Časopis Naše řeč
en cz

Příčestí v doplňku

jh. (= Jiří Haller)

[Short articles]

(pdf)

-

(V. M., P. V.) Dotaz zní: Je správnější říkat „Máme dveře zavřeny“, či „Máme dveře zavřené“? Na tuto otázku možno odpovědět jen tak, že oba tyto způsoby jsou správné, že však každý z nich může, ale nemusí mít jiný smysl.

Je známo, že přídavné jméno v přívlastku má tvar určitý (bosý hoch), kdežto v doplňku nominativním že dáváme přednost tvaru neurčitému (chlapec je bos) všude tam, kde to jde, t. j. u příd. jmen, která neurčité tvary dosud zachovala, a tam, kde sám smysl nežádá tvaru určitého (o tom vykládá Gebauer-Ertl II, 1926, 136 n. a 255, a též V. Ertl v NŘ. VI, 1922, 294 n.). To platí také o příčestích trpných (dveře jsou zavřeny, ale: zavřené dveře), třebaže se tvar příčestí trpného obyčejně nepokládá za doplněk, nýbrž spolu s příslušným určitým slovesem se bere za holý přísudek.[1] A platí to o doplňku vztahujícím se k podmětu (dveře jsou zavřeny) i o doplňku rozvíjejícím předmět (máme dveře zavřeny). Tak zní pravidlo, ale ve skutečnosti to v jazyce spisovném nikdy není tak pravidelné a jednoduché. Spisovný způsob vyjadřovací je tu pod silným vlivem způsobu obecného, a ten skoro napořád užívá tvarů určitých i v postavení doplňkovém (dveře jsou zavřený, máme dveře zavřený). Mimo to se tu často projevuje i rozdíl mezi doplňkem určujícím jméno životné (žena je vesela) a doplňkem určujícím jméno neživotné (barva je veselá), rozdíl ve významu (muž [60]je přikrčen : je přikrčený), snaha o harmonii tvarů (jsem všecek zmáčen : celý zmáčený) a rozličné jiné zřetele povahy individuální. A přidáme-li k tomu ještě, že sami někdy podvědomě stíráme hranice mezi platností doplňku a přívlastku jmenného tak, že oba ty větné členy můžeme i spolu zaměňovat, dojdeme k poznání, že tu máme před sebou problém dost složitý a že odpověď na svrchu uvedenou otázku potřebuje podrobnějšího doprovodu. Při výkladu však nepřestaneme jen na příčestích, nýbrž užijeme této příležitosti a podáme souvislý a praktický výklad o neurčitých a určitých tvarech v doplňku vůbec; lépe tak vysvitne poměr jednotlivých případů. Výklad o příd. jménech označíme a), o příčestích b).

1. a) V doplňku nominativním má příd. jméno tvar neurčitý, jestliže se vztahuje k podmětu životnému a jestliže se u něho tvar neurčitý může tvořit, na př.: Hoch je vesel. Je nám velmi vděčen. Dědeček je mrtev. To děvčátko je nemocno. Žena je churava. Přátelé se cítili šťastni. Ženy se vrátily mrzuty. Děvčata tancovala bosa.

Je-li tvar neurčitý u příslušného jména příd. ještě možný, to se pozná nejlépe podle 1. pádu jedn. č. muž. životného: lze říci na př. vesela, vděčni, mrtvy, nemocno, churava, šťastni, mrzuty atd., protože se říká také vesel, vděčen, mrtev, nemocen, churav, šťasten, mrzut. Nelze však napsat „hoši jsou chytři“, protože se neříká „chytr“; stejně nesprávné by byly doplňkové tvary „moudra, krásni, šedivy, veliko“ a p., protože k nim už není příslušných tvarů mužských („moudr, krásen“ atd.).

Avšak i když příd. jméno tvoří ještě tvary neurčité, neužívá se jich v doplňku, jestliže se má doplňkem vyjádřit vlastnost trvalá (habituální); neurčitý tvar v doplňku vyslovuje totiž stav jen dočasný (aktuální) a zpravidla lze jej souznačně vyjádřit nějakým výrazem slovesným. Věta „Hoch je vesel“ znamená tedy „hoch se teď veselí, počíná si, tváří se vesele“ a p., kdežto „hoch má veselou povahu, je veselé povahy“ bychom vyjádřili větou „Hoch je veselý“ (veselost je tu vlastnost trvalá, nikoli jen právě trvající a dočasný stav). Podobně rozlišujeme: Ten pán je velmi laskav (počíná si nyní, v jistém případě laskavě). Ten pán je velmi laskavý (laskavost je trvalým rysem jeho povahy, je vlídný). — Otec je zdráv (v této době nestůně). Otec je zdravý (má pevné, stálé zdraví, zdravou konstituci). — Babička je ještě živa (žije, je na živu). Babička je ještě živá (čiperná, živé povahy). — Je šťasten, že(pociťuje nyní štěstí). Je šťastný (má šťastný osud, žije v trvalém štěstí). — Ten člověk je schopen velkého díla (dokáže je, dokázal by je). Ten člověk je schopný (nadaný, dovedný). Atd.

b) S příčestím je tomu podobně. Jestliže se jím vyjadřuje děj a dočasný stav (t. j. příčestí s příslušným pomocným slovesem má význam trpného rodu), zachovává se v doplňku tvar neurčitý; jestliže se však má vyjádřit trvalá vlastnost nebo trvalý stav, mění se příčestí v příd. jméno s určitým zakončením, na př.: Chlapec je přikrčen (přikrčil se a nyní je v té poloze). Chlapec je přikrčený (má přikrčenou postavu). — Celý [61]den zůstal uzavřen v bytě. X. je uzavřený (má uzavřenou, nesdílnou povahu). — Byl střelen do boku (střelil ho někdo). Je střelený (zbrklý). — Ten hoch je nadán velkou pamětí (obdařen). Ten hoch je nadaný (schopný, má nadání). — Stařenka je sehnuta (shýbla se). Stařenka je sehnutá (má záda ohnutá věkem).

2. a) Vztahuje-li se příd. jméno v doplňku k podmětu neživotnému, má tvar určitý (bez zřetele k dočasnosti nebo trvalosti stavu vyjadřovaného doplňkem), na př.: Kraj je veselý a zdravý. Ta úloha je vděčná. Město je mrtvé. Ten strom je nemocný. Ulice jsou smutné. Pole vypadala pustá.

Jen v ustálených spojeních a archaisticky tu bývá tvar neurčitý, na př.: Ukrutný mrav neostane práv. Kraj je bohat na měď. Jestliže se neživý podmět personifikuje nebo apostrofuje, mění se ovšem neživotné pojetí v životné: Můj drahý kraji, buď zdráv a šťasten! Stromeček byl smuten, že stojí v lese sám (z pohádky).

Že při podmětu neživotném na rozdíl od podmětu životného nebývá v doplňku tvar neurčitý, to se vykládá tím, že vlastnosti věcí neživých, vyjadřované přídavnými jmény, jsou zpravidla stálé, trvalé.

b) Příčestí však má v doplňku tvar neurčitý, i když se vztahuje k podmětu neživotnému, na př.: Kraj je zamlžen. Úloha byla rozřešena. Město je obklíčeno. Hory vypadají(,) jako (by byly) pozlaceny.

Tento rozdíl od příd. jmen je způsoben tím, že se příčestím, jak už bylo řečeno výše (1. b), vyjadřuje děj a stav jen dočasný. Jestliže se však má doplňkem vyjádřit vlastnost trvalá nebo stav trvalý, mění se příčestí v příd. jméno s určitým zakončením (tento případ 2. b se tedy úplně rovná případu 1. b), na př.: Strom je ohnut (někdo jej ohnul). Strom je ohnutý (roste ohnutě). Dveře jsou zavřeny (někdo je zavřel). Ty dveře jsou zavřené (nikdy se neotvírají, jsou trvale zamčeny, nechodí se jimi). Podlaha byla lakována (lakovali ji). Podlaha byla lakovaná (trvalá vlastnost; opak: bílá, čistá, bez nátěru).

3. a) Vztahuje-li se příd. jméno v doplňku k předmětu (obyč. ve 4. pádě), má tvar určitý, a to při předmětu životném i neživotném, na př.: Zastihl jsem otce zdravého (nikoli: zdráva). Našel jsem babičku veselou a šťastnou. Pokládal jsem ho za slabého. Našli jsme strom mrtvý. Nechali jsme ji tam samotnou.

Jen v ustálených spojeních a archaisticky tu bývá tvar neurčitý, na př.: Činím tě na to pozorna. Viděl jsem ji samotnu. Zastihl jsem matku zdrávu.

Rovná se tedy tento případ 3. a případu 2. a.

b) Příčestí mívá v tomto případě tvar obojí, neurčitý i určitý (je to případ, kterého se právě týká naše otázka), na př.: Viděl jsem ho přikrčeného. Dveře jsem našel zavřeny (zavřené). Bratra jsme shledal zarmouceného. Našli strom poražený a osekaný. Máme úrodu sklizenu (sklizenou). Pole spatřil posečena (posečená).

[62]Býval zde stav podobný jako v 1. b a 2. b, ale protože se ve 4. pádě projevuje dějovost příčestí méně než v 1. pádě (srov. „pole byla posečena“ a „pole spatřil posečena“), uplatňuje se tu vliv podobných doplňkových vazeb s příd. jmény víc než jinde, a u příd. jmen, jak jsme viděli (3. a), zvítězil v doplňku vztahujícím se k předmětu už tvar určitý úplně. Nejdále vývoj pokročil, jak se zdá, u příčestí rodu mužského; aspoň spojení jako „viděl jsem ho přikrčena“, „bratra jsem shledal zarmoucena“, „našli strom poražen a osekán“ a pod. znějí nám dnes už značně archaisticky. U jiných rodů se tvary neurčité sice ještě drží, ale i ony čím dál tím víc ustupují tvarům určitým. Jestliže se však má příčestím vyjádřit vlastnost trvalá, mění se i zde příčestí v přídavné jméno se zakončením určitým (jako v 1. b a 2. b), srov. na př.: Maso na cestu měli už vařeno (už je uvařili n. už se jim uvařilo). Maso na cestu měli vařené (už mělo tu vlastnost, a nemusili je tedy vařit). — Nemám tu knihu rozřezánu (ještě jsem ji nerozřezal). Mám tu knihu nerozřezanou (mám tu knihu, a to nerozřezanou). — Máme dveře zavřeny (už jsme je zavřeli). Máme dveře zavřené (neotvíráme je). — Chléb máme upečen (pečení je skončeno). Chléb máme (dobře) upečený (má tu vlastnost). — Vkladní knížky mám srovnány. Vkladní knížky je třeba chovat pečlivě srovnané pro kontrolu. Našel okna zamřížována (zamřížovali je zatím, dříve byla bez mříží). Našel okna zamřížovaná (už taková byla od dřívějška). Ty příklady však samy ukazují, jak je toto rozlišování v praxi už setřeno.

4. Na ubývání neurčitých tvarů v doplňku má vliv také změna pojetí doplňkového v přívlastkové, kterou často v mysli a v řeči provádíme, aniž tím měníme smysl výrazu. Věta „Nevidíš, že přede mnou je prázdná číš?“ obsahuje spojení přívlastku jmenného s podmětem („prázdná číš“), ale její smysl je týž, jako má věta: „Nevidíš, že číš přede mnou je prázdná?“, v níž je slovo prázdná doplňkem. Takových vět je v našem vyjadřování plno, na př.: Dorozumění s ním je těžké. S ním je těžké dorozumění. Nakreslil jí tvář příliš širokou. Nakreslil jí příliš širokou tvář. Hodili šaty do skříně neočištěny. Hodili neočištěné šaty do skříně. Atd. Vedle podobného významu však oba ty větné členy sbližuje často i podoba formální; na př. věty „Zdraví je poklad nenahraditelný“ a „Na tu otázku je odpověď těžká“ mají v druhé své části zdánlivě stavbu stejnou, a přece v jedné z nich je příd. jméno přívlastkem jmenným (nenahraditelný), v druhé doplňkem (těžká). Při větě „Přinesli si pruty už oloupané“ by dokonce mohl vzniknouti spor o to, je-li výraz „už oloupané“ přívlastkem, či doplňkem. Věta „Za chvíli měli košík plný jahod“ mívá zpravidla (a to už odedávna) podobu „Za chvíli měli plný košík jahod“, atd. Uvádíme tyto příklady proto, aby bylo vidět, jak snadno se může přecházet od pojetí doplňkového k přívlastkovému a naopak. Není tedy divu, když se vedle theoreticky požadované věty „Máme dveře zavřeny“ vyskytne také věta „Máme zavřené dveře“ s týmž smyslem, t. j. bez rozlišování dočasného děje a trvalé vlastnosti, o němž byla řeč výše.

[63]5. Někdy k rozlišování doplňku od přívlastku napomáhá pořádek slov; doplněk totiž jakožto člen důrazný stává na konci výrazu, na př.: Má šaty čisté (doplněk). Má čisté šaty (přívlastek). Máme hodiny porouchané (n. porouchány; doplněk). Přinesl aparát rozbitý (doplněk). Přinesl rozbitý aparát (přívlastek). Ale ani pořádek slov není jednoznačný, neboť koncové postavení mívá i důrazný přívlastek, na př.: Voda je nápoj zdravý. Dali mu šaty už obnošené. Naopak zase doplněk bývá posunut kupředu, na př.: Mám slíben(ý) rozhovor. Mám rozečteny dvě knihy. Příčestí, kterým se tvoří trpný rod, stává ovšem vůbec často uprostřed věty.

6. Nejčastější je v doplňku neurčitý tvar rodu středního: Všechno je marno. Je záhodno, abychom se vrátili. Je zjevno (zřejmo, možno, nutno, zbytečno, snadno, těžko atd.), žen. abyJak je vidět, drží se tu neurčitý tvar i u takových přídavných jmen, která ho jinak už úplně pozbyla; vyložíme si to tím, že se v těchto doplňkových tvarech cítívá spíše příslovečné určení než doplněk (podobně jako ve výrazech je mi horko, chladno, smutno, lehko, atd.), a proto se tyto tvary vymykají ze společného osudu ostatních příd. jmen doplňkových. Tak je tomu všude tam, kde je příd. jméno doplňkem v neosobní větě bezpodměté, a často také tenkrát, když je doplňkem k podmětu všechno (všecko, vše), málo, mnoho, co, něco, nic a p., na př.: Je těžko vyznat se v tom. Je milo tam pobývat. Zdá se nepochybno, že se něco strhne. Všechno je možno. Málo je zřejmo. Nic není nemožno. Nic mu není milo. Něco je možno. Avšak vedle tvarů neurčitých zde bývají i tvary určité, a to tím spíše, čím jasněji v takovém výraze cítíme platnost doplňku (nikoli příslovečného určení), na př.: Je pochybné, nejisté, možné, pravděpodobné, zřejmé, zjevné atd., že… V hudbě není nic lehkého, všechno je těžké. Nic není dost snadné. Co je vám nejasné? Jestliže se doplněk změní v neshodný přívlastek vyjádřený genitivem celkovým, je ovšem jen tvar určitý: Nic není nejasného. Něco je tu podezřelého. Co je tu zbytečného? Kdy kterého z těch tří způsobů třeba užít, záleží tedy na tom, co chce mluvčí právě vyjádřit.

V Gebaurově-Ertlově mluvnici II, 136 se mezi těmito případy uvádí také doplněk vztahující se k zájmenu to (a po ní to opakuje také má Rukověť mateřského jazyka 146). Avšak zdá se, aspoň podle dokladů, které mám nyní po ruce, že se doplňkové příd. jméno, kterým se rozvíjí zájmeno to, mnohem spíše kloní k tvaru určitému,[2] na př.: To je jasné, zřejmé, marné, snadné, zbytečné, milé atd. Jen u příd. jmen, která i jinak ještě podržela neurčité tvary, vyskytují se také tvary neurčité: To není nic platno. To je hotovo. To mu bude zdrávo. A také ovšem tam, kde víc proniká platnost příslovečná, na př.: To je těžko radit (= to se těžko radí). V tom je mu snadno vyhovět (= v tom se mu snadno vyhoví).

Příčestí tu má vždycky tvar neurčitý: Je nařízeno, dovoleno, doporučeno atd., aby… Všechno (málo, mnoho, něco, co) je uděláno, připraveno, spra[64]veno, rozbito, ujednáno. To je vyřízeno, obstaráno, ukryto atd. Tak je tomu, i když se takový doplněk vztahuje k předmětu nebo když se příčestí samo stane předmětem místo příslušného podst. jména, které je vypuštěno a jen se vyrozumívá ze souvislosti, na př.: Máme všechno rozbito. Našli jsme to poroucháno. Máme něco nevyřízeno? Co máme obstaráno? Nemáme nic vypůjčeno (ale: nemáme nic vypůjčeného). Máme vymláceno, uklizeno, umyto, zameteno, ustláno atd.

7. Má-li doplňkové příd. jméno nebo příčestí jiný pád než první nebo čtvrtý, je vždycky v tvaru určitém: Báli se ho i svázaného. Je mu smutno opuštěnému. Radím ti být opatrným.

8. Do poměru tvarů určitých a neurčitých zasahuje někdy snaha o t. zv. harmonii tvarů, a to tak, že se v složeném doplňku neurčitý tvar jednoho příd. jména přizpůsobuje určitému tvaru druhého, na př.: Byl vyčerpaný a zoufalý (m. vyčerpán a zoufalý). Byl celý zmáčený (ale: všecek zmáčen).

9. Jazyk obecný, jak jsme poznamenali už výše, má v doplňku téměř napořád tvary určité (kromě tvarů středního rodu: už je vymlácíno, sklizeno, zametýno, všecko je už uděláno, nic není hotovo, něco máme uložíno a pod.) a vliv tohoto usu se jeví zvláště ve spojeních přejímaných odtud do jazyka spisovného, na př.: Jsem jako upečený. Stála jako opařená.

10. Z našeho výkladu je vidět, že poměr přívlastku a doplňku a poměr tvarů určitých a neurčitých v doplňku je daleko složitější, než by se snad zdálo podle prostých školských pouček. Také si nedomýšlím, že bychom celou tu značně spletitou problematiku byli odklidili tímto krátkým článkem. Ale poučení z něho přece jen můžeme shrnout v několik základních pravidel, která vystihnou k účelům vyučovacím aspoň nejhrubší podstatu toho mluvnického jevu.

a) Neurčité tvary v doplňku se udržují nejhojněji u příčestí trpných a dále v doplňku středního rodu vůbec; částečně se vyskytují také u příd. jmen v doplňku rozvíjejícím podmět životný (nikoli však u těch příd. jmen, která netvoří už neurč. tvar v 1. p. jedn. č. muž. rodu živ.).

b) Tvar určitý bývá zvláště u příd. jmen v doplňku vztahujícím se ke jménu neživotnému a ke 4. pádu; u příčestí (zvl. v tvarech trpného rodu) bývá i tu ještě tvar neurčitý.

c) Na užití tvaru určitého nebo neurčitého v doplňku má často rozhodující vliv jejich významový rozdíl (tvar neurčitý vyjadřuje vlastnost aktuální, určitý trvalou); někdy se projevuje i snaha o harmonii tvarů.

d) Neužívejme tvarů neurčitých tam, kde by zněly strojeně. Ale naopak zas nezapomínejme, že jazyk obecný došel v užívání tvarů určitých mnohem dál než jazyk spisovný.


[1] Náš výklad arci žádá, abychom i příčestí trpné pokládali za doplněk.

[2] Stylisace tohoto místa v Gebaurově-Ertlově mluvnici je vůbec nepřesná. Vrátíme se k němu jindy.

Naše řeč, volume 26 (1942), issue 2, pp. 59-64

Previous Zpráva kanceláře Slovníku jazyka českého

Next Josef V. Bečka: O asyndetu