Časopis Naše řeč
en cz

Dostal jsem přidáno a podobné pasívní konstrukce, II

František Daneš

[Články]

(pdf)

-

(3) Tak jako u skupiny (2) jde o významové schéma ‚dát ránu (výtku)‘, tak zase ve skupině (3) jde o schéma skládající se ze slovesa dát a podst. jmen dějových rozkaz (příkaz), zákaz, dovolení, doporučení ap. SSJČ dobře upozorňuje, že sloveso dát ve spojení s podst. jménem dějovým „opisuje pojmenování příslušného děje slovesem“. Zdá se tedy, že právě ona možnost říci např. dát příkaz místo přikázat je předpokladem pro užití opisné pasívní konstrukce dostal jsem přikázáno (= dostal jsem příkaz).[1] Jde tedy o skupinu sloves, která bychom mohli po vzoru některých současných logiků označit zhruba jako slovesa s „deontickou modalitou“: nadiktovat, nakázat, nařídit, po-; umožnit, doporučit, nabídnout, navrhnout, poradit (?). Patří sem i odborný obrat předepsat k náhradě i prosté předepsat.

Pokud se týká vazby, jde vesměs o slovesa s dvěma předměty, přičemž jeden z nich je, pochopitelně, v D (a může být vypuštěn), druhý pak buď v A, anebo je vyjádřen vedlejší větou s aby nebo infinitivem. Po stránce významové tento nedativní předmět nevyjadřuje ovšem „recipovaný objekt“ (tím je „zákaz“ atd., implikovaný v slovese), nýbrž to, čeho se zákaz týká, co se zakazuje. Přesněji řečeno: recipovaným objektem je „zákaz + zakázané“ (zakázané blíže určuje zákaz). Tím se právě liší slovesa této skupiny (3) od skupiny (1), i když na první pohled bychom řekli, že konstrukce „Karlovi přidělili byt“ a „Karlovi zakázali pobyt“ jsou téhož typu. Podstatný rozdíl je v tom, že zatímco slovesa typu přidělit jsou po významové stránce prostou modifikací slovesa dát, jsou slovesa typu zakázat z našeho hlediska významově komplexní, dvojčlenná: „dát + rozkaz (podst. jméno dějové)“. Je tedy typ (3) sémanticky bohatší a konstrukce s ním výrazově bohatší, neboť zatímco u typu (1) je místo A obsazeno nutně jménem vyjadřujícím recipovaný objekt, je v typu (3) toto místo (díky komplexní sémantice slovesa) volné a dovoluje obsadit je bližším určením recipovaného objektu.

Okrajově sem patří ještě slovesa naznačit a domluvit. První z nich, naznačit (‚dát zastřeně na srozuměnou‘), má vazbu s A nebo s vedlejší větou se sp. aby nebo se sp. že; a právě možnost vedlejší věty se sp. že (stejně jako nemožnost vazby s předmětovým infinitivem) ukazuje, že toto sloveso je na přechodu ke skupině (4), ‚dávání informace‘.[2] Sloveso domluvit někomu, aby… (‚napomenout někoho‘) je zase na přechodu ke skupině (2.2), jak to opět dosvědčují jeho vazebné možnosti: buď vedlejší věta předmětová se sp. aby, nebo [a v tom je právě úplná shoda s (2.2)] bez předmětu.

(4) Poslední skupinu tvoří slovesa „(pře)dávání informace“. Předně jde o slovesa odpovědět, oznámit, sdělit (a snad i vysvětlit); předmět (obligátní) bývá vyjádřen vedlejší větou se sp. že, popř. též (s výjimkou slovesa odpovědět) akuzativem. [SSJČ definuje všechna tři slovesa pomocí slovesa dát (najevo, na vědomí).] Patří sem i dálnopisovat, kabelovat, signalizovat, telefonovat, telegrafovat, u nichž je vazba s A častější než u první skupinky. (Na první pohled se zdá, že pasívní konstrukce s dostat nepřichází při nich příliš v úvahu, avšak následující doklad z K. Čapka ukazuje, že ve vhodném kontextu nepůsobí taková konstrukce nijak strojeně: „Všechny [bankovky] mají sérii 27451. To číslo jsme už dostali signalizováno z Chebu.“)

(5) Nakonec zbývá ještě probrat několik sloves jednotlivých. Především je to sloveso slíbit (u něhož je naše pasívní konstrukce běžná): buď má význam ‚dát slib‘, a pak má blízko ke skupině (4) (srov. i předmětovou vazbu s že), anebo ‚zavázat se dát‘, a pak se řadí k (1.1) (srov. vazbu s A).

Dále je to sloveso poděkovat ‚vzdát díky‘ [s potenciálním předmětem s předl. za (něco)], a snad též pohrozit (D + I nebo D + že…) a požehnat.[3]

6. Jak už jsem naznačil předem, pokládám konstrukce našeho typu za jistý druh složeného (opisného) pasíva. Zbývá uvést argumenty jednak pro to, že jde skutečně o dějové pasívum, jednak že jde o gramatickou kategorii (morfologickou). K. Hausenblas pokládá konstrukce typu dostat zaplaceno za „vznikovou“ variantu k „prostě přivlastňovacímu“ mám zaplaceno (viz jeho čl., s. 26); poznamenává však, že v případech jako dostal jsem přidáno je tento „vznikový“ typ častější, ba že u sloves vynadat, vyhubovat je jen tento možný. Zdá se, že termínem „vzniková“ Hausenblas právě zdůrazňuje nerezultativní, a tedy dějový charakter těchto konstrukcí.

Nejlépe bude, porovnáme-li celkově distribuce konstrukcí s dostat a konstrukcí s mít. Jistá paralelnost obou konstrukcí (tj. možnost existence obou u téhož slovesa) je předem dána vztahem významů obou sloves: „co jsem dostal, to mám“, „co dostanu, to budu mít“. Jenže tu platí jistá omezení: konstrukce s mít jsou možné jen u těch sloves, která mají (v základní, aktivní konstrukci) vedle vazby dativní (vyjadřující recipienta) i vazbu akuzativní (resp. vedlejší větu předmětovou nebo předmětový infinitiv, vyjadřující recipovaný objekt), ať už nutnou, nebo potenciální, nejsou však možné u sloves s vazbou jen dativní [tj. u sloves skupiny ‚uštědřit rány‘ (2.1) a ‚udělit výtku‘ (2.2)].

Je tedy možné říci např. Mám svěřen důležitý úkol, Od prvního mám přidáno (pět set), Mám nařízeno zůstat doma, Mám slíbeno, že…, avšak zcela nemožné by byly věty *Mám vynadáno nebo *Mám nafackováno. (Už Hausenblas upozornil, že se vazby s mít obecně neobjevují u sloves, která nemají vazbu s A. Případy u sloves „přikazování“ s vazbou infinitivní nebo s vedlejší větou s aby pokládal pak za výjimky; není to však nutné, neboť i tu je vazba s A možná: Mám doporučeny lázně, Má zakázánu Prahu apod.)

V této souvislosti je třeba věnovat pozornost rodové platnosti vazeb s mít. Mathesius, a po něm Havránek i Hausenblas, upozorňují na to, že tyto vazby posesívní jsou svou podstatou rodově neutrální, tj. samy o sobě nemají platnost ani aktivní, ani pasívní. Tak např. z věty Karel má už pobyt zajištěn není zřejmé, zda si pobyt zajistil Karel sám (tedy podmět věty), nebo zda jej zajistil někdo jiný. [Z hlediska faktického je ovšem jisté, že musela nastat první, nebo druhá alternativa; ale konstrukce sama se o tom nevyjadřuje, takže jí mluvčí může užít jak v tom, tak v onom případě a také tehdy, kdy neví, kdo je původcem sdělované činnosti. Prostě „způsob, kterým je podmět účasten v ději“ (Mathesius) je tu odsunut do pozadí, nevyjadřuje se, na jeho místo nastoupil vztah přivlastňování (v širokém smyslu)]. Ovšem ze souvislosti jazykové i věcné bývá často — v konkrétním užití dané věty — jasné, kdo je původcem a zda tedy jde o vztah činitelský, či nikoli. Leckdy i věcný význam předmětového substantiva spolu se situací hovoru preferuje jednu z obou možných platností: tak např. výpověď Už mám tu žádost vyřízenu bude posluchač chápat spíše ve smyslu pasívním (nepůjde-li ovšem o rozhovor dvou úředníků), kdežto výpověď Už mám ty spisy všechny vyřízeny (jsoucí nasnadě především mezi úředníky) spíše ve smyslu aktivním („Už jsem je vyřídil“). Naproti tomu všecky konstrukce s dostat (Dostal přidělen byt. Dostal vyhubováno atd.) jsou vždy jednoznačně pasívní.

Pojem „pasívní“ je tu ovšem třeba chápat široce, ve smyslu Havránkově, a to negativně, tak, že podmět nevyjadřuje původce činnosti. Kdybychom vyšli z pojetí V. Mathesia (jak je vyloženo v jeho pozdější stati Vyjadřování pasívní perspektivy v české větě, sb. Čeština a obecný jazykozpyt 1947, s. 294n.), který za pasívní konstrukci pokládá takovou konstrukci gramatického predikátu, která o gramatickém subjektu vyslovuje, že je zasahován děním přicházejícím odjinud, pak bychom mohli za (potenciálně) pasívní pokládat jen ty konstrukce s mít, v nichž podmět vyjadřuje posesora, který může být zároveň patientem činnosti (být jí zasažen, tedy např. Jirka má už tu žádost vyřízenu), nikoli však též ty konstrukce, v nichž podmět zasažen činností být nemůže, avšak nemusí být ani jejím původcem (Mám tu pěkně zatopeno // uklizeno, Pracovnu mám uklizenu; jde o sloveso bezpředmětové nebo s pouhým akuzativem s možností volného dativu).[4]

Zkoumáme-li nyní po této rodové stránce všechny příklady konstrukcí s mít u sloves, která připouštějí pasívní konstrukci s dostat (dostávat), shledáme zajímavou věc: konstrukce s mít se slovesy skupiny (3), tj. se slovesy vyjadřujícími příkazy, zákazy, dovolení, nejsou rodově neutrální, nýbrž jednoznačně (bez ohledu na kontext a tedy i v jakémkoli kontextu) pasívní, jak dosvědčují věty jako Mám nakázáno, abych…, Mám dovoleno kouřit (mohou znamenat vždy jen ‚dostal jsem příkaz, dovolení‘, nikdy však ‚dal jsem příkaz, dovolení‘). Tuto skutečnost se pokusím stručně vysvětlit. Slovesa sémantické skupiny (3) mají ve svém intenčním významovém poli jako nezbytný, vždy přítomný sémantický element „recipienta“, který je v aktivní konstrukci vyjádřen dativním předmětem; to znamená, že ať je jich užito v jakékoli konstrukci, vždy v ní musí být obsažen výraz odpovídající dativnímu předmětu (anebo alespoň musí být v takové konstrukci vyjádřitelný, tj. musí v ní být obsaženo potenciální místo, které může být kdykoli obsazeno tímto výrazem). Ve větě (a) Karel má dovoleno kouřit je tato podmínka splněna jen tehdy, je-li tímto výrazem Karel, tj. chápeme-li tuto větu na pozadí (čili: jako transformát) věty (b) (Lékař) dovolil Karlovi kouřit; v tom případě má ovšem věta (a) význam pasívní (a lze doplnit výraz původce činnosti od lékaře). Aby mohla mít věta (a) (zároveň i) význam aktivní, musila by být možnost chápat ji i jako transformát věty (c) Karel dovolil D kouřit; podmět Karel by se chápal jako původce činnosti a struktura věty (a) by musila obsahovat (potenciální) gramatické místo pro výraz odpovídající dativnímu předmětu (D) věty (c); nějaké věty jako *Karel má dovoleno klukovi kouřit nebo snad *Karel má dovoleno pro kluka kouřit („dovolil klukovi…“) jsou však zhola nemožné, a proto věta (a) může mít jedině platnost pasívní.

Stejně tak je tomu u jiných sloves „recipientních“, pokud připouštějí konstrukci s mít: i věty jako Od prvního mám přidáno, Mám slíbeno, že… aj. jsou jednoznačně pasívní. Zdánlivě našemu výkladu odporuje věta Pobyt mám zaplacen, která je evidentně rodově neutrální (neříká se, kdo pobyt zaplatil), přestože sloveso zaplatit je ze skupiny (1) našich sloves recipientních. Ve skutečnosti tu však musíme rozlišit, alespoň z hlediska vazebného, dva různé významy slovesa zaplatit: (1) zaplatit někomu něco, (2) zaplatit něco. Přitom mezi slovesa recipientní patří jen (1), nikoli (2), neboť zatímco konstrukce typu Tu cestu už jsem dostal zaplacenu předpokládá nutně recipienta (a tedy sloveso s obligátní vazbou dativní), posesívní konstrukce výsledková Ten pobyt už mám zaplacen (rodově neutrální) nutně vylučuje obligátní vazbu dativní. Konstrukce s mít nevylučují ovšem dativ volný, „prospěchový“, o nějž se právě opírají mnohé pasívní interpretace vět s touto konstrukcí, jako např. Jirka má už tu žádost vyřízenou („už ji Jirkovi vyřídili“), Pracovnu už mám uklizenu („už mi ji uklidili“ — srov. též u Hausenblase, s. 21). Je to patrně právě ona „volnost“ (ale zároveň i „možnost“) vazby s D, která podmiňuje rodovou neutrálnost.

Závěrem této poznámky bychom mohli nadhodit otázku, zda ony jednoznačně pasívní kontrukce s mít (mám nakázáno, abych…) mají vůbec posesívní platnost, a zda je tedy nemáme hodnotit spíše jako „osobní stavová pasíva“, suplující patrně neexistující *Je mi nakázáno, abych… (Naproti tomu Dostal jsem nakázáno, abych … je „vznikové“, tedy dějové, nestavové.) Odpovíme-li na tuto otázku záporně, pak bychom však měli opustit Mathesiovu obecnou charakteristiku posesívnosti vůbec.[5]

Je však nutno ještě posoudit, zda snad naše konstrukce nejsou výsledkového typu nepřivlastňovacího, neboť o těchto konstrukcích kategorie výsledného stavu platí, že subjekt byl zasažen děním přicházejícím odjinud neboli i tato kategorie vyjadřuje „pasívní perspektivu“ (srov. termín „stavové pasívum“). Obecně řečeno, konstrukce „býti + trpné příčestí slovesa dokonavého“ mají někdy platnost pasíva ve vlastním smyslu, tj. mají význam dějový, průběhový, někdy zase vyjadřují výsledný stav. Slůvko „někdy“ je tu třeba chápat nejen v tom smyslu, že u některých sloves jde o ten, u jiných sloves o onen význam, nýbrž i tak, že i jeden a týž výraz může být chápán tak i onak, podle souvislosti, ovšem s výjimkou prézentní podoby, která je vždy jen stavová (zřejmě proto, že jde o sloveso dokonavé, které — chápáno dějově, tedy slovesně ve vlastním smyslu — význam prézentní nepřipouští[6]).

V našich mluvnických pracích (zejm. u Trávníčka a Kopečného) se dějový charakter konstrukcí „byl / bude + příčestí trpné dok. slovesa“ testuje zjištěním existence synonymie s aktivní konstrukcí [obžalovaný byl odsouzen = (soud) obžalovaného odsoudil]. Z tohoto hlediska by naše konstrukce dějový charakter měly: dostal / dostane přidáno = přidali / přidají mu a zároveň též bylo / bude mu přidáno a přidalo se / přidá se mu. Obdobně to platí i o nedokonavé formě (dostával…). Domnívám se, že ještě důležitější je to, že dějový charakter (a jen ten) lze dosvědčit možností vyjádřit v rámci konstrukce též původce děje (příslovečným pádovým výrazem). Hausenblas také postřehl, že u konstrukcí výsledkových se často objevují eliptické podoby (Obsazeno! apod.), které svědčí o tom, že u těchto konstrukcí je zatlačen do pozadí jak původce, tak i doba vzniku i jev, jehož se výsledný stav týká ([Kupé] [je] obsazeno [cestujícími]). I tyto skutečnosti svědčí pro nestavový, dějový význam našich konstrukcí s dostat / dostávat: vždyť právě záměr vyjádřit osobu, jíž se děj týká, tj. „recipienta“, gramatickým podmětem věty je vlastním motivem existence těchto konstrukcí. (Ovšem u posesívních konstrukcí výsledkových, pokud je jich užito v pasívním významu, je situace obdobná.) Neméně důležitým argumentem pro dějovost je samo sloveso dostat, které má (na rozdíl od lexikálně „prázdného“ být) nutně dějový ráz; u nedokonavého dostávat pak už vůbec nelze o výsledném stavu uvažovat.

Lze tedy uzavřít, že konstrukce typu Karel dostal od závodu přidáno lze odůvodněně chápat jako dějová pasíva.

Zbývá nyní posoudit, zda mají tyto konstrukce povahu gramatické kategorie (tvaroslovné, zda je máme pokládat za složené tvary slovesa), anebo zda je máme pokládat jen za syntaktická spojení dvou větných členů. Jak už na to upozornil Hausenblas (cit. d., s. 13), je mezi těmito dvěma oblastmi jazykových jevů plynulý přechod. Pro kategoriální povahu našich konstrukcí mluví jistě to, že — jak jsme uvedli již v poznámce na počátku naší stati — objevují se nejen ve všech osobách obou čísel, ale i ve všech časech a v obou videch (dostat / dostávat), v infinitivu a v přechodníku. Právě možnost vyjádřit rozdíly vidové ukazuje, že tu nejde o kategorii výsledného stavu (i když významová slovesa sama, která do těchto konstrukcí vstupují ve tvaru trpného příčestí, jsou vždy jen vidu dokonavého[7]) a zároveň že tím mají tyto pasívní konstrukce recipientní něco navíc proti běžnému, základnímu „patientnímu“ pasívu příslušných sloves, neboť tato konstrukce není schopna (vzhledem k vidově neutrálnímu slovesu být: byl mu přidělen byt) vidové rozdíly vyjadřovat. Ve prospěch kategoriální povahy mluví i to, že trpné příčestí se v našich konstrukcích objevuje ve tvaru jmenném v jazyce spisovném, a v řeči běžně mluvené se tento tvar (na -o) zachovává v případech konstrukcí bez substantivního předmětu (dostal vyhubováno, dostal přidáno pět set, dostal nakázáno, aby…; avšak: dostal přidělený(ej) byt, dostal přidanou stovku, to auto jsme dostali přidělený loni, … ač, tuším, ani v těchto posledních příkladech by tvary na -o nebyly pociťovány jako knižní).

Ovšem okruh sloves, u nichž se tato konstrukce objevuje, je — jak jsme viděli — značně omezen, a to jednak gramaticky (jen dokonavá slovesa s vazbou dativu osoby), jednak sémanticky (přítomnost sémantického rysu ‚dávání‘ ve významu slovesa a sémantická platnost „recipienta“ u dativního předmětu). Tato skutečnost však nepopírá kategoriální charakter, ale svědčí o tom, že jde o kategorii sekundárnější (abychom užili termínu Kopečného), okrajovější, na rozdíl od primárnějších (centrálnějších) kategorií slovesných, jako jsou čas a způsob.[8] Menší stupeň gramatičnosti (kategoriálnosti) plyne jistě i z poměrně bohatšího lexikálního obsahu slovesa dostat / dostávat. Mohli bychom ještě dodat, že jde o výrazový prostředek, jehož potřeba není tak naléhavá jako u některých jiných: bylo by možno většinou vystačit s pasívem „normálním“, jehož jsou konstrukce s dostat / dostávat jen prostředkem alternativním, a to se slohovou charakteristikou neknižní; tento prostředek má však navíc možnost vidového rozlišení a tvoření infinitivu, imperativu a přechodníku, a má také své výhody sémanticko-stylizační: umožňuje konstruovat větu tak, aby příjemce byl centrálním členem věty, z jehož hlediska se o ději vypovídá, což má svůj dosah i pro aktuální členění výpovědi a pro výstavbu promluvy vůbec.

Poznámka: V češtině existují ještě některé jiné opisy pasíva, tj. výrazy vyjadřující pasívní perspektivu, které však nemají ráz kategoriálního prostředku gramatického. Jde hlavně o spojení různých „pomocných“ sloves (velmi obecného významu) s (dokonavými) jmény dějovými: dostal pochvalu, bití; dostalo se mu dobrého vychování, knize se dostává nového vydání; došel uznání; jeho zdravotní stav nedoznal změn; naše země prodělává velké změny. Zejména u některých z těchto sloves je okruh dějových substantiv, jichž lze ve spojení s nimi užít, značně omezený, leckde jde o jevy téměř frazeologizované. (SSJČ se zmiňuje o pasívním charakteru těchto spojení jen u prvního typu.)

Hojné a pestré jsou opisy pasíva v němčině. W. Schmidt[9] je nazývá „opisy (Umschreibungen)“ a rozlišuje dva typy: (a) slovesa bekommen, erhalten, kriegen, bringen, führen, nehmen ve spojení s trpným příčestím, a (b) slovesa kommen, gelangen; finden, erhalten ve spojení s dějovými jmény.

Částečná obdoba s češtinou je zřejmá na první pohled. Nás zajímají ovšem nejvíce opisy se slovesy bekommen, erhalten, kriegen (‚dostat, dostávat‘). I když autor nepodává výklad ani analýzu, je z jeho několika příkladů zřejmé, že v němčině je rozsah sloves vstupujících do této konstrukce širší: najdeme nejen příklad Ich erhalte meine Auslagen pünktlich zurückerstattet („dostávám své výlohy přesně včas propláceny“), který odpovídá češtině (sloveso skupiny [1.1]), nýbrž i příklady jako Er hat es schon hundertmal gesagt bekommen (doslovně: „dostal to už stokrát řečeno“), tj. se slovesy s vazbou sice dativní, ale z jiných významových skupin. Také mluvnice Erbenova[10] se zmiňuje o „variantách“ pasíva[11] a u typu se slovesy skupiny ‚dostávat‘ podává jistou interpretaci sémantickou: pozornost mluvčího je obrácena k tzv. dativnímu objektu, tj. k té veličině, k níž se daná činnost obrací; a právě z hlediska této veličiny („Zuwendgrösse“) se celé dění líčí. (Erben trefně rozlišuje „Zielgrösse (Patiens)“ (cíl) a „Zuwendegrösse“; první z nich je u sloves vyjadřujících děj, kterým je objekt zasahován (srov. Šmilauerova „verba afficiendi“) nebo vytvářen („verba efficiendi“), druhý pak u sloves „směrových“ (Richtungsverben) (autor pak vypočítává jejich různé sémantické skupiny, přičemž — což je zajímavé — podstatná jména slovesná, jimiž tyto skupiny označuje, začínají, až na dvě, předponou zu- („k“, směr k něčemu).

7. Z našich výkladů plynou tedy tyto závěry: Konstrukce se slovesem dostat / dostávat, jejichž hlavní typy a mluvnickou charakteristiku jsme uvedli na počátku našeho článku, můžeme pokládat za zvláštní druh dějových pasívních konstrukcí, které sice nemají plně charakter tvaroslovné kategorie, ale jsou více než jen příležitostným opisem, mají do značné míry ráz paradigmatický. Tvoří se jen od některých dokonavých sloves s vazbou dativní (ať už jde o dativ přímý, nebo nepřímý vedle akuzativu), a to od těch z nich, u nichž tento dativní předmět vyjadřuje příjemce (recipienta) a v jejichž významu je obsažen rys „dávání“; jde hlavně o slovesa těchto typů: přidělit, zaplatit; nabít, vyhubovat; nařídit; oznámit. Na rozdíl od ostatních pasívních konstrukcí je pro toto pasívum tedy charakteristické to, že gramatickým podmětem je v nich vyjádřena osoba, k níž „se děj přímo nese“ (Poldauf), příjemce činnosti; mohli bychom tedy označit pasívní konstrukce se slovesem dostat / dostávat termínem „pasívum recipientní“.

Pokud jde o stylovou platnost probíraných konstrukcí, je třeba ještě dodat, že jsou sice plně spisovné, avšak na rozdíl od obvyklého opisného pasíva s podmětem nerecipientním nemají ráz knižní, nýbrž spíše hovorový, a jsou běžné i ve vyjadřování nespisovném. [Srov. k tomu na jedné straně poněkud neobvyklé — i když správné — užívání některých čistě knižních jmenných tvarů v těchto konstrukcích (Dostal jsem přidělenu prémii), na druhé pak užívání těchto konstrukcí i se slovesy nespisovnými (Dostal jsem vynadáno).]


[1] SSJČ bohužel dost jasně nekonfrontuje slovesa dát a dostat, i když by to byla věc velmi zajímavá a potřebná. Ne vždy je mezi oběma slovesy paralela.

[2] J. Oravec (uv. d., s. 295) uvádí, že předmětovou větu s že mívají u sebe slovesa vnímání, poznávání, vědění, …, oznamování, slibování, ptaní, kdežto slovesa značící vůli mívají sp. aby. Jenže věc není tak jednoduchá: sám autor si odporuje, neboť na s. 153 uvádí sloveso sľúbiť ve skupině sloves vyjadřujících aktivně projevenou vůli (také Šmilauer je řadí k slovesům vyjadřujícím „osvědčení vůle“). Podobně je Oravec nedůsledný u sloves uznať, zabudnúť, prehliadnúť aj.

[3] Jak už jsem naznačil v poznámce 8, existují slovesa, o nichž nám naše jazykové povědomí s jistotou nepoví, zda je u nich pasívní konstrukce s dostat možná, či nikoli. Lexikální excerpta ÚJČ tu rovněž neskýtají potřebnou oporu, neboť obsahují velmi malý počet dokladů na naši konstrukci vůbec, i tam, kde je nepochybná a běžná. Vysvětluji si to tím, že excerptoři chápou tuto konstrukci jako složený tvar slovesný (příslušného významového slovesa), a proto mu nevěnují zvláštní pozornost. — Pokud jde o samu pasívní konstrukci s dostat / dostávat, SSJČ se o ní (u těchto sloves) nezmiňuje, pouze v hesle dostávat uvádí příklad „dostávat vynadáno“.

[4] I tak ovšem musíme interpretovat Mathesiův výraz „byl zasažen / je zasahován“ široce, nikoli ve vlastním, užším slova smyslu; to bychom pak totiž nesměli chápat jako pasívní ani konstrukce u sloves s akuzatívním předmětem vznikovým, cílovým apod., a tím méně pak s předmětem dativním, tedy ani naši větu Jirka má už tu žádost vyřízenu a ovšem rovněž ne Jirka dostal přidělen byt atp. Termín pasívní (trpný) musíme chápat negativně, tj. „nemající činnou účast na ději“. O tom se už ostatně zmínil B. Havránek ve své knize „Genera verbi ve slovanských jazycích“ I, s. 15; říká tam: „oppositum k aktivu … není zde „trpění“ …; trpění není vůbec podstatným a společným znakem této kategorie, jest to jen významová kategorie určitých případů této skupiny … a jen anthropomorfismus rozšířil toto pojmenování na celou gramatickou kategorii.“ — Je však zajímavé, že Mathesius v článku o konstrukcích s mít (otištěném v NŘ r. 1925) chápe pasívum ještě velmi široce a neurčitě a rovněž tak neutralizaci kategorie slovesného rodu. (Viz dále.)

[5] Mathesius sám (v NŘ 1925) uznává, že tyto konstrukce jsou jen pasívní, avšak nevidí v tom rozpor se svou koncepcí rodové neutrálnosti, a to vzhledem k tomu, že jiné konstrukce s mít jsou (nebo mohou být) aktivní. Takovéto pojetí neutrálnosti lze však těžko hájit.

[6] Na možnost dějového chápání prézentu v případech, kdy je ho transpozičně užito místo préterita v platnosti historického prézentu, bystře upozorňuje Hausenblas.

[7] Není bez zajímavosti, že však po nedokonavém dostávat může někdy stát nejen příčestí slovesa dokonavého, ale i nedokonavého; srov. např.: Dostávám vynadáno každý den // Dostávám denně nakazováno, abych…

[8] Srov. též Hausenblasovu argumentaci na s. 27.

[9] Viz jeho knihu Grundfragen der deutschen Grammatik, Berlin 1967, 23. — Podrobněji probral některé typy H. Kolb v článku „Das verkleidete Passiv („Maskované pasivum“) v časopise „Sprache im technischen Zeitalter“ 19 (1966), 173—197. (Za upozornění na něj děkuji kol. doc. E. Benešovi.) Srov. též Grebeho Dudengrammatik (Mannheim 1966), která užívá termín „passivische Sehweise“, tj. pasívní perspektiva.

[10] J. Erben, Abriss der deutschen Grammatik, Berlin 1958, s. 30. — Za některé údaje o němčině vděčím berlínskému slavistovi R. Lötzschovi, z jehož podnětu vlastně tento článek vznikl.

[11] Kromě oněch dvou, o nichž mluví Schmidt, uvádí také zajímavě pasívum zvratné (Die Ware verkauft sich gut aj.) a poznamenává o něm, že ve srovnání s pasívem „normálním“ (v němčině je to pasívum opisné) působí „pregnantněji a neosobněji“.

Naše řeč, ročník 51 (1968), číslo 5

Předchozí František Daneš: Dostal jsem přidáno a podobné pasívní konstrukce, I

Následující Alois Jedlička: VI. mezinárodní sjezd slavistů v Praze 1968