Časopis Naše řeč
en cz

Napadlo mne, napadlo mi

Z. (= Josef Zubatý)

[Short articles]

(pdf)

-

O těchto rčeních jsem vykládal 1, 237 n. Snažil jsem se ukázati, že zejména vazba s 3. p. je pozdní napodobenina způsobu, jakým Němci užívají slovesa einfallen. O možnosti, zbaviti se jí ještě, mluvil jsem dosti skepticky: »říká se tak již příliš dlouho i v mluvě obecné, a to nejen v Čechách, i na Moravě«; ale radil jsem, nedovedeme-li se jí snad již odříci, abychom raději volili aspoň českou vazbu slovesa napadnouti se 4. p. (napadá mne, napadlo mne), ne vazbu německou s 3. p. (napadá mi, napadlo mi), která v češtině nemá oprávnění. Tento výklad, který opakoval staré rady brusů, obracel se proti mínění red. Jos. Holečka v Nár. l., podle něhož napadlo mi je zkráceno z pův. rčení napadlo mi na mysl, jež by i se svou vazbou s 3. p. bylo rčením čistě českým. Uznal jsem, že výklad Holečkův je možný (v polštině je možno říci např. »co na mysl napadnie«), ale uvedl jsem proti němu, že nemá ani domnělý pův. plný tvar toho rčení ani dnešní jeho tvar zkrácený opory v dokladech z doby staré.

Výkladu Holečkova se ujal znova prof. Trávníček v článku »Novoč. napadlo mi a pod.« (Čas. pro mod. fil. 9, 1 n.). Staršího dokladu podezřelého rčení ani jeho domnělého tvaru původního nezná ani on, ač jej asi pilně hledal, jako neznají takových dokladů ani tištěné slovníky ani naše dosti bohaté sbírky vlastní. To je námitka, která se mi i dnes zdá velmi vážnou. Nejde přece v tomto rčení o představu, o jaké bývá jen zřídka řeč; představa jako »přišlo mi na mysl« je v každém písemnictví velmi častá a mívá i několik slovních výrazů, a Trávníček shledal doklady rčení synonymických a tvarem předpokládanému rčení napadlo mi na mysl velmi podobných (padnúti, připadnúti, vzpadnúti, tanúti na mysl) v počtu dosti hojném. Proč nikdo posud nenašel dokladů rčení napadnouti na mysl, které by bylo přece musilo býti v staré době velmi běžné, aby se bylo mohlo změniti v tvar zkrácený, v jakém se objevuje asi od počátku minulého století?

Trávníček nedostatek skutečných dokladů nahrazuje úvahami, z nichž mu docela bezpečně vyplývá, že výklad Holečkův je správný. Dokazují mu to doložená rčení padnúti, připadnúti, vzpadnúti na mysl (n. na mysli); novočeské napadlo mi je mu přímým pokračováním staročeského padlo mi na mysl. Proč není v staré češtině známého dokladu zkráceného tvaru u těchto rčení doložených, dokladu, který by dokazoval, že se místo padlo mi na mysl atd. říkalo se stejným významem také jen padlo mi, připadlo mi, vzpadlo mi? Trávníček má za možné, že se najde někdy starý doklad rčení napadlo mi na mysl. Najde-li se, smíme o něm při [45]dnešních vědomostech o staré češtině již napřed říci, že bude dokladem velmi vzácným; nebude důkazem, že by to rčení bylo bývalo v staré době u nás běžné. A také dovedeme aspoň tušiti, proč: mimo rčení, kde napadati, napadnúti mělo svůj původní význam hmotný (na př. o sněhu), mimo ojedinělé doklady, kde napadnouti něco znamená »padnouti, přijíti na něco« (na př. na kacířské knihy, Trávníček 2), napadnouti někoho »přijíti někomu do rukou« (na př. o zbrani, NŘ. 1, 238 n.), a mimo stejně ojedinělé doklady slovesa napadati a dědickém následnictví, na př. u Brikcího z Licka nebo u Žídka (ve vyd. Tobolkově str. 62), v staré době nalézáme tato slovesa jen o osobách a věcech nepřátelských nebo jinak nepříjemných (napadali člověka nepřátelé, věřitelé o dluh, nemoci, zármutek, bída atd.). Proto asi se místo napadlo mi na mysl říkalo raději jinak; a nenalézáme-li dokladu zkráceného tvaru a rčení doložených, byl by tím divnější u rčení nedoloženého a v staré době patrně při nejmenším nezvyklého.[1] Vždyť možnost zkracování pův. plnějšího tvaru si musíme přece vykládati tak, že častým užíváním pův. význam jeho jednotlivých částí vybledl tou měrou, že se některá z nich stala zbytečnou.[2] Říkalo se na př. původně, že slunce zapadá za horu. Sloveso zapadati zde mělo původně plný význam »padati za něco«, hora byla skutečnou horou, která na západě omezuje obzor, anebo, kde je až na konec obzoru samá rovina, byla oním místem, kde se divákovi zdá, jako by se tam země (nebo voda) skláněla dolů (Ind východiště a konečný cíl každodenní sluneční dráhy nazývá horou východu a západu); teprv když výraz naznačující každodenní úkaz západu slunce pozbyl po stránce významové své původní názornosti, když věta »slunce zapadá za horu« znamenala již prostě to, co nám znamená »slunce zapadá«, stávalo se určení »za horu« zbytečným a začínalo stačiti pouhé sloveso. A takováto změna významová podle mého soudu právě předpokládá, že rčení, o které jde, je běžným výrazem představy časté a obyčejné.

[46]A ještě něčeho pohřešují v Trávníčkově výkladu. Kdyby jej četl cizinec češtiny méně znalý, musil by se domnívati, že vazby se 4. p. u slovesa napadnouti ve významě, o nějž zde jde, vymyslili brusiči; Trávníček aspoň nevykládá, kde se tato vazba vzala místo vazby s 3. p., která mu je původní, protože výraz napadá mi podle jeho mínění vznikl z pův. napadá mi na mysl. A přece vazba se 4. p. žije v lidu, žije v Čechách i na Moravě (v. N. řeč 4, 286), jak jsme proti podobným námitkám Hlavinkovým vykládali již 4, 85 n. Říkáme přece také na př. »co tě to napadlo, co vás to napadá, bratra najednou napadlo, že se ožení« atd. Mínění Trávníčkovo, že vazba napadlo mi je původní, stojí anebo padá s výkladem, že vzniklo z původního rčení napadlo mi na mysl, a tento výklad musí teprv býti podepřen starými doklady, má-li býti tak nepochybný, aby se stal bezpečným vodítkem v otázkách jazykové správnosti; stejným právem nebo neprávem bychom mohli říci, že základem novočeské vazby napadá mne je původní tvar tohoto rčení napadá mne myšlenka, že…, z kterého bychom zase mohli souditi, že vazba se 4. p. je původní.

A kdo ví, není-li snad tato nebo nějaká podobná cesta pravá. Již 4, 286 jsme napsali, že v Čechách bývá někdy znatelný rozdíl mezi vazbou s pádem 3. a 4. S p. 4. se pojí sloveso napadati, napadnouti spíše, kde jde o nějaké přání, o něčí vůli, kdežto 3. p. stává raději, kde je řeč o představě prosté všeho přání. »Co tě to napadá« říkáváme, odmítáme-li něčí prosbu; »co ho to napadlo« voláváme, slyšíme-li, jak někdo vyvedl nějakou hloupost. Ale vypravujeme-li, jak jsme něco hledali, spíše řekneme »najednou mi napadlo, že by to mohlo býti v dolejší zásuvce«; s plnou určitostí však tento rozdíl u nás proveden není. Trávníček sám uvádí z Jungmanna (2, 593) lidové rčení (z Vorlíka) »dobrá ho napadla, war bei guter Laune, hatte einen guten Gedanken«; u Jungmanna jsou z Rosy také věty »napadla ho chut, kdež je ho ta láska napadla?« Takové věty vypadají jako poctivě české pokračování starších českých rčení, v nichž člověka »napadá« něco nepříjemného, a od Rosová rčení »napadla ho chut« ani není daleko k odmítavé větě »co tě to napadá«, v níž snad stojíme stále ještě na pravé půdě české. A je docela možno, že se další postup v dějinách tohoto rčení dál již i částečným vlivem německým, který náš jazyk zavedl i k větám, v nichž již není řeči o přání, v nichž se podle něm. es fällt mir ein ujímá pak i nečeská vazba napadá mi. Tímto zkřížením starého rčení českého s německým bychom také dovedli vyložiti, proč předponě ein- slovesa něm. ve rčení českém odpovídá na-, což není překlad předpony německé, jak nám namítl Hlavinka. Při tom při všem však by [47]snad bylo možno i domácí původ vazby s 3. p. uznati, ne tak, že by byla původní, jak myslí Trávníček, ale tak, že by původní vazba se 4. p. byla ustoupila vazbě nové podle nějakého domácího vzoru, na př. podle rčení přišlo mi na mysl.

Neupadneme v chybu, které se dopouští Trávníček, abychom bez dostatečných dokladů chtěli o těchto otázkách najisto usuzovati. Přiznáváme se rádi, že o rozšíření a o vazbách slovesa napadati, napadnouti v těchto významech v lidové mluvě dnešní nemáme dosti bezpečných zpráv. Zejména ne z Moravy. A také ne ze Slovenska. V 3. vyd. Czamblovy Rukoväti 286 čteme vazbu napádať niekoho; jaký jest zde význam toho rčení? U Timravy jsme čtli (v povídce »U Kanátov«, u Menšíka 76) větu »a tu napadlo Anči (3. p.) s novým nepokojom, že i toto (dievčatko bude mať (= mít) veľké ústa«; je to poctivá slovenština či germanismus či bohemismus? Dobří znalci slovenštiny pokládají rčení napadlo mi ovšem za cizotu, která z českého písemnictví přechází do slovenského (především přičiněním novinářů) a z něho pomalu i do živé mluvy, zejména městské. Tak nám píše prof. Vážný (nyní v Bratislavě): »V živé mluvě mezi lidem na středním a východním Slovensku nikdy jsem neslyšel vazbu napadá mi nebo ma ve významu »es fällt mir ein«.« Tak jsem zjistil sám v nářečí turčanském a oravském a tak mi potvrdili vesměs všichni inteligentní Slováci ze středního Slovenska, pokud jsem se jich na to ptal. Stejně potvrdil mi to dnes (t. 19. ledna 1923) p. prof. Škultéty… Vazby napadlo mi (nikoliv ma) užívá mluva novinářská a inteligence slovenská pokažená vlivem německým anebo českým. Dobří slovenští autoři píší: »Že by to malo (= mělo) býť ináč, Ferkovi nikdy na um nezíšlo« (Kukučin, Ml. letá, 1922, 7), »len (= jen) tu i tu zišly mu na um milé časy« (t. 24) atp. Stejně soudí o této věci Jar. Vlček; a posluchačka, Slovenka z Turč. sv. Martina, které jsem se ptal, ví, že se říká napadlo mi (ne napadlo ma), ale v lidu spíše zišlo mi na um a p. Napádať, napadnúť (se 4. p.) zná prof. Vážný ze skutečné mluvy lidové jen s významem nepřátelským (zloděj ma napadol, on ma stále napáda a p.). Poctivě po slovensku se podle prof. Vážného za domněle české napadlo mi a p. říká na př. príde, přišlo mi na um anebo na rozum, anebo zíde, zišlo mi na um (na rozum); vedle toho také prísť (zísť) do umu (do rozumu) nebo do pamäti (na př. nepřišlo mu to do rozumu; nemóže mi do pomäti zísť ta rozprávka; príde mu to do umu); významově blízká je i fráze »pod chvíľou sa (= sú, jsou) mi té deti na ume« (přes tu chvíli je mám na mysli). Podobná rčení (také se slovesem poschodiť, podle zprávy Vlčkovy i schodiť) ostatně zná i Trávníček (6); nikde také nepraví, že [48]by domněle staré, ale v staré době nedoložené rčení napadlo mi (na mysl) žilo na Slovensku. Při nejmenším smíme tedy říci, v slovenštině že skutečné potvrzení jeho výkladu sotva by se asi našlo.

A tak podle všeho, co z dějin jazykových o rčeních napadlo mne, napadlo mi víme, smíme, ne-li musíme souditi, že původnější je vazba napadlo mne a že vazba napadlo mi pochází z doby pozdější; a poněvadž je při nejmenším podezřelá z vlivu německého, nejlepším se nám zdá, abychom se jí vystříhali. Kde lze bez násilí pojiti sloveso napadati, napadnouti se 4. p., pišme tak, kde tato vazba zní násilně, nejlépe uděláme, vyjádříme-li se podle rady brusů jinak, na př. pomyslil jsem si, vzpomněl jsem si, zdálo se mi, přišlo mi na mysl, namanula se mi myšlenka a jak jinak se kde hodí.


[1] Snad by někdo podobný tvar zkrácený mohl viděti na př. ve rčení »najednou mi přišlo se obrátiti« (t. j. najednou jsem pocítil potřebu se obrátiti) a p. Zde není vypuštěno určení »na mysl«; toto rčení patří k větám jako »ten člověk mi přichází (přišel) známý (n. známým), to mi přichází za těžko« a p., o nichž si někdy také povíme.

[2] Trávníček uvádí tři doklady takového zkracování, které doklady skutečnými nejsou. Říká se prý stč. např. »uzdraviti koho« za starší »uzdraviti koho ot čeho.« Řeknu-li na př., že někdo někoho uzdravil od sedmileté nemoci, není to přece totéž, jako řeknu-li prostě, že ho uzdravil: plný tvar první vyslovuje více než tvar druhý, je úplnější představovým obsahem, a užiji-li ho, činím to proto, že chci druhé osobě tu důležitou část představy, již vyjadřují slova »od sedmileté nemoci«, také naznačiti.

Naše řeč, volume 7 (1923), issue 2, pp. 44-48

Previous Václav Flajšhans: Čaroděj

Next Je péče o mládež trestná?