Zák. chrán. - zák. chráň.

V. Š.

[Short articles]

(pdf)

-

Jak prý se má krátit: má být na konci n nebo ň? Abychom mohli na tuto otázku správně odpovědět, musíme uvážiti, že v takových případech jde o zkratky čistě písemné, grafické, které nemají nijakého vlivu na skutečné znění slov. Nikdo nečte — leda snad ze žertu — „zák chráň“, nýbrž „zákonem chráněno“. Nikdo také nečte „Čes.-něm. sl.“ tak, jak je psáno, nýbrž: Česko-německý slovník. Jde zde tedy jen o úsporu při psaní, ne o vlastní krácení slov, jaké je na př. v případech Rudolf Pachner - Rupa, Nuselský bazar - Nuba atp. Podle toho krátíme slovo latinský v lat. a nebojíme se, že by snad někdo, když za t není i, četl: „lat“. Víme, že si čtenář na podkladě zkratky představí celé slovo a správně přečte: latinský. Právě tak krátíme řečn., t. j. řečnictví, mluvn., t. j. mluvnický. V případě chráněný soudí se však někdy, že máme psáti na konci zkratky ň, protože prý háček patří na ň a na e jej píšeme jen podle starého zvyku sazečského. Že jde o názor hodně rozšířený, vidíme ve vycházejícím právě slovníku, redigovaném od vynikajícího našeho filologa: pravidelně se tam užívá zkratky ojediň., t. j. ojediněle (vedle toho ovšem nejčast. = nejčastěji). Podle našeho názoru nelze tu však dělati odchylku od zásady, že se krátí jen grafický obraz, a to zcela mechanicky. Že se háček v slabikách dě, tě, ně na e přestěhoval z ď, ť, ň, kam by vlastně patřil, jen z důvodů technických, je sice pravda, ale dnes si to již — bez zvláštního poučení — neuvědomujeme. Pro nás jsou prostě skupiny písmen dě, tě, ně označením slabik ďe, ťe, ňe, stejně jako skupiny di, ti, ni jsou označením slabik ďi, ťi, ňi. A jako nekrátíme lať., řečň., mluvň., tak nekrátíme také chraň., ojediň., nýbrž chrán., ojedin. Proto také se v Příručním slovníku zkracuje jméno spisovatele Bozděcha Bozd., a ne Bozď.

Naše řeč, volume 21 (1937), issue 4, p. 112

Previous V. Š.: Vsetínský-vsatský

Next Oznámení