Časopis Naše řeč
en cz

Příručka o českém odborném názvosloví

Miloš Dokulil

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Příručka o českém odborném názvosloví, kterou v populárně naučné knižnici Nakladatelství Československé akademie věd VĚDA VŠEM vydal v uplynulém roce Dr. Karel Sochor, je prvým pokusem o souborné populární poučení o základních otázkách odborného názvosloví, určeným pracovníkům nejrůznějších oborů vědeckých i praktických a vůbec široké veřejnosti. Že takové příručky bylo u nás skutečně zapotřebí, o tom nemůže být sporu. Prudký rozvoj téměř všech oborů výrobních, hluboký přerod, kterým prochází naše hospodářství, věda, právo a vůbec celá naše společnost, přináší s sebou i nebývalý vzrůst názvosloví těchto oborů, namnoze živelný, a proto ne vždy organický. Za této situace bylo vydání jasně a přístupně psané příručky, objasňující široké obci odborných pracovníků podstatu odborného vyjadřování, především odborného názvosloví, jeho zákonitost a potřebu normalisační práce v tomto oboru, činem skutečně záslužným.

Jak zdůrazňuje autor v předmluvě, chce jeho příručka především „vést k správnému chápání odborného názvosloví“, „přispět k usměrnění dosavadního živelného a namnoze chaotického tvoření nových názvů, poskytnout pomoc a radu při normalisaci názvosloví a být rádcem při sestavování odborných slovníků“.

Příručka o českém odborném názvosloví vzešla tedy z potřeb praxe a této praxi také slouží, není a nechce ani být prací vědeckou. S tohoto hlediska je také třeba přistupovat k jejímu hodnocení.

V zásadě lze říci, že Sochorova Příručka svůj úkol splnila (svědčí o tom již to, že její první vydání v počtu 4000 výtisků bylo v krátkém čase zcela rozebráno). Sochorovi se skutečně podařilo na skromné ploše 68 stran říci to nejpodstatnější, co by měl každý odborný pracovník znát o otázkách odborného názvosloví.

Látka příručky je celkem šťastně rozvržena do 4 kapitol. Kapitola I. (Obsah a rozsah odborného názvosloví, 5 str.) stručně uvádí do základ[100]ních otázek pojmenování vůbec, seznamuje se způsoby, jimiž se slovní zásoba obohacuje o odborné výrazy, objasňuje morfologickou strukturu termínů, vymezuje pojem termínu, vysvětluje příčiny vzniku termínů nových a zdůrazňuje těsné sepětí odborného názvosloví s celonárodní slovní zásobou spisovného jazyka.

Kapitola II. (Vznik a tvoření odborných výrazů, 18 str.) probírá podrobněji jednotlivé způsoby, jimiž se rozvíjí odborné názvosloví, vykládá pojem tvoření produktivního a neproduktivního, v rámci jednotlivých slovních druhů probírá hlavní významové skupiny odvozených slov, zejména pokud mají význam pro odborné názvosloví, a ilustruje je názorným materiálem z různých oborů. Potřebnou pozornost věnuje terminologickým pojmenováním víceslovním (zdůrazňuje velký význam tohoto způsobu pro systematiku různých oborů) a rovněž terminologickým slovům složeným (rozptyluje předsudek o jejich nečeskosti, upozorňuje však zároveň na meze tohoto tvoření v češtině), výrazům zkratkovým i odborným názvům vzniklým přenášením významu a ukazuje na jejich místo v soustavě našich pojmenovacích prostředků; v závěru této kapitoly si všímá přejímání hotových termínů z cizích jazyků a terminologie mezinárodní i různého poměru jednotlivých oborů k této složce jejich názvosloví.

Kapitola III. (13 str.) je věnována péči o odborné názvosloví a jeho rozvoj, objasňuje nejprve kriteria jazykové správnosti i věcné vhodnosti termínů a vymezuje vlastní výrazy odborné proti slangovým, přehlíží vliv ruské terminologie na naše názvosloví, zejména v období výstavby socialismu, a zamýšlí se nad problematikou odborných překladů z ruštiny. Objasňuje podstatu synonym, probírá jejich typy a jejich využití v odborném názvosloví a uvádí do otázek ustalování a normalisování odborných výrazů, zdůrazňuje nutnost spolupráce odborníků s jazykovědci a nastiňuje program organisační práce na tomto úseku u nás a její dosavadní výsledky.

Závěrečná kapitola IV. (9 str.) konečně probírá jednotlivé typy odborných slovníků podle rozsahu i podle uspořádání a zpracování hesel a informuje o naší situaci v odborných slovnících naučných i jazykových; hlavní zájem věnuje slovníkům výkladovým a stanoví zásady, jimiž je třeba se řídit při shromažďování materiálu a při sestavování takových slovníků.

Je připojen seznam literatury, jíž autor při své práci užil, seznam použitých zkratek a pečlivý podrobný rejstřík věcný i jazykový.

Je třeba říci, že Sochorova Příručka má mnohé klady. Je celkem lehce a přístupně psána, dovedla vyhmátnout všechno to nejpodstatnější, co může nefilologa zajímat a co zároveň nutně potřebuje, má-li nalézt správný poměr k názvosloví oboru, v němž pracuje. Obecné [101]poučky ilustruje mnoha vhodně volenými, svěžími příklady, dobře charakterisujícími právě naši novou skutečnost. I grafická úprava knížky je zdařilá.

Je přirozené při zaměření příručky, že se autor vyhýbá problematice a že se omezuje na věci skutečně nesporné. Po stránce ryze odborné nenajdeme proto v knížce závažnější omyly. Rovněž s komposicí příručky lze souhlasit. Jestliže první polovina knihy shrnuje nejnutnější theoretické poznatky o názvosloví, je druhá polovice knížky zaměřena k praktické aplikaci těchto poznatků.

Nemůžeme popřít, že se autorovi daleko lépe podařila tato část druhá, třebaže právě zde dává daleko více ze svého než v části první, v níž se mohl celkem opírat o naše novější normativní mluvnice a učebnice. Autor, dlouholetý vedoucí pracovník terminologického oddělení Ústavu pro jazyk český, má jistě všechny předpoklady k tomu, aby se právě s otázkami terminologické praxe vyrovnal skutečně úspěšně.

Je jen třeba litovat, že se příručka nezhostila se stejným úspěchem i úkolu prvního, neméně důležitého, ne-li ještě důležitějšího — uvést odborníky nefilology do linguistického myšlení, do theoretických základů terminologické praxe.

Nejde jen o to, že tu Sochorova příručka zůstává dosti na povrchu, že ve výkladech o tvoření slov-termínů nejde nijak nad naše učebnice, jejichž podání aplikuje celkem mechanicky na své užší thema — tvoření slov odborných. Závažnější je, že se autor právě v těchto výkladech dopouští řady nepřesností, které celkovou hodnotu knížky zbytečně snižují.

Věcných omylů nezůstalo v Příručce mnoho; nicméně je jich přece jen více, než co je možno omluvit časovou tísní, za níž knížka vznikala.

Některé záleží v nesprávném hodnocení uváděného materiálu:

Tak na př. mezi příklady na podstatná jména odvozená předponou uvádí se i slovo rozklad (17), jež je odvozeno od slovesa rozkládati a ani dnes se necítí jako odvozené od klad. Tím méně lze arci slovo ozub vykládat jako „upravený tvar“ slova zub (17), jde tu opět o tvoření odvozením k ozubiti. — O botanických termínech kořen, kmen nelze říci, že jsou to termíny s přeneseným významem (26), když právě v botanickém názvosloví mají tyto termíny svůj původní, přímý význam. — Nahrazení dřívějšího odborného botanického názvu motýlokvěté názvem vikvovité nelze odůvodňovat snahou po větší přesnosti (38), nýbrž snahou o důslednou systematisaci (převážnou většinou byly čeledi pojmenovány po typickém zástupci, rodu). — Tvrzení, že i pravopis odborných výrazů, zejména cizích a dosud ne plně zdomácnělých, činívá potíže, je nedopatřením ilustrováno příkladem „svářeč, nikoli svařeč (53), kde přece jde o střídání hlásek, nikoli jen o záležitost pravopisnou.

Převážnou část nedopatření je třeba přičíst na vrub ne dost přesné a promyšlené stylisace.

[102]Někdy není postižena ta stránka věci, o niž v daném případě jde:

Na př. výklad o tom, že odborné vyjadřování musí vyjadřovat i složité pochody a vztahy, je ilustrován tímto příkladem: „Odborníci užívají termínů zachycujících pojmy nadřazené, souhrnné.“ Ale v této souvislosti šlo o to, že odborníci potřebují termíny, které by zachycovaly pojmy nadřazené. Obdobně se říká: „Ve vědeckých disciplinách systém pojmů odpovídá zpravidla systému odborných názvů“ (11), ale již samo pokračování „I v praktických oborech očekáváme od terminologie systémové uspořádání“ ukazuje, že první věta měla znít: „… systém odborných názvů zpravidla odpovídá systému pojmů“. — Stejně tak zavádí formulace jako: „Chemické názvosloví vybudovalo si celý systém mezinárodně užívaných názvů založených na klasických jazycích, na př. místo českého názvu chlorid měďnatý je Kuprichlorid, místo sirníku arsenitého Arsentrisulfid (29). Ve skutečnosti tu jde pouze o to, že českému názvu chlorid měďnatý odpovídá mezinárodní termín kuprichlorid atd.

Ne ojediněle se vyskytují v textu i věcné rozpory.

Říká se na př., že „vědecké názvy zvířat a rostlin jsou latinská nebo latinisovaná slova (nebo výjimečně za taková pokládaná a používaná slova původu neklasického)“ (11), ač mezi pojmem slov latinisovaných a slov původu neklasického není vztah disjunkce, nýbrž implikace. — Tvrdí se nejprve paušálně, že se odvozené přípony neživé, neproduktivní neúčastní tvoření nových termínů (14), několik řádků dále však se připouští, že někdy přece při tvoření termínů sáhneme i po příponě neproduktivní, a vypočítávají se dokonce výhody takového tvoření.

Nepřesnost bývá zaviňována i neúplným logickým dělením pojmu, jak se s tím ostatně v popularisující literatuře setkáváme pohříchu velmi často:

Tak na př. mohla by mást čtenáře formulace, že „jazyk jako nástroj myšlení a dorozumívání přímo obráží změny ve výrobě i vědeckém bádání“ (8), neboť výroba a vědecké bádání jsou jen částí lidské činnosti, o niž tu jde, i když nejzávažnější. (Podobně i na s. 11.)

Jinou logickou nepřesností, pro naši popularisující literaturu ostatně příznačnou, je, že se nejprve něco nepřesně zobecňuje, co se teprve v dalším textu uvádí na pravou míru, jak je tomu na př. v tomto dokladu: „Termín (slovo původu latinského) jako každé jiné slovo je jednotkou slovní zásoby, t. zv. lexikální jednotkou“ (8). Termín může být přece — jak později vyloženo — i víceslovní. I když metodicky vycházíme ze slova, je třeba ihned naznačit, že jde jen o případ základní.

Porozumění ztěžují i myšlenkové skoky, vypuštění zprostředkujícího členu, jak se s tím setkáváme na př. v tomto dokladě:

Po obecném výkladu o tom, že přípony a předpony mění významovou platnost odborného výrazu, modifikují jej, mluví se bez přechodu o tom, že [103]„Ve vojenském názvosloví ustálilo se užívání jednotlivých přípon pro pojmenování ručních střelných zbraní tak, že přímo blíže určují, o jakou zbraň nebo jejich součástku jde“ (14). Chybí tu právě nutný spojovací člen mezi oběma myšlenkami, totiž konstatování, že s týmž slovotvorným prostředkem bývá zpravidla spjat týž význam. Bez toho je sled myšlenek těžko pochopitelný.

Velmi často jsou věty kladeny prostě vedle sebe, aniž je nějak naznačen jejich obsahový vztah:

Po odstavci o přídavných jménech v chemické terminologii začíná následující odstavec takto: „V odborném názvosloví (,) zejména technickém (,) jsou silně zastoupena přídavná jména odvozená od sloves příponou -cí (18) místo … jsou rovněž, též zastoupena atd. — „Máme jednatelky… a pod. Tu se však často setkáváme s příponou -yně nebo -kyně (17) místo … setkáváme i, rovněž s příponou… — „Jazykověda rozeznává vidy… Ve sportu a v tělovýchově setkáváme se s řadou speciálních slov jako dřep…“ (8) Jde o další příklad. Třeba připojit pomocí rovněž, také. „Téhož rázu jsou nadřazené názvy v chemii otravný plyn, v lékařství omamné látky, v hornictví povrchové osazenstvo (20) místo „… názvy jako v chemii…“ (to je i proto nutné, že jinak vzniká falešná slovní dvojice — názvy v chemii).

Jindy opět bývá navazování nepřesné:

„To jsou přírůstky v slovní zásobě našeho jazyka. K nim patří též časté a hojné užívání některých slov a sousloví, jež se stávají středem obecného zájmu“ (7). V tomto druhém případě jde však o zvýšení frekvence výrazů, nikoli o přírůstky, nelze tedy připojovat tento fakt výrazem „K nim patří“. — „Je to (termín) základní slovní materiál odborného vyjadřování a vyniká významovou určitostí, přesností a jednoznačností“ (8). (Jde o fakta z různých rovin.) — „Tvoření zkratkových termínů není nijak neobvyklé, a to nejen u nás a v ruštině, nýbrž i v jiných slovanských a evropských jazycích. Je to vědomé úsilí po stručnosti“ (25) místo „… i v jiných slovanských a vůbec evropských jazycích. Jsou důsledkem vědomého úsilí…“

Nepřesné vyjádření zatemňuje leckdy skutečný myšlenkový vztah; na př:.

„Tu všude se volí napřed abstrahující podstatné jméno“ (20) místo „… pojmově nadřazené…“ — „Mění se předcházející samohláska podle zákonů v češtině obvyklých“ (17) místo „… češtině vlastních…“

Sochor se snaží často nadlehčit svůj sloh výrazem obrazným. Někdy však tato dobrá snaha ztroskotává a obrazné vyjádření budí spíše rozpaky:

„(Jazykové projevy odborníků) vyúsťují v jednoznačnost“ (9) místo „… tíhnou k jednoznačnosti“. — „Počátky našeho sportu se opíraly o anglická hřiště a o anglické sportovce“ (28).

Lehkost, s níž autor vládne perem, spolu se snahou o přístupné podání svádí někdy k rozmělňování myšlenky a k zbytečnému opakování:

[104]„Termín je tedy pojmenování, které odborník potřebuje pro svůj obor navíc ve srovnání s běžně užívanou slovní zásobou. V odborném textu termín tvoří stálý prvek. Je to kostantní jednotka, které odborník užívá ve spojení se slovy běžné slovní zásoby“ (9). — „Je to (termín) základní stavební materiál a (?) vyniká významovou přesností a jednoznačností“ (8 n.).

Občas vběhnou autorovi do pera výrazy zcela mechanické, v dané souvislosti nadbytečné a nevhodné:

„(Termíny popisné) popisují v jistém smyslu samu skutečnost“ (10). — „Jestliže termíny značkové jsou po stránce významové platnosti vzhledem k ostatním slovům osamocené, jakoby isolované…“ (10). — „Nomenklatura latinská má pak zpětný odraz i v jednotlivých jazycích národních“ (11). — „U cizích jmen typu biolog … mění se předcházející souhláska … v měkké ž“ (17). — „Přál bych této příručce, aby dala odborníkům nelinguistům co nejvíce podnětů k přemýšlení a aby přispěla k dalšímu rozvoji našeho vyspělého a vskutku národního názvosloví.“ (6).

S jistým žurnalistickým a rétorickým sklonem autora souvisí i četné nadsázky, jako:

„Naše vědecké názvosloví je stále ještě v úplném područí latiny a řečtiny“ (29). —„Popisná pojmenování vynikají průzračností a srozumitelností“ (10) místo „naznačují v tom nebo onom stupni, co se jimi pojmenovává“. — „Místo zlepšovací návrh říká se na pracovištích jen zlepšovák (35) (nelze tak vymezovat, i na pracovištích nemluví se vždy a všude hantýrkou).

Po stránce metodického postupu nemáme k Sochorově knížce výhrady. Závažnější nedopatření jsme zjistili jen ve dvou věcech:

Na s. 13 se mluví o tom, že „nová pojmenování vyrůstají jednak ze základního slovního fondu, jednak z ostatní slovní zásoby…“, ale co se těmito termíny míní, se čtenář nedoví. Zřejmě tato partie vypadla ze Sochorovy příručky nedopatřením.

Jako příklady na terminologické sousloví se uvádějí lehké dělostřelectvo, lehká atletika, zelený pás, pneumatické kladivo, chladicí pec (19), t. j. příklady vesměs netypické, frazeologisované, ač — jak je z dalších výkladů patrno — zahrnuje autor pod pojem „terminologické sousloví“ i spojení typu svízel syřišťový, babočka osiková, jež jsou zřetelně analysovatelná (druhové jméno označuje genus proximum).

S nedostatky jazykovými se v brožurce Sochorově — jak ostatně od publikace jejího rázu lze očekávat — téměř vůbec nesetkáváme.

Nehledíme-li k jedinému případu chybné mluvnické shody („… mění se předcházející samohláska v měkké ž: bioložka, fytopatholožka; zůstaly by však bez změny, kdybychom užili přípony -yně (17)), měli bychom připomínky jen k několika případům slovosledu, neodpovídajícím objektivnímu aktuálnímu členění:
„Stává se, že nelze dost dobře naším pravopisem zachytit slovo cizí“ (30) [105]místo „… že nelze naším pravopisem cizí slovo dost dobře zachytit“. — „Ovšem takový výraz musí splnit i ostatní podmínky, zejména po stránce významové přesnosti, má-li zdárně plnit úkol pojmenovávací“ (22) místo „… takový výraz, má-li … pojmenovávací, musí plnit…“ — „Terminologický slovník výkladový … přitom každý termín toliko vykládá v té míře, jak toho vyžaduje linguistický slovník“ (60) místo „… vykládá toliko v té míře, jak…“

Také nedostatky interpunkční jsou v Sochorově knížce výjimkou.

Na s. 18 chybějí čárky před vsuvkou a za ní: „V odborném názvosloví zejména technickém jsou sice zastoupena přídavná jména“, na s. 34 chybí čárka mezi přívlastky souřadně spojenými: „Každý obor má svůj okruh nespisovných hantýrkově zabarvených slov“. Na s. 54 chybí čárka mezi číslem svazku a místem vydání: „Vývoj jazyka čsl. Praha 1934.“ Nesprávná je naopak na s. 34 čárka za těsným přívlastkem: „Názvy jako liškař, hlemýžďář, jsou sice tvořeny správně…“

Z ostatních technických nedopatření zaznamenáváme:

Seznam zkratek je nadepsán „Zkratky oborů“, jsou sem však pojaty i zkratky jiné (neodb., nespis., nespr., zast.). V bibliografii je v názvu práce A. M. Terpigoreva „Rukovodstvo“ nedopatřením přepsáno uporiadočeniju místo uporjadočeniju.

Neopraveny zůstaly tyto zřejmé tiskové chyby:

stěbencem místo štěbencem (35), rozděleno nedopatřením fytopat-hologyně (58), tehc. místo tech. (60).

Vyslovili jsme již v úvodu své recense přesvědčení, že Sochorova Příručka o českém odborném názvosloví jistě v zásadě splní úkol, který si sama vytkla. Byla by jej však splnila ještě mnohem lépe, kdyby se byla dovedla uvarovat oněch drobných nepřesností, které zbytečně snižují její hodnotu i praktickou cenu.

Příručka o odborném názvosloví má své nesporné klady. A právě pro tyto klady nepromíjíme jí tak lehce ony zápory, na něž jsme se ve svém posudku soustředili. Nepochybujeme o tom, že se Sochorova práce velmi záhy a právem dočká dalšího vydání. Jestliže i náš posudek bude mít jistý podíl na tom, že se v novém vydání zbaví Příručka o odborném názvosloví těchto drobných kazů, splní teprve svůj pravý účel.

Naše řeč, volume 39 (1956), issue 3-4, pp. 99-105

Previous Miroslav Roudný: Názvoslovný systém proudového stavění

Next Karel Sochor: Bratislavská porada o otázkách odborného názvosloví