Časopis Naše řeč
en cz

Kalík, mikádo

[Answers]

(pdf)

-

(J. K.) Kalík je slovo moravsko-slovenské; v lašském nářečí (ve Slezsku) znamená podle Bartošova Slovníku dial. člověka (i zvíře) na úmor, »sotva že se vláčí«; v slovenštině, kde je běžnější tvar kalika (u Kálala s. 227) vedle kalík, znamená člověka neduživého (mrzáka), podvržené dítě, šibala, ničemu a p. Slovo kalík se dostalo podle našich etymologických slovníků nejprve do ruštiny, kde má tvar kalěka a znamená obyčejně mrzáka, z jazyků východních (turečtiny a perštiny) a změnivši se na půdě maloruské v kalika, přešlo do polštiny jednak v tvaru rus. kalěka, jednak v tvaru maloruském kalika; slovo kalika pak buď v tvaru nezměněném, kalika, anebo přizpůsobením častější u nás koncovce -ík změněném v kalík přešlo z polštiny jednak do nářečí lašského, jednak na Slovensko. Je-li ovšem osobní jméno Kalík tohoto původu, je těžko říci, nevíme-li, kde se nejčastěji vyskýtá anebo odkud k nám, kde slova kalík neužíváme, přešlo. Podle tvaru by bylo možno příjmení Kalík vykládati i jinými způsoby; buď jako odvozeninu slovesa kaliti (jako jména Durdík, Hladík, Halík, Myslík, Sudík a p.) nebo jako zkratku některého ze jmen začínajících slabikou kal-, která jsou různého původu, na př. Kalivoda, Kaliba, Kalenda atd. Pravý důvod pojmenování se dnes ovšem zjistiti nedá. — Vyložiti, jak vznikl název mikádo na označení krátce přistřižených vlasů u žen, na to jsme, bohužel, málo kompetentní. Víme jen, že se jinde (v Německu, ve Francii) toho jména neužívá a že s japonským císařem, jejž Japonci oslovují slavnostně jménem mikado, nic společného nemá. Dříve prý se říkalo mikádu u nás japoneček a snad prý souvisí toto jméno s kupletem o Japonečku, který se v té době u nás v šantánech zpíval. Autentičtější zprávy by zajisté mohl o tom podati kadeřník p. Vacek z Václavského nám. Jakým českým jménem by se dal název mikádo nahraditi, netroufáme si při svých kusých vědomostech ani se dohadovati. Naši dědové říkali takovému účesu (s vlasy do zadu sčesanými, bez copánku) — ovšem u mužů — smrděnka.

Naše řeč, volume 10 (1926), issue 10, p. 312

Previous Hustopeče

Next Pro což