistém slova smyslu pracovní definici především o upozornění na přesný, t. j. terminologický význam slova ve srovnání s jeho užitím běžným, v běžném vyjadřování.

Je kladem Horeckého práce, že se kriticky vyrovnává i s některými dřívějšími názory vlastními. Tak na př. zpřesňuje autor své starší stanovisko k znakové povaze termínu příklonem k marxistickému pojetí představovanému L. O. Reznikovem. I v některých jednotlivých [162]výkladech dochází Horecký ve své studii k jiným závěrům než v příslušných původních studiích časopiseckých.

Po kritice a revisi starší theorie podává Horecký definici termínu, která se v podstatě shoduje s vymezením, které podal A. N. Terpigorev a téměř shodně český terminolog K. Sochor v Příručce o českém odborném názvosloví. Termínem je mu pojmenování pojmu v soustavě daného vědního nebo výrobního oboru. Výklad o vlastnostech a znacích termínu, který je podán v přehledu v dalších kapitolách, hodnotí jednotlivé vlastnosti s hlediska specifičnosti terminologie. Těmito vlastnostmi jsou: významová průzračnost, systémovost, ustálenost, jednoznačnost a přesnost, nosnost termínu a mezinárodnost termínu. O těchto vlastnostech a znacích termínu mluvila už starší theorie — je to přirozené, protože kladla, jak jsem se zmínil, do popředí právě specifičnost terminologie —, zvláště byl zdůrazňován požadavek přesnosti a jednoznačnosti, v některých případech i mezinárodnosti, resp. mezinárodní souvislosti terminologie. Horeckého rozbor je v těchto výkladech propracovaný a bohatě ilustrovaný praktickými příklady, k jejichž řešení jej přiváděla každodenní činnost i praxe jazykovědného pracovníka — člena různých terminologických komisí. Nezjednodušuje nikterak celou problematiku terminologie, nýbrž snaží se vidět ji a odhalit v celé složitosti: uvědomuje si její historické kořeny i vývoj, její společenské podmínky, její diferencovanost podle jednotlivých oborů a pod. Ke všem těmto zřetelům přihlíží i při detailním rozboru jednotlivých znaků a vlastností. Kriteria, která mu takto vyplývají, nejsou absolutní, nýbrž mají své omezení (společenské, dobové a j.).

V závěrečném shrnutí k tomuto oddílu se správně jako základní požadavek vytýká spisovnost termínu, jeho spisovný ráz. Zdá se mi, že tomuto požadavku by mohlo být věnováno ještě více pozornosti ve vlastních výkladech o vlastnostech termínu. Horecký se ho sice dotýká ve výkladech o lidovosti terminologie a správně zde ukazuje na nebezpečí vulgarisace při požadavku lidovosti terminologie (v tom smyslu, že není možno na př. přijmout jako spisovné termíny lidové výrazy mašina, géč a j., protože spisovná slovenština má rovnocenné ekvivalenty stroj, zarovnávat a j.). Domnívám se, že by bylo třeba pojmout otázku spisovnosti zcela jasně s hlediska vztahu spisovné a nářeční normy, mezi nimiž existuje dialektický vztah.

V hierarchii požadavků na odborné názvosloví klade Horecký na první místo požadavek t. zv. významové průzračnosti. Termín má vyjadřovat pojem tak, aby „už z formální zvukové stránky bylo zřejmé, že se pojmenovává“. Správně ukazuje autor na různé stupně motivovanosti termínů od motivace dané obecnou srozumitelností slova jako součásti základní slovní zásoby až po výraznou motivovanost v složených slovech a v t. zv. sdružených pojmenováních (sou[163]slovích). Uvědomuje si také významovou průzračnost jako kategorii historickou, protože v jazyce probíhá proces zastírání původní motivovanosti. Sám bych ještě více tento proces podtrhoval, a proto bych měl k požadavku významové průzračnosti větší výhrady v tom smyslu, že požadavek významové průzračnosti může být leckdy překryt požadavky jinými, na př. požadavkem ustálenosti terminologie (to konstatuje i Horecký). Domnívám se, že významová průzračnost termínu, a to správná jeho motivace, je nutná především u termínů nově tvořených, ačkoli i zde je třeba říci, že netřeba vždy sahat k motivaci nejvýraznější. Snaha po motivaci nejvýraznější (ať už na př. v složeninách nebo v sdružených pojmenováních) svádí leckdy — především nelinguisty — až k násilnému tvoření termínů (srov. k tomu na př. zkušenosti z různých anket o vytvoření vhodného termínu, naposledy na př. uveřejněné ve zprávě o hledání vhodné náhrady za termín televise v Naší řeči 39, 1956 s. 116—118). Na druhé straně je jisté, že se původní motivovanost, popisnost termínu často průběhem vývoje zastírá: s postupným ustalováním termínu a terminologie ustupuje jeho původní motivovanost — a v tomto smyslu bych dnes mluvil o automatisaci terminologického významu. I nesprávná motivovanost — domnívám se — není na závadu tam, kde jde o termín ustálený a kde se nám motivovanost jeví jako nesprávná jen při konfrontaci, srovnání původního významu slova nebo spojení slov s dnešním terminologickým významem (je to dáno na př. posunutím obsahu příslušného pojmu — mám na mysli takové případy jako termín spisovný jazyk). Nesouhlasil bych proto ani s Horeckého hodnocením ternímu mandelinka bramborová, alespoň pokud vycházím z české jazykové skutečnosti. Souvislost názvu mandelinka se slovem mandel je už pouze etymologická, motivace je v současném českém jazykovém povědomí naprosto zastřena.

Víc než dosud bude třeba zdůrazňovat požadavek systémovosti terminologie, t. j. tu vlastnost, aby jazykovými, slovotvornými prostředky (příponami, předponami, typy složenin nebo sousloví) bylo vyjádřeno sepětí termínu s jiným termínem v systémovém uspořádání, a to v souhlase s příslušným systémem pojmovým. Tento požadavek systémovosti je dosud nejlépe uplatněn v názvosloví chemickém a tvoření chemických názvů známými příponami (-ný, -natý, -itý, -ičitý, -ový, -istý, -ičelý) je už školským příkladem této vlastnosti. Ovšem ani tento požadavek není možno uplatňovat přímočaře a mechanicky.

Je samozřejmé, že při citlivé aplikaci vytčených zásad musel se Horecký v mnoha případech rozejít s leckterými mechanickými odsudky puristickými, které se opíraly především o nesprávně uplatňovaný požadavek lidovosti terminologie. Tak na př. hájí právní termín súrodenci jako termín pro abstraktní pojem, zatím co lidová řeč zná toliko konkretní výrazy brat a sestra, a puristicky orientovaní jazykovědci měli [164]k termínu súrodenci právě proto výhrady. Nebo na s. 79 s jemnou analysou ukazuje, jak proti námitkám puristů se drží termín školný, ovšem s jasnou významovou diferenciací (vztah ke školení, nikoli ke škole). Námitky puristického rázu se vyslovují i proti složeným termínům, v nichž jde o mechanické spojení dvou základů. (V této souvislosti mám drobnou kritickou připomínku: není tak zřejmé, co se myslí mechanickým spojením dvou základů a proti kterým jiným typům se toto spojení klade).

I v oddílu historickém se Horecký kriticky staví k některým puristickým snahám po svéráznosti a po odlišnosti od češtiny bez zřetele na specifické prostředky a podmínky terminologické (i sebekriticky se vzdává na př. svého staršího názoru na termín jazda, pojazdný). Domnívám se však, že by bylo ještě potřebí jasně odhalit nesprávné kořeny, nevědeckost a pochybenost takových snah, které nepřihlížejí k dorozumívacím jazykovým potřebám a k specifičnosti jazykových jevů, ať už terminologické nebo jindy slohové. I ty tendence, které nerozlišeně nazýváme puristickými, je třeba podle mého názoru diferencovat — nebylo by správné nepodotknout, že se o to Horecký v jednotlivých svých výkladech snaží.

V samostatném oddílu věnuje Horecký pozornost i palčivé, jak sám říká, otázce poměru slovenské terminologie k češtině. Přiznává, že jde o problém, k jehož řešení se přistupovalo často neurčitě a s jistou rozpačitostí, někdy i s nádechem šovinismu. Je jisté, že podmínky jsou dnes pro toto řešení příznivější než dříve. Horecký se pokouší o objektivní rozbor tohoto vztahu a hledá objektivní kriteria, podle nichž by bylo možno konkretní případy posuzovat. Zdůrazňuje také kladnou spolupráci mezi českými a slovenskými terminology, která se může projevit hledáním společných termínů, jsoucích v souhlase se strukturou češtiny i slovenštiny, a dokládá ji konkretními příklady v oboru terminologie právní. Je správná i připomínka, že se při vývoji terminologie v společném státě projeví jistě i vliv slovenské terminologie na českou.

Podrobně rozpracován je také druhý základní oddíl knihy, o jazykové struktuře termínů. Horecký správně zdůrazňuje celistvost termínu, spjatost jeho stránky formální se stránkou významovou. Touto spjatostí vhodně argumentuje i na jiných místech knihy, když na př. ukazuje, jak není možné mluvit s hlediska terminologického o mnohovýznamovosti, i když táž slovní forma vyjadřuje v různých oborech různé pojmové obsahy. Myslím, že by bylo možno tohoto faktu plodně využít i při řešení otázky hranice termínu a neterminologických prostředků, které se Horecký jen letmo dotýká. — Starší theorie zde mluvila vhodně o adoptaci termínů, o adoptovaných termínech v těch případech, kdy se určité slovní formě běžného jazyka dával přesný terminologický význam, zprav. definicí významu termínu.

[165]Horecký podrobně rozebírá jednotlivé stupně motivovanosti termínu, zamýšlí se nad způsoby a důvody motivace, na př. při metaforických pojmenováních, a hodnotí tyto způsoby. V samostatných kapitolách probírá typy tvoření termínů, ať už jde o slovo odvozené, složené nebo sdružené pojmenování (sousloví). Základní požadavek shody tvoření s obecnými zákonitostmi slovní zásoby spisovného jazyka, o němž jsem mluvil výše, nebrání nikterak Horeckému, aby správně nezdůrazňoval možnost specifického využití některých prostředků k účelům terminologickým. Tak na př. pro využití složených slov mluví jasně jejich terminologická nosnost, jak zdůrazňovala už starší theorie; terminologie jich ve větší míře využívá, i když ovšem zcela nepřekrývá obecnou tendenci slovenštiny (a také češtiny) po využití slov odvozených, event. sdružených pojmenování.

Historický oddíl úvodní charakterisuje Horecký sám jako náčrt vnějších dějin slovenské terminologie v hlavních vývojových fázích a staví jako cíl další práce rozbor vnitřních dějin slovenské terminologie jednotlivých oborů; jeho splnění si ovšem vyžádá ještě vypracování samostatných monografických studií. Nemohu sice dobře posoudit, zda a do jaké míry je podaný výčet terminologických svodů a pokusů úplný, ale samo zpracování je velmi instruktivní, snažíc se postihnout základní vývojové tendence slovenské terminologie.

Zařazení posledního oddílu knihy s výklady lexikologickými a stylistickými odůvodňuje autor snahou ukázat, že terminologie je organickou součástí celonárodního jazyka. Sám v úvodu připomíná, že jde zvlášť při otázce stylistického využití termínů o pouhé stručné nadhození problematiky, a také o výklad ilustrovaný vcelku náhodně vybranými příklady. I tak však přináší tento oddíl některé zajímavé postřehy o funkci termínů a jejich využití v jednotlivých stylech spisovného jazyka.

Závěrem bych chtěl znovu zdůraznit hlavní klady Horeckého knihy: představuje zdařilý pokus o soustavnou theorii terminologie; řeší se smyslem pro jemnou linguistickou analysu i pro potřeby odborného slovenského vyjadřování často složité aktuální problémy a citlivě přitom aplikuje vyložené theoretické zásady; vyznačuje se bohatstvím ilustračního dokladového materiálu z nejrůznějších oborů, voleného se snahou o typičnost dokladů. Není pochyby o tom, že Horeckého práce bude mít velký význam pro další vývoj slovenské terminologie a že bude dobrým základem, z něhož bude další theoretická i praktická činnost v oblasti terminologie vycházet.

---

[1] Srov. referát o ní v Naší řeči 39, 1956, s. 99—105.

[2] Srov. Naše řeč 39, 1956, s. 161—166.

[3] Slovenské odborné názvoslovie 4, 1956, s. 284.

[4] Srov. Alois Jedlička, Josef Jungmann a obrozenská terminologie literárně vědná a linguistická, Praha 1949, s. 31.

Naše řeč, volume 40 (1957), issue 5-6, pp. 159-165

Previous Zdeňka Horálková: Jak si lidé na Slovácku vysvětlují vznik rodových přezdívek

Next Bedřich Téma: Pozoruhodná studie o mluvě horníků