Přechylování příjmení jako problém kodifikační a legislativní (návrh doplňkové kodifikační úpravy)

Miloslava Knappová

[Články]

(pdf)

-

1. V poslední době se občas objevují ve veřejnosti názory, že přechylování příjmení (tj. tvoření ženských příjmení z mužských pomocí přípon -ová, -á) je jev poplatný minulému politickému režimu; příjmení se jím prý komolí a nositelky přechýlených příjmení, zejména cizího původu, se tím zneuctívají. Jinak řečeno, se změnou politické situace mnozí příslušníci našeho národa očekávali i zásadní obrat v takové součásti české jazykové praxe, jakou je užívání příjmení. Obvykle si však neuvědomují, že nejde o politiku, nýbrž o záležitost gramatického systému češtiny, že každý jazyk začleňuje cizí jméno do svého jazykového systému podle svých mluvnických a pravopisných zvyklostí tak, aby je jeho uživatelé dovedli vyslovovat, popř. je mohli skloňovat.

Vždyť i my přijímáme jako fakt, že v cizích jazycích z našich příjmení mizejí čárky a háčky, že jsou skloňována a vyslovována úplně jinak, než jsme zvyklí, že se i jinak mění jejich grafická podoba. Pro příklady nemusíme chodit daleko; např. české spojení s Hlaváčkem se v ruštině vyjádří s Glavačekom, v maďarštině Hlavacsekkel, v němčině se z Dvořáka a Kačera stal nejen Dvorak a Kacer, ale i Dworschak a Katzer atd.; z českého Kropáče je v rumunštině Cropaci a příklady z dalších jazyků by mohly následovat (podobně ovšem i německý Schwarz má českou podobu Švarc aj.).

1.1 Je třeba říci, že přechylování příjmení je charakteristickým rysem českého mluvnického systému, který se v češtině vyvíjel spolu s příjmeními; zápisy ženských příjmení v přechýlené podobě jsou staré již několik století (Elška Ettlová 1430, Dorota Chřenová 1576, Anna Porybná 1584, Eva Kotková 1606 ap.). O běžnosti přechylování cizích ženských příjmení v češtině se můžeme např. přesvědčit i v Ottově slovníku naučném; v dodatcích z let 1935—1938 se uvádějí hesla jako Lagerlöfová Selma, Ringová Barbara, Rinehartová Mary Roberts aj. (Z té doby pochází i přechýlený pseudonym George Sandová, třebaže si ho spisovatelka vybrala původně v podobě George Sand jako pseudonym mužský.)

1.2 Paralelně s oficiálním ustalováním povinnosti mít dědičné příjmení, která byla uložena před více než 200 lety, vznikaly i zákony [13]usměrňující v Rakousko-Uhersku zápis osobních jmen do oficiálních dokladů; základním právním ustanovením se stal Dekret dvorské kanceláře č. 362 z 5. 6. 1826, na který postupně navazovaly další předpisy. Poslední dosud platný je Zákon o matrikách č. 268 z r. 1949 Sb. K uvedenému zákonu postupně vzniklo (v r. 1952, 1965, 1977) několik prováděcích předpisů, navazujících na předpisy prvorepublikové i starší. Ve všech se požaduje zápis ženských příjmení „ve tvaru odpovídajícím pravidlům českého nebo slovenského pravopisu“ (výrazu pravopis je ovšem užito nesprávně, protože pravopis příjmení se nekodifikuje; rozumějí se tím zřejmě pravidla mluvnická), nebo se praví, že „příjmení žen se uvádějí s náležitou koncovkou utvořenou podle zásad českého a slovenského přechylování“. Tyto zákonné směrnice, upravující zápis osobních jmen do oficiálních dokladů a vycházející ze středoevropské kulturní tradice, byly vždy dílem právníků a mají své obdoby ve většině evropských států. V naší republice se pak zásady v praxi realizují v souhlase s českou (slovenskou) mluvnicí.

Mluvnické zásady pro tvoření ženských příjmení, a to původu domácího i cizího, se staly nedílnou součástí mluvnic češtiny; z novějších prací to např. dokládá Mluvnice češtiny B. Havránka — A. Jedličky (1960, 1963 a další), Šmilauerova Nauka o českém jazyku (1972) i akademická Mluvnice češtiny I (1986).[1] Protože se (dosud platné) zákonné směrnice vztahují na všechny typy dokladů vydávaných čs. úřady, jsou v přechýlené podobě zapisována i příjmení cizinek, které se staly našimi občankami. To ovšem v praxi vyvolává různé negativní reakce. Zde je třeba zdůraznit, že jazykovědci tu vždy měli a dodnes mají pouze funkci poradní, expertizní (tj. na požádání sdělují, jak se podle zásad české mluvnice konkrétní mužské příjmení skloňuje a v návaznosti na to přechyluje), přičemž pravomoc rozhodnout o zápisu s event. uvážením dalších mimojazykových aspektů vždy příslušela a přísluší orgánům vnitřní správy (udělování „výjimek“ je tedy záležitostí legislativní povahy, nikoli české mluvnice).

1.3 Další oblastí výskytu ženských příjmení je běžná jazyková komunikace, včetně jejich užívání v hromadných sdělovacích prostředcích, v knihách, na gramodeskách, plakátech atd. Uvádění ženských příjmení, a to i cizinek, v přechýlené podobě se stalo jevem zcela běžným a samozřejmým; v českých textech se setkáváme se jmény Sophia [14]Lorenová, Anne Girardotová, Agatha Christieová, Tina Turnerová, Margharete Thatcherová, Chris Evertová atd. Přechylování příjmení cizinek se v každodenní jazykové praxi stalo obvyklým a pro většinu čtenářů, diváků či posluchačů přirozeným. Přitom je třeba zdůraznit, že v této oblasti neexistuje pro přechylování příjmení žádná právní opora jako pro občanskoprávní legalizaci občana zápisem jeho jména a příjmení do osobních dokladů.

Jak známo, neexistuje žádný jazykový zákon, a česká mluvnická pravidla tedy nejsou právně závazná. Jazykovědci zde mají pouze funkci poradní; ověřují, doporučují, leč nenařizují — pokud autor doporučení nerespektuje, je to pouze jeho záležitost, a to právně nepostižitelná, za niž jej nemá kdo „trestat“ (stranou ponecháváme úzus jednotlivých redakcí, usměrňovaný obvykle vedoucími redaktory).

1.4 Vžitost a užívanost přípony -ová je v češtině dána nepochybně tím, že má dvě klíčové funkce. První z nich je zcela jednoznačně rozlišení pohlaví pojmenovaného jedince. Objeví-li se v českém textu např. spojení jako Heather Locke, Polett Gyarmathy či Jodis Foster, (důvěřivý) Čech zcela automaticky předpokládá, že jde o muže (jsou to však ženy, které mají jen méně známá cizí ženská křestní jména); ještě větší věcný zmatek způsobí, je-li rodné, křestní jméno zkráceno (M. Morgan) či zcela vynecháno. Pak dochází k nepříjemnostem, v nichž je např. velmi běžné zaměňování ženy za muže (např. v obchodní aj. korespondenci s cizinou, v mezinárodních stycích, v citacích odborné literatury ap.).

Druhou důležitou okolností přispívající k životaschopnosti přípony -ová je fakt, že umožňuje ženské příjmení v českém textu skloňovat podle vzoru pro pojmenování osob ženského pohlaví, tj. podle vz. „mladá“ (podobně jako skloňujeme cizí mužská příjmení a jména obecná vůbec). Ženské příjmení se totiž jinak než v přechýlené podobě v češtině skloňovat nedá (aniž se zařadí ke jménům mužským). Pravda, je sice možné vypomáhat si skloňováním pomocných slov typu „paní, umělkyně, sportovkyně atd.“ a ponechávat příjmení v původní, tj. nepřechýlené podobě. Nedá se to však praktikovat pořád, neboť stylizace je tím za čas poněkud „přetížena“. Jestliže autor pomocné slovo vynechá, vyznívá zase nekultivovaně, když se např. dočteme, že Navrátilová hrála s Evert, že se bude promítat film s A. Delonem, O. Mutti (rozumí se tím Ornella Muttiová — pozn. aut.) a R. Everettem; mužská příjmení totiž běžně skloňujeme a co potom s těmi nepřechýlenými ženskými? Jak jinak než pomocí skloňování přechýlené po[15]doby příjmení by se asi dal stylizovat titulek Prohlášení B. Bhutové (M. Thatcherové…), pokud autor trvá na slově „prohlášení“? Objeví-li se ovšem na trhu gramofonová deska s nápisem Tina Turner a zpěvaččinou fotografií, je každému vše jasné. V případě potřeby lze alespoň skloňovat Tinu, což u Benazir (Bhutové) nepřipadá v úvahu, neboť se ženská jména zakončená na souhlásku v češtině většinou neskloňují (je běžný sice tvar bez Dagmary, ne však bez Benaziry). Protože český čtenář právem očekává, protože je na to zvyklý, že se v textu dozví, zda je řeč o muži, či o ženě, redaktor (novinář, autor…) sáhne po tom nejjednodušším, co mu čeština nabízí, tj. po příponě -ová. Ta jednoznačně vyjádří nejen pohlaví označované osoby, ale ještě umožní příjmení v textu skloňovat; je to tedy výhodný jazykový prostředek, který nás — na rozdíl od jiných jazyků — ochraňuje od různých nepříjemných záměn. Ne náhodou se v poslední době často uvádí v anglických textech zkratka Mr. (= pán) a Mrs. (= paní) před příjmením (nebo i za ním), aby se podobným nedorozuměním předešlo.

1.5 Ponechme stranou užívání ženských příjmení v hromadných sdělovacích prostředcích a v běžné komunikaci vůbec a vraťme se k jejich zápisu do oficiálních dokladů vydávaných čs. úřady. Přes veškerou legislativní oprávněnost zápisu ženských příjmení v přechýlené podobě se v praxi ukazuje, že k přechylování některých typů příjmení, zejména cizího původu, má část veřejnosti negativní stanovisko, zvlášť když se v rodinném úzu užívaly nepřechýlené, event. jiné podoby příjmení (nepochybně k tomu přispívají i aspekty sociálně psychologické, snaha o zdůraznění cizího, společensky údajně více ceněného původu příjmení a tím i jeho nositele apod.). Týká se to konkrétně některých příjmení zakončených na samohlásku, a to několika českých, původem složených (větných) příjmení a především několika typů příjmení cizích. Protože směrnice vyžadující zápis ženských příjmení čs. občankám v přechýlené podobě budou zřejmě zachovány i v připravované novele zákona, která by měla vejít v platnost v r. 1992 (připravují ji pochopitelně opět právníci, nikoli jazykovědci), je pouze možnost z jazykového hlediska uvážit, zda by u některých typů příjmení nebylo vhodné kodifikaci upravit, konkrétně řečeno, variantně připustit vedle tvaru přechýleného též užívání nepřechýlené (tj. výchozí mužské) podoby i v ženském rodě, a to v návaznosti na někdejší rodinnou tradici.

2. Podobnou možnou kodifikační úpravu je ovšem třeba dobře zvážit, nejlépe se znalostí názorů širší bohemistické obce na danou pro[16]blematiku. S tímto úmyslem byla připravena anketa, jíž se zúčastnilo na 100 respondentů, a to pracovníků Ústavu pro jazyk český a bohemistů (učitelů češtiny) z vysokých škol Čech, Moravy a Slezska (a navíc též 30 studentů bohemistiky). Ti všichni se vyjadřovali k event. možnosti ponechat v ženském rodě jako variantní též nepřechýlenou podobu u těch vybraných typů příjmení, které v praxi vyvolávají nejčastěji negativní ohlas ve veřejnosti. Výsledky ukázaly, že názory účastníků ankety byly značně různé, s jistou, leč nikoli bezvýhradnou generační závislostí.

Nechyběly ani takové názory, které navrhovaly zrušit jakékoli zákonné předpisy (což, jak víme, spadá do pravomoci legislativy) a volbu užívané podoby příjmení zcela ponechat na vůli jednotlivců. Upřesněme, že jednotná podoba příjmení by tak časem přestala být dědičným pojítkem rodiny, což je smyslem příjmení už od dob jeho oficiálního ustálení v 18. století.

Proberme si nyní jednotlivé typy příjmení, ke kterým se účastníci ankety vyjadřovali, s doporučenými závěry plynoucími pro kodifikační úpravy. Příjmení si rozdělíme do několika skupin:

2.1 Příjmení českého původu

Jde o původem složená (větná a předložková) příjmení jako Osolsobě, Skočdopole, Bezstarosti ap. Dosavadní kodifikace je následující: Osolsobě, 3. p. Osolsobovi — Osolsobová, Skočdopole, 3. p. Skočdopolovi — Skočdopolová, Bezstarosti, 3. p. Bezstarostovi — Bezstarostová (pro ilustraci dodejme, že v Československu je na 200 občanů nosících příjmení Bezstarosti — Bezstarostová, na 50 občanů s příjmením Osolsobě — Osolsobová, Osolsoběová a přes 450 s příjmením Skočdopole — Skočdopolová). Na 60 % účastníků ankety doporučilo jako variantní možnost připustit i skloňování pomocí zájmenných přípon (3. p. Osolsoběmu, Bezstarostimu) a umožnit též užívání nepřechýlené podoby, tj. paní Osolsobová i Osolsobě, Skočdopolová i Skočdopole, Bezstarostová i Bezstarosti. Toto stanovisko navrhujeme úpravou kodifikace realizovat.

2.2 Příjmení slovanského původu

Do ankety byla zařazena (původem přivlastňovací adjektivní) příjmení zakončená na -ov, od nichž se ženská příjmení tvoří připojením -ová k plné podobě příjmení mužského, tj. Ivanov, 2. p. Ivanova — Ivanovová. U příjmení na -ov se část nositelů tohoto typu příjmení z řad veřejnosti domnívá, že by k vytvoření ženské podoby v češtině stačilo „prodloužení“ původního (ruského, bulharského) koncového -a [17]v příponě -ova, tj. Ivanova — Ivanová. Přes 80 % účastníků ankety se však vyjádřilo pro zachování dosavadního způsobu kodifikace; někteří právem upozorňovali na to, že tvar Ivanová se vztahuje zcela jednoznačně k mužské podobě Ivan a Ivanovová k Ivanov. Pět respondentů uvažovalo též o možnosti ponechat v češtině podobu s -ova, tj. přechýlenou ve výchozím jazyce (Hana Ivanova). Zde je třeba připomenout, že ponechávání takovéto původní slovanské, tj. citátové, transliterované podoby je např. obvyklé při uvádění příjmení cizinek v odborných textech, v bibliografiích ap. (F. G. Blagova, Z. Ju. Kumachova). Ukazuje se, že bohemisté nepovažují kodifikační úpravu dosavadního způsobu přechylování tohoto typu příjmení za žádoucí.

2.3 Neslovanská příjmení

Příjmení neslovanského původu zakončená na souhlásku se v české jazykové praxi skloňují a přechylují v souladu s pravidly české mluvnice v podstatě bez problému (např. Morgan, 2. p. Morgana — Morganová, Nitzsch [nyč], 2. p. Nitzsche — Nitzschová). Zápis ženských příjmení do čs. dokladů v přechýlené podobě je přijímán (povětšině) jako samozřejmost a nevyvolává žádné negativní stanovisko ze strany veřejnosti ani pochybnosti jazykovědců.

K anketnímu posouzení byla proto vybrána (jen ta) substantivní příjmení cizího původu, která jsou zakončena ve výslovnosti (a zároveň v psané podobě) na samohlásku a jejichž přechylování se nositelky takových příjmení často brání s poukazem na to, že v rodinné tradici bylo takové příjmení nepřechylovat (a demonstrovat tak jeho cizí původ, výjimečnost v českém prostředí ap.). Názory bohemistů na eventuální kodifikační úpravu byly — jak bylo možno předpokládat — ovlivněny přičlenitelností cizího příjmení ke stejně zakončenému typu příjmení českých (Barca — Barcová jako Svoboda — Svobodová, Turzo — Turzová jako Vaňátko — Vaňátková atd.), nebo naopak neobvyklostí jeho zakončení v češtině. Tento fakt ovlivnil i výsledky ankety. Příjmení zakončená na psanou a zároveň i vyslovovanou samohlásku můžeme rozdělit na několik skupin.

2.3.1 Příjmení zakončená na dlouhé samohlásky -é, -ó, (-á)
Zakončení těchto příjmení nemá obdobu v příjmeních českých. Podle kodifikace se příjmení na -ó, -á skloňují podle vzoru „pán“, příjmení na -é pomocí zájmenných koncovek a oba typy se přechylují připojením -ová k plné podobě příjmení mužského: Ollé, 2. p. Ollého — Olléová; Ardó, 2. p. Ardóa — Ardóová; Jóo, 2. p. Jóoa — Jóová. U uvedených typů příjmení se většina respondentů (Ollé 69 %, Ardó [18]59 %) vyslovila pro možnost připustit v ženském rodě jako variantní též nepřechýlenou podobu příjmení, pokud je to v rodinné tradici, tedy Ollé — (paní) Olléová i Ollé, Ardó — (paní) Ardóová i Ardó, Jóo — (paní) Jóová i Jóo. — K těmto příjmením je možno přiřadit i typ na -á, tj. Dicá [-ká], 2. p. Dicáa — Dicáová i Dicá. Tuto kodifikační úpravu navrhujeme realizovat.

2.3.2 Příjmení zakončená na krátkou vyslovovanou samohlásku -a: Příjmení jako Buda, Varga, Pulca [-ka], Mosca [-ka] mají formální obdobu v českých příjmeních Svoboda, Bláha atd. Dosavadní kodifikace je následující: Varga, 2. p. Vargy — Vargová, Mosca, 2. p. Moscy i Mosky — Moscová i Mosková.

56 % respondentů se vyslovilo pro zachování dosavadního způsobu přechylování. Je ovšem třeba konstatovat, že u příjmení cizinek se vžívá — např. v hromadných sdělovacích prostředcích — přechylování připojením -ová k plné podobě mužského příjmení, které je tak z ženské podoby snadno identifikovatelné, tj. vedle Mosca — Moscová (Mosková) také Moscaová, Pulca — Pulcová (Pulková) a nově Pulcaová. Tento variantní způsob přechylování lze připustit i v kodifikační úpravě (nikoli však užívání podoby Varga i v rodě ženském).

-e: Příjmení jako Poche, Falke, Krause, Tille, Istráte atd. mají obdobu v českých příjmeních jako Chochole, Srdce, Strniště aj. U cizích příjmení známějších v minulosti se vžilo skloňování podle vzoru „pán“, tj. koncová samohláska se při skloňování a přechylování odsouvá, např. Goethe, 2. p. Goetha — (Goethová). U nověji se objevujících příjmení cizího původu proniká stále více skloňování pomocí zájmenných koncovek připojovaných k plné podobě příjmení, k níž se obdobně připojuje i přípona -ová, např. Tille, 2. p. Tilla i Tilleho — Tillová i Tilleová.

V anketě byly názory na zachování dosavadního způsobu přechylování i na připuštění nepřechýlené podoby (Jiřina Tille) v podstatě v rovnováze, s nepatrnou převahou názorů prosazujících i podobu nepřechýlenou. Vzhledem k jisté vžitosti příjmení na -e v češtině i možnosti dvojí podoby ženských příjmení lze (po mém soudu) dosavadní kodifikaci považovat u tohoto typu příjmení za přijatelnou i nadále.

-i: Příjmení jako Filipi, Rossi, Carducci, Bogyi, Ujvári, Valéry formální obdobu českých příjmení (s výjimkou ojedinělých jako Odvody, Bezstarosti) v podstatě nemají. Skloňují se pomocí zájmenných koncovek, které se stejně jako přípona -ová připojují k plné podobě příjmení, tj. Filipi, 2. p. Filipiho — Filipiová. (Dodejme, že nositelů příjmení zakon[19]čených na -i/-y žije v české národní společnosti značný počet, např. Filipi a Filipiová jsou v různých pravopisných variantách v Centrálním registru obyvatelstva ČSFR zaznamenáni přes 1 100×, a že jejich stanovisko k přechylování je tradičně velmi záporné.)

Respondenti ankety se s malou nadpoloviční většinou (53 %) vyjádřili pro připuštění možnosti užívat v souhlase s rodinnou zvyklostí též nepřechýlenou podobu příjmení (Jarmila Filipi). K možné realizaci tohoto stanoviska kodifikační úpravou přispívá nepřímo i fakt, že česká příjmení na -í (Loupí, Tachecí, Kolací) se podle dosavadní kodifikace v ženském rodě buď přechylují příponou -ová (Loupová, Tachecová, Kolacová), nebo se chápou jako ženský tvar přídavného jména měkkého, vzor „jarní“ (paní Loupí, Tachecí, Kolací). Došlo by tedy k formálnímu sblížení příjmení zakončených na -i/-y a -í.

-u: Příjmení jako Baru, Hajdu, Stamu, Savu, Olteanu, Antonescu [-ku], Aigiriu, Dimitriu, Georgiou [georgiu] v podstatě nemají v českých příjmeních formální obdobu (příjmení jako Janu, Dovrtěu, Hrejsemnou, Přinesdomů jsou typově ojedinělá). Tvoří velikou a typově různorodou skupinu s následující kodifikací: a) Předchází-li koncovému -u souhláska, tvarotvorný a slovotvorný základ je roven plné podobě příjmení, např. Baru, 2. p. Barua — Baruová, Olteanu, 2. p. Olteanua — Olteanuová. b) U příjmení zakončených na -cu [-ku], -iu, -eu, -iou [-iu], se koncové -u (-ou) při skloňování a přechylování odsouvá, např. Antonescu [-ku], 2. p. Antonesca i Antoneska — Antonescová i Antonesková, Aigiriu, 2. p. Aigiria — Aigiriová, Papandreu, 2. p. Papandrea — Papandreová, Georgiou, 2. p. Georgia — Georgiová.

Podobně přechylování tohoto typu příjmení vyvolává u našich občanů, zejména řecké národnosti, záporné reakce. Rovněž nadpoloviční většina účastníků ankety (u typu Baru 53 %, u typu Dimitriu 61 %) vyslovila názor, že by připustili ženám možnost užívat příjmení v nepřechýlené podobě. I tento postoj je zřejmě vyvolán faktem, že mezi českými příjmeními není tento typ reprezentativně zastoupen tak, aby byl vzorem pro přechylování příjmení cizích. Proto lze i pro cizí příjmení zakončená na vyslovované [u] navrhnout doplnění kodifikace s tím, že zápis ženské podoby lze připustit i v podobě nepřechýlené, tj. např. Olga Georgiová i Georgiou.

2.3.3 Řecká příjmení

Řecká příjmení vytvářejí v češtině speciální problematiku, danou dvěma okolnostmi. První z nich je ta, že některá ženská příjmení se v řečtině přechylují (Kedros — Kedru, Papadakis — Papadaki, Fily[20]ras — Filyra), u jiných typů je ženská podoba shodná s mužskou. Druhou okolností je fakt, že v naší republice žije silná řecká menšina mající čs. státní příslušnost (i české školy), která se dožaduje respektování ženských podob řeckých příjmení i v češtině. Prozatím se s řeckými příjmeními zachází obdobně jako s jinými příjmeními cizího původu a přechylují se podle zásad české gramatiky (Kedros — Kedrosová, Filyras — Filyrasová, Papadakis — Papadakisová). Pokud by se připustil též zápis přechýlené podoby řecké, nebylo by z ní zřejmé pohlaví nositelky takového příjmení, protože tito občané zpravidla volí novořecká (křestní) jména (Andorniki Kedru), a navíc, což je závažnější, by z toho vyplýval precedens pro další jazyky (např. maďarština má rovněž speciální přechylovací příponu). Tyto okolnosti navozují přesvědčení, že by z jazykového hlediska bylo i nadále vhodné zacházet s řeckými příjmeními čs. občanů a občanek obdobně jako s jinými cizími příjmeními, tj. podle českých (slovenských) mluvnických zásad. Stejný názor vyslovilo i 60 % účastníků ankety.

3. Uvažujeme-li závěrem o úpravách platné kodifikace vztahujících se na přechylování ženských příjmení, z dosavadní analýzy vyplývá, že by se mohla týkat několika typů příjmení. Jsou to jednak nečetná česká, původem složená příjmení, jednak cizí příjmení se zakončením, které nemá obdobu v běžných typech příjmení českých. Navrhujeme tedy zavést jako variantní možnost zápis mužské podoby příjmení ve funkci příjmení ženského u těchto typů příjmení:

3.1 Česká příjmení

Osolsobě, 3. p. Osolsobovi i Osolsoběmu — Osolsobová i Osolsobě, Bezstarosti, 3. p. Bezstarostovi i Bezstarostimu — Bezstarostová i Bezstarosti.

3.2 Cizí příjmení zakončená na vyslovovanou samohlásku dlouhou:

-á: Dicá, 2. p. Dicáa — Dicáová i Dicá,

-é: Ollé, 2. p. Ollého — Olléová i Ollé,

-ó: Ardó, 2. p. Ardóa — Ardóová i Ardó,

-óo: Jóo, 2. p. Jóoa — Jóová i Jóo;

krátkou:

-i (-y): Filipi, 2. p. Filipiho — Filipiová i Filipi, Valéry, 2. p. Valéryho — Valéryová i Valéry,

-u: Baru, 2. p. Barua — Baruová i Baru, Antonescu, 2. p. Antonesca (Antoneska) — Antonescová (Antonesková) i Antonescu, Aigiriu, [21]2. p. Aigiria — Aigiriová i Aigiriu, Georgiu, 2. p. Georgia — Georgiová i Georgiou.

4. Předpokládáme, že možnosti navrhované kodifikační úpravy bude využíváno především v praxi občanskoprávní, tj. při zápisech ženských příjmení čs. občanek do dokladů vydávaných čs. úřady. Pro oblast hromadných sdělovacích prostředků lze u výše uvedených typů samohláskových příjmení zakončených na (vyslovovanou a zároveň psanou) samohlásku i nadále doporučit jejich používání v přechýlené podobě, která — jak už bylo řečeno — jednoznačně určí pohlaví označované osoby a umožní příjmení v textu skloňovat. Je ovšem třeba vždy vycházet z konkrétní jazykové situace. Např. v seznamu sportovců, z něhož je jednoznačně patrné, zda jde o muže, či ženy, není přechylování nutné. Naopak v souvislém textu, z něhož by pohlaví pojmenované osoby nemuselo vyplynout a v němž je skloňování obecných i vlastních jmen v češtině běžné a očekávané, by ponechání cizího ženského příjmení v neskloňované výchozí podobě působilo jako porušení gramatické a stylistické normy češtiny (pokud si autor nebude trvale vypomáhat skloňováním pomocných slov jako „paní, běžkyně, klavíristka“ apod.). Je třeba dodat, že u pracovníků hromadných sdělovacích prostředků veřejnost předpokládá, že jde o lidi vzdělané, a očekává od nich vyjadřování respektující i české mluvnické zásady.[2]

---

[1] Nejpodrobnější přehled viz M. Knappová, Přechylování příjmení v češtině (Pravidla a systematický přehled), Naše řeč 62, 1979, s. 225—233.

[2] Dodejme, že v překladech krásné literatury je uvádění ženských příjmení v přechýlené podobě zcela běžné (v románu Charlese Percyho Snowa Krycí barva, Praha 1979, přeloženém Zorou Wolfovou, vystupují např. lady Ashbrooková, Kate Lefroyová, Celia Hawthorneová aj.). Překladatelské pojetí ovšem záleží na celé řadě faktorů objektivních (literární žánr, specifika jazyka originálu a jeho onymických systémů (tj. systému vlastních jmen) apod.) i subjektivních (zkušenosti, schopnosti překladatele aj.). Nicméně lze i překladatelům krásné literatury z jazykového hlediska doporučit, aby upřednostňovali užívání ženských příjmení v podobách v češtině obvyklých, tj. přechýlených.

Naše řeč, ročník 75 (1992), číslo 1, s. 12-21

Předchozí Josef Filipec: Naše současná společnost, slovní zásoba a slovníky

Následující Iva Nebeská: Dvojí poloha pojmu jazyková norma